Lhář ve vlnách ztracen

VII.

Probudil ho zpěv. Tichý hlas opodál, který si broukal píseň osamělého námořníka, jehož loď ztroskotala a on zůstal uvězněn na spadlé stěžni. Dny a noci míjely, naděje na záchranu byla ztracená a on pouze čekal na osud, který měl přijít. Vzpomínal na svou rodinu, na milovanou ženu a nenarozené dítě a ostatní, kteří ho doma čekali. On však věděl, že se domu již nevrátí. Námořnické písně byly většinou veselé, živé a vyprávěly o vysokých vlnách, nových zemích a ženách, ale tahle ne a možná proto patřila k těm, které námořníci zpívali nejčastěji a nejupřímněji. Protože na té nekonečné modré hladině mnohdy námořníky děsilo, co se vše může přihodit. A píseň o utopeném muži utěšovala jejich strach.

Laureliën rozlepil postupně obě oči, ale nijak se nepohnul. Zůstal ležet ve své síti, sledoval dřevěný strop, nad nímž se pohybovali plavčíci a naslouchal hlasu v pozadí, který nejspíše netušil, že probudil svého komandéra.

Derinův hlas byl však jedním z mála hlasů, kterému na lodi Laureliën rád naslouchal. Námořníci se svými hlubokými a chraplavými hlasy mnohdy neuměli ovládat své hlasivky, aby jejich zpěv zněl příjemně pro uši a vyjadřoval pravé pocity písně o utopeném muži. Derin však zpěvákem byl. Jeho hlas uměl být hlasitý a živý, hrubý a tajemný, ale také tichý a melancholický, jak si píseň vyžadovala.

Pomalu se přetočil, síť se rozhoupala, když se posadil a přehodil si nohy na zem, aby mohl vstát. Derin k němu stál zády, ale otočil se přes rameno a přestal zpívat. V rukou držel košík s ovocem, který odložil na zem, vzal jedno jablko a hodil ho k Laureliënovi.

Jablko Laureliënovi dopadlo do klína. Chvíli ho sledoval, ale poté vrátil zrak k Derinovi. „Měl si mě probudit, pracují-li už ostatní," zamumlal tiše.

„Dokáží pracovat i bez tebe, vědí, co mají dělat. Nevím, kolik si toho v noci naspal, ale hádám, že mnoho ne, proto jsem tě nebudil," vysvětlil mu, založil si ruce v bok a pouze na něho mlčky hleděl. Laureliën stále cítil, že by se měl omluvit, ale netušil, co říct a proto mlčel.

„Nesejde na tom, kolik toho naspím. Nemám právo ležet déle než ostatní," zakroutil Laureliën nesouhlasně hlavou, uchopil jablko do rukou a vstal. Paluba se mu pod nohama lehce kolébala, hlavu měl těžkou. Nenáviděl se za to, že nespí, ale ještě více se nenáviděl za to, že kdysi spal a dovolil ostatním, aby konali zlo. Tak moc se bál, že se minulost bude opakovat, že ničil sebe samého a nenáviděl se za každou hodinu, kterou neprobděl.

„Sdílíš s nimi kajutu místo toho, abys byl tam nahoře, kam náležíš. Příděly jídel jsou stejné a jsi s nimi vždy, když je to možné. Myslím si, že si zasloužíš zůstat trochu déle v posteli," namítl Derin, usadil se do jedné sítě, nohama se lehce pohupoval a přitom sledoval svého strhaného a k smrti unaveného komandéra.

Mlčel, pouze na něho hleděl, zatímco Laureliën kousal do jablka a tiše polykal rozžvýkaná sousta sladkého letního jablka, která si vzali z pevniny. „Je brzo, ale už mám nápad, proč ses rozkmotřil se Silweriënem," prohodil Derin nervózně.

Laureliën k němu pouze zvedl zrak s náznakem, aby se pustil do hádání. Sám ještě neměl čas se zamyslet nad Derinovými bratry.

„Kvůli němu tě otec tolik bil. Ne kvůli tomu, že bys sám byl nevychovaný, drzý, hříšník nebo jenom rozdivočelé dítě, ale mohl za to on. Mluvíš o něm, jako kdyby byl nezodpovědný a nezvladatelný, zatímco ty seš pravý opak. Otec tě bil převážně kvůli tomu, co dělal on sám, že?"

Laureliën odvrátil hlavu. Byl bit pro tolik věcí, že už nedokázal rozeznat, kvůli čemu vlastně a kolikrát. Mnohdy byl však zbit kvůli bratrovi a jeho nápadům, ke kterým se přidal, protože se bál, že si u toho bratr ublíží.

„Byli jsme stejní. Na pohled nerozpoznatelní a ti, kteří nás neznali, nedokázali říct, kdo je kým. Když otec nebyl tím, kdo nás nachytal při hřešení, byli jsme potrestáni oba dva, protože nebylo možné, aby se jeden z nás přiznal. Věděli jsme sice, že nás trest nemine, ale zrada vlastního bratra byla horší než bolestivá rána. Ano, ale také ne. Za mnoho věcí mohl sám Silweriën, za některé já a něco jsme si způsobili společně. Byli jsme biti, aby z nás vyrostli správní lidé. Některý z nás potřeboval více rán, některý méně, ale každá z nás udělala přesně takového člověka, jakým jsme. Sám to musíš znát – kdybys nebyl bit, byl bys tím, kým jsi dne na místě, na kterém jsi?" rozmluvil se. Vzpomínal, v hlavě si představoval tu bolest, kterou mu způsobovala rákoska, otcovy prsteny a kožené řemeny. Cítil chlad té věže, ve které strávil dlouhé dny. A to vše pro to, aby jedl jedno sladké jablko na cestě do Nové země.

Derin neodpovídal, pouze komandéra sledoval s lítostí, ale skrytou pýchou, že uhádl střípek ze života jeho přítele. Po chvíli se však usmál, vstal, komandérovi lehce poklepal na rameno, sklonil se k němu a se zazubením zašeptal: „Vyrovnal jsem body, jestli dneska neuhádneš, budeme mít zatím plichtu."

Než stačil Laureliën zareagovat, Derin vyběhl na palubu a nechal komandéra samotného. Na rameni stále cítil dotek mohutné mužské dlaně jako obtisk nohy v písku. Položil si dlaň na paži, prsty pomalu přejížděl až k rameni, které neslo Derinův obtisk a zavřel oči.

Stačila pouze ta jedna myšlenka, která se mu prohnala hlavou a věděl, že by byl bit. Tolik, že by se z jeho zad stala krvavá pavučina, třásl by se ještě několik dní a chlad věže by byl jeho jediným přítelem. Pouze krátká myšlenka na to, že Derinova dlaň je stále na jeho rameni a on pod svými prsty cítí jeho teplou kůži.

•••

Musel počkat, než den přejde v noc. Až ve chvíli, kdy se poslední námořník odhodlal ke spánku, přišel čas jeho trestu. Nezapomněl na myšlenku, která ho ráno přepadla. Prosté pomyšlení na dlaň, které by se dotýkal svými prsty a která by snad své vlastní propletla s jeho, ho přinutilo k trestu.

Ač byl teprve den Lháře a následoval Podvodník, jeho trest nemohl být odložen. Ani jeho otec nikdy neodkládal tresty. Byli vždy potrestáni toho samého dne nehledě na to, který den byl. Ve městech platilo pravidlo, že lidé byli trestáni až toho dne, kdy jejich čin náležel hříšníkovi. Proto Laureliën věděl, že Derinvů bratr byl potrestán a posléze popraven pátého dne, který náležel Surovci. Sám Laureliën by však pro svůj tret musel čekat až do šestého dne a to bylo dlouho.

Stál ve své kajutě, dohořívající svíčka skomírala na stole, zatímco stál pouze v kalhotech kousek od okna a sledoval vlnící se moře.

„Quile regere, quile werde," zašeptal si polohlasem. Napřáhl ruku, dlaň sevřel v pěst, zavřel oči a vší silou udeřil do zdi. Pevné dřevo pod jeho pěstí zapraskalo, ale stejně tak i klouby pod jeho kůží. Třísky se mu zadřely pod kůži, bolest mu procházela pozvolna celou pravou dlaní, kterou ráno položil na své rameno s myšlenkou na to, že se jí dotýká Derinovy dlaně.

„Quile regere, quile werde," zopakoval s dalším a silnější ránou. Uslyšel zapraskání, z bolesti se mu zvedl žaludek, ale nepřestával. Udeřil do zdi ještě třikrát, každá rána rozedřela více jeho kůži, až zůstalo mnoho drobných potůčků krve a roztřesená dlaň hříšníka.

Seděl na zemi, dlaň si tiskl k nahému tělu, pevně zatínal zuby a snažil se myšlenky na Derina vytřásl z hlavy. Jakmile se vrátila, kousl se. Zatnul své zuby co nejsilněji do bolavé pěsti, aby umocnil svou bolest a rozptýlil myšlenky na poručíka, který se bude ženit. Když myšlenka neodešla, praštil s dlaní do země. Snažil se, aby bolest nepřestávala, potřeboval se rozptýlit a potrestat se, protože měl myšlenky hříšníka. Šestý den náležel tomu, jehož myšlenky a činy byly zhýralé. Jehož tělo a chtíč byl posedlý démony – Smilníkovi.

„Nejsem takový," šeptal si, zatímco se jeho prsty třásly bolestí. Po čele mu tekl studený pot, byl unavený, zdrcený, celý den nemyslel na nic jiného. A hlavně se bál. Protože čím déle byl na jedné lodi s Derinem, tím více podobných myšlenek měl.