I.

829 80 3
                                    

 Vždy na podzim přemýšlel nad svou matkou. Naposledy ji viděl takřka před třiceti lety, ale stále si dokázal vybavit její tvář, jako by stála zrovna před ním. Viděl její dlouhé kaštanové vlasy, které si zastrkávala za ucho, jemný obličej s očima v barvě zamrzlého jezera a růžovými rty. Slyšel její hlas, který jemu a bratrovi zpíval před spaním a cítil její dlaně, kterými se jich dotýkala. Svou matku považoval za dokonalou ženu, kterou si Bůh vzal tak brzo, protože věděl, že ten dokonalý člověk nemůže náležet zkaženému a hříšnému světu, ve kterém musela žít.

Naposledy ji viděl ležet v posteli. Tvář měla sinalou, rty popraskané, pouze její oči zůstaly nedotknuté. Seděl na dřevěné židli vedle svého bratra, společně ji drželi za zesláblou ruku a naslouchali jejímu hlasu, který je přesvědčoval, že s nimi vždy bude, ač ji neuvidí. Vyprávěla jim o Zlaté bráně, za kterou se jednou setkají, ale do té doby se musí jejích životy rozdělit, protože si to tak přeje Bůh. Pamatoval si, že plakal, přes slzy nic neviděl a špatně se mu dýchalo. Když toho večera jeho matka odešla za Zlatou bránu, připadal si, jako by zemřel i kus jeho samotného.

Myslel si, že nic horšího se už nemůže stát. Ale pletl se.

Nechtěl však přemýšlet nad tím, co nadcházelo smrti jeho matky, protože to ho v té chvíli netrápilo. Záleželo mu pouze na tom, že jako mladý ztratil někoho, kdo ho i přes chudobu vychovával a miloval i přesto, co jeho samotná existence způsobila.

Z jeho vzpomínek ho vytrhly kroky směřující do podpalubí. Nadzvedl hlavu ze své sítě, ruku si strčil pod hlavu a sledoval přicházejícího zpoceného námořníka, který si šátkem otíral krk a hlásil mu, že mlynář neodevzdal dostatečný počet mouky.

„Čím obhajuje své nesplněné sliby našemu pánu?" otázal se ho, přehodil nohy ze sítě do vzduchu a slezl na zem, která se lehce pohupovala ve vlnách, které narážely do přístavu.

„Suché léto, komandére," pokynul námořník.

Laureliën se protáhl. Tušil, že s nakládkou surovin nastanou problémy, avšak doufal, že se budou týkat nedostatku nářadí, ovoce pro posádku nebo toho, že se někteří námořníci předešlou noc opili do němoty a nejsou stále schopni pohybu.

„Vyřídím to s ním, nějaké další problémy, kterým bych měl věnovat svou pozornost?" otázal se, zatímco vycházeli vrzající dřevěné schody na prosluněnou palubu. Blížilo se poledne, přístavní město žilo a nezastavilo se dlouho do noci. Z nedalekého trhu se ozývaly hlasy obchodníků, kteří tvrdili, že jejich škeble jsou nejlepší v celém okolí, sítě nejsilnější a ryby nejčerstvější.

„Někteří muži se obávají vyplutí a žádají o odložení cesty o pár dní," odpověděl vrásčitý námořník, který na lodi Plachého racka sloužil déle, než si Laureliën pamatoval.

„Pomodlíme se za bezpečnou cestu před spánkem, ráno a samotným vyplutím, netřeba odkládat cestu," mávl rukou, čímž naznačil, aby přednesl další stížnosti a dotazy.

„Luhart Toks se cesty nezúčastní," vyhrkl námořník nervózně s protaženými rty a zamračeným šedým obočím, které mu přerůstalo do očí.

Laureliën se zastavil na můstku na pevninu. Na podpatku svých bot se otočil ke starému Uruthovi Joicovi, kterému se přezdívalo pouze Starej a s důkladem na artikulaci se zeptal, z jakého důvodu si Luhart Toks myslí, že se nemusí zúčastnit plavby, ač se námořnictvu upsal na dvě dekády.

„Jeho žena porodila dítě," polkl Starej nervózně.

„Gratulace jemu a jeho ženě, dítě je vždy požehnáním, ale zda-li chce Luhart svou rodinu nadále uživit a vidět, měl by se do západu slunce hlásit na palubě," pronesl Laureliën s klidem komandéra-kněžího, jak mu náleželo.

Lhář ve vlnách ztracenWhere stories live. Discover now