Lhář ve vlnách ztracen

LIX.

Hnal koně daleko za město. Do tváře ho bičoval studený vzduch, rty měl popraskané a hrdlo stažené mrazem, ale nebyl schopen zastavit. Stál cítil ten zápach – zápalný olej, který se míchal se štiplavým a žaludek obracejícím zápachem spáleného masa a tuku. Před očima viděl, jak plameny olizují kroutící se tvář jeho otce a v uších se mu odráželo to jedno jméno.

Pevně zatnul zuby, nehty zatínal do koženého řemene a s hlasitým výkřikem svého koně zastavil.

„Ne!" zakřičel z plných plic. Hlas se roznesl celým okolím jako zoufalé volání o pomoc. Kůň se vzepjal na zadním a jeho jezdec spadl na chladem promrzlou zem. Hekl, kůň odběhl opodál, než se zastavil a sklonil hlavu k trávě pokryté rosou a jinovatkou.

Zůstal sedět na zemi, Bolela ho kostrč, ale hlavně cítil, že nemá sílu vstát. Stáhl ze své hlavy kapuci, kterou si natáhl, aby nehrozilo, že ho ve městě někdo pozná. Neohlížel se. Hlavní město měl stále na dohled a nepřál si ho vidět. Sledoval koně, kterého mu darovali, protože si mysleli, že je kněžím, který jde konat dobro. A přitom to jediné, co udělal, byla vražda Pána Východní provincie. Jak však mohl kdokoli uznat, že právě to nebylo správné? Pather Artus byl násilníkem, smilníkem a lhářem. Kdokoli, kdo by nenesl jeho jméno, by byl za tyto hříchy už před lety popraven, ale on ne. Byl zabit jeho synem, který byl kněžím a měl právo vykonat popravy – neudělal tedy správnou věc?

Věřil, že bylo správné zabít Waristooda, Bo-Varrana a Iorena, protože všichni byli v očích Briciuse hříšníky.

„Ne Briciuse," šeptl si. Hleděl stále slepě před sebe, ale docházelo mu, že se pletl. Ti lidé nebyli v očích Briciuse hříšníky, protože on to slovo nepoužíval. V Očích Toho nejhoršího nebyl ani Fyrel zlý. Fyrel byl smutný mladík, který chtěl být hrdinou, ale věřil někomu, komu věřit neměl. Bricius ho ale nesoudil. A nesoudil ani jeho samého, ač věděl, co všechno provedl.

Zabil všechny ty lidi, protože mu tvrdili, že jsou špatní, ale nikdy tomu nemuselo tak být.

Derin byl násilník, muž, který zlomil mnoho nosů a prstů, ale přitom byl dobrým přítelem a učenlivým mužem, kterém nebylo dopřáno správného vychování.

Waristood byl tajemným mužem, který dokázal nemyslitelné, ale to, co cítil k mladému kněžímu, bylo z jeho strany upřímné.

Bo-Varran nebyl násilníkem, ale učil komandéra, jak se bránit a vrátit ránu. Osamělý cizinec z dávného severu, ve kterém bylo možné spatřit ochránce, kterého každý v životě potřeboval. A hlavně ten smutný komandér.

Ioren byl ztělesněným nevinnosti. Mladík, který ani nemohl vědět, co znamená smilnit, protože k tomu nikdy neměl možnost. Byl zabit dříve, než vůbec muže políbil.

A co Silweriën? Dvojče, které bylo opomíjené a unášeno strachem. Byl vrah, lhář, podvodník, smilník, násilník, a dokonce i zloděj. Zabil muže, kteří znali jeho tajemství. Lhal světu, kdo byl. Podváděl svět, že byl kněžím. Smilnil, jakmile pocítil, že je, byť jen trochu oblíben. Bil se, aby se cítil lépe. A ukradl život svého bratra. A i přesto všechno věděl, že nebyl souzen tím, u koho ho učili, že soudí všechny.

Pro koho zabíjel? Pro koho vykonával boží tresty, když jediný Bůh se za Boha nepovažoval? Kdo říkal, že je hříšníkem za to, že si říkal jiným jménem, když podle Briciuse to bylo pouze jeho tajemstvím? Kdo vlastně byl tím, kdo ho označil za hříšníka? Čí slova měl vytetována na zádech?

Pomalu vstal. Tělo ho bolelo, ale hlava byla ještě horší. Byl zmatený, ztracený a zoufalý. Netušim v té chvíli, kým vlastně byl. Narodil se se jménem, které před čtrnácti lety pohřbil a nechal žít jméno jeho dvojčete. Přijal ho za vlastní a nikdy o sobě nesmýšlel jako o Silweriënovi, ale pouze jako o Laureliënovi. Ve svých vzpomínkách a historkách jejich jména prohodil. A k tomu i role, ale byly takové, které prohodit nemohl. Nesměl říct, že Silweriën byl pořezán, jelikož jizva byla na jeho dlani. Nebyl to on, kdo uměl dokonale číst v jazyku božím, protože rozuměl pouze jedné větě – jednou hříšník, navždy hříšník.

Cítil, že se mu srdce trhá po každé ozvěně jména v jeho hlavě. Silweriën byl mrtvý, ale přesto tím jménem byl osloven. Byl Laureliënem. Postavil svůj život na základech toho jméno, které si v životě zvolil, nikoli s tím, se kterým se narodil.

Přešel pomalu ke svému koni. Tělo ho bolelo, stejně tak i hlava. Oblečení měl nasáklé olejem a černým kouřem. Kůň hodil hlavou, když ho ucítil, ale stačil včas zachytit jeho ohlávku a přitáhnout ji blíže k sobě.

„Jak můžu vlastně vědět, co je správné a špatné," hlesl s čelem opřeným o svého koně, „když ani nevím vlastní jméno?"

-------------------------------

Vím, že se tady nejedná o žádnou interaktivní knihu, kde mají čtenáři rozhodovat, jak bude (nati)hrdina pokračovat, ale stejně podám jednu otázku – jak má být nadále z pohledu vypravěče oslovován?