XXV.

320 56 0
                                    

Sotva vyšlo slunce, okolí se oteplilo natolik, že měl Laureliën potřebu ze sebe sundat svou uniformu. Zůstal sedět pouze v košili s vyhrnutými rukávy, hleděl na rozjasňující se nebe s načechranými bílými mraky, ruku si držel na žaludku, který se konečně po několika dnech utišil a čekal, co mu přinese nový den. Neočekával toho mnoho. Tušil, že krátce po rozednění přijde Kain s kusem jídla a otázkami, na které neexistuje správná odpověď. Pokusí se ho zlomit pomocí hladu, ale Laureliën nebyl hladový. Věděl však, že jestli svůj hlad nebude alespoň předstírat, může přijít něco špatného.

I když se najedl, nemohl spát, ale za to mohl přemýšlet. Stavěl si v hlavě spletité sítě, pomocí kterých se snažil odhalit, kde je, jak démoni přežívají, a hlavně hledal odpovědi na to, co se mezi nimi stalo. Pátral v paměti a vzpomínal, zda mu někdy otec neříkal o démonu, který by byl označován jako nejhorší z nejhorších. Jenže si nemohl vzpomenout na žádného jiného démona než Torhe'ksiu. Byla jediným démonem, který měl jméno a tvar. Ostatní démoni byli beztvárnými černými stíny ustupující do moře. Rodili se jako každí jiní lidé, ale při narození byly jejich vlasy rudé jako oheň. Rudé jako většiny těch, kteří byli okolo něho. Vrtalo mu hlavou – proč stále byli v lidském těle? Proč někteří z nich nebyli rudovlasí? A proč neměli zuby ostré jako břitvy a jazyky modré? Jen stěží se podobali démonům, o kterých mu vyprávěli, ale byli jimi. Protože obyčejní lidé nemohli přežít to, co Kain.

A když nestavěl ve své hlavě sítě, kterým nedokázal porozumět, hleděl na své dlaně se sedřenou kůží a věděl, že až se Kain ráno vrátí, bude pykat. Protože Fyrel v noci přeřízl lano, kterým mu svazoval ruce, a od té chvíli byl volný. Věděl, že si toho Kain všimne a bude naštvaný, ale byl rád, že to Fyrel udělal. Protože někdy uprostřed noci si Laureliën vzpomněl na posvátnou knihu a slova, že démon může být poražen pouze kněžím. Možná nemohl Kaina zabít, ale stačilo by ho porazit a vybojovat si tím vytouženou svobodu.

Laureliën si povzdechl, hlavu si zapřel o jednu silnou větev, zahleděl se do oblohy, po které pluly mraky k pevninám, které znal a vzpomněl si na věc, která mu byla řečena toho roku, kdy se stal komandérem. Ty nejsi žádný bojovník, maličký, ty jsi kat.

Laureliën tehdy na ta slova nijak neodpověděl, protože ho ranilo, co v té chvíli slyšel, ale v kleci mu už na tom nezáleželo. Chtěl být pouze opět svobodný a vrátit se na místa, ze kterých přišel.

Kain dorazil pár hodin po rozednění. Jak Laureliën hádal, nesl s sebou jídlo. Tentokrát to byl pomeranč z nové země. Bez jakýchkoli slov se s ním Kain usadil do klece proti Laureliënovi, poškrábal se na zátylku a ještě rozespalým hlasem řekl, že začnou tam, kde předtím skončili. Až poté se na Laureliëna poprvé podíval, přimhouřil oči do úzké štěrbiny a vycenil zuby při pohledu na jeho volné ruce.

„Kdo tě pustil?" odsekl stroze.

„Démon," odpověděl Laureliën tiše.

Který?"

„Nevím," pokrčil Laureliën rameny, „ale měl rudé vlasy."

Jeho slova pobouřila démona natolik, že stiskl ovoce ve své dlani, prolomil tuhou slupku a lepkavá šťáva se mu roztekla po celé dlani. Trochu z ní dopadlo i na Laureliënovu tvář.

„Nejsi v pozici, aby si mohl pronášet vtipy, komandére," pronesl Kain tichým hlasem, který naháněl Laureliënovi husí kůži. Bylo to však přesně to, čeho chtěl dosáhnout. Okoukal tohle chování od Derina. Opatrné vtipy, kterými nepobouří nikoho kromě toho, na koho jsou směřovány. Dokazoval tím tak, že není tomu druhému člověku podřazen, ač měl být. Byly to vtipy, které Derin používal proti komandéru Tonku Tonksovi. Posádka se jim smála, pouze komandér z nich byl rudý až za ušima vztekem.

Lhář ve vlnách ztracenWhere stories live. Discover now