II.

604 76 1
                                    

Laureliën znal Derian Puviuse od prvního dne na lodi Plachého racka. Tehdy byl Laureliën na lodi pouhým druhým létem, nebyl žádného titulu kromě kněžího a byl podřízeným komandéra Tonkse Tonkse. První dojem na Derina měl prostý – byl to tupec. Vše začalo tím, kdy se komandér představil a Derin propukl v nezastavitelný smích. Tradicí Staré země bylo, že potomci byli pojmenováni dvěma jmény – svým a otcovým. Proč byl komandér Tonks Tonks pojmenován stejně jako otec netušil, ale nikdy nebyl tak hrubý, aby na ten směšný fakt poukazoval.

Samotné zjevení Derina Puviuse na Plachém rackovi nebylo nijak okázalé. Byl přiveden městskou gardou v poutech, tažen po palubě, zatímco Derin dokolečka opakoval jednu sloku oplzlé hospodské písni o povolné manželce Pána, která u Zlaté brány roztáhla nohy před samotným Briciusem.

Za výtržnosti a rouhání byl Derin Pivius odsouzen k práci na Plachém rackovi na dlouhých pět let. První tři roky strávil neustálým drhnutím paluby, výkladem a nakládkou zboží, čištěním těžní a plachet a seškrabáváním vilejšů ze stěn lodi a neustálými nadávkami, že práce na lodi je morbidní a nespravedlivá.

Čtvrtého roku, kdy komandér Tonks Tonks zemřel a vedení lodi bylo předáno mladému kněžímu Laureliënovi Patherovi, který se tak zároveň stál komandérem, Derin si uvědomil, že u podobně mladého člověka by si mohl vyprosit mírnější zacházení. Místo lehčí práce však Laureliën svými řečnickými schopnostmi oklamal Derina natolik, aby naopak dal více energie do své práce, což způsobilo fakt, že po pěti letech Derin neodešel, protože mu bylo nabídnuto místo poručíka.

Přáteli se Laureliën s Derinem stali krátce po jeho povýšení. Tehdy Laureliën ležel ve své síti v podpalubí, kterou sdílel s ostatními muži, kteří zrovna nakládali zboží na loď. Derin sešel dolů ve své nové uniformě, ve které se naparoval jako páv a bez okolků s jeho drzým jazykem se podřimujícího Laureliëna zeptal: „Tvůj otec je skutečně Pán Pather?"

Laureliën otevřel jedno oko, přešel fakt, že ho Derin oslovoval jako sobě rovného a místo toho se rozhodl mu odpovědět: „Ten Pather."

„Myslel jsem si, že Pánové nemůžou mít děcka," pokrčil Derin rameny, posadil se do jedné sítě, zlehka se na ni pohupoval a očividně nijak nevnímal fakt s kým a jak mluví.

„Narodil jsem se, když ještě Pánem nebyl," odvětil Laureliën, který netušil, proč mu vlastně odpovídá a nepotrestá ho za jeho prostořekost.

„Takže seš jediným dědicem tohohle bordelu jménem Východní provincie a brzy budeš špásovat jenom s Bohem?" Mluva, slovní obraty a opovážlivost byly věcmi, které Laureliën na Derinovi miloval, ale zároveň i nenáviděl. Věděl, do jakých trablů ho mohou dostat, bude-li mluvit se špatnými lidmi, ale byl dojat jeho odvahou.

„Ano," odpověděl tiše Laureliën po chvíli rozmyslu, jak mu odpovědět.

•••

Po dvou letech, co si Derin z Laureliëna udělal svého přítele, nemohl nijak říct, že toho muže znal. Laureliën nerad mluvil o sobě, své rodině, budoucnosti a minulosti. Derin naopak mluvil hodně a rád. Laureliën si tak mohl být jist, že zná všechny jeho opilecké historky, vybavoval si všechny ženy, se kterými Derin špásoval a určitě by i podle pěstí poznal všechny muže, se kterými se popral.

Jestli však Derin něco věděl s jistotou, byl to fakt, že Laureliën dodržuje všechna boží přikázaní s takovou vervou a odhodláním, až to bylo děsivé. Například nikdy neodložil noční modlitbu.

Vždy donutil všechny muže, aby si klekli na houpající se dřevěnou podlahu v podpalubí, sám si klekl a přednášel modlitbu, která jim měla zajistit klidnou a úspěšnou plavbu. Poté odešel a ke spánku se odebíral až pozdě v noci. Trpěl totiž nespavostí.

Lhář ve vlnách ztracenKde žijí příběhy. Začni objevovat