XXIX.

321 55 13
                                    

Nikdy v životě by ho nenapadlo, že by mohl být tak moc ztraceným. Seděl na pláži, hleděl na klidné indigově modré moře, pažemi si objímal kolena a netušil, co dělat. Neměl na svých rukou pouta, nebyl zavřen v kleci a ani nebyl nikým hlídán. Byl zcela sám na pláži na krunýři obrovské vodní želvy, která plula oceánem a nacházela se kdo ví kde. Byl stále vůbec vězněm? Nepřišel si tak, ale také nebyl svobodným. Neměl kam jít, nemohl uniknout, vrátit se domů a ani nebylo místo, kam by se mohl jít schovat před sluncem, najíst se a napít. Mohl dělat cokoli, ale vlastně zcela nic.

Ten nejhorší odešel před dlouhými minutami a nechal tam Laureliëna samotného.

Přemítal nad tím, co mu ten blonďatý muž řekl. Odhalil mu existenci pěti démonů, z čehož o čtyřech neměl ani tušení. Pověděl mu také o jakýchsi jezdcích, kteří mohou přinutit tyto démony uposlechnout. Fyrel byl jezdcem démona, který ho málem připravil o život a soudě dle reakcí ostatních démonů, i oni se ho báli a považovali ho za stvoření, které je může připravit o život. Laureliën přitom nabyl vědomí, že démoni jsou nesmrtelná stvoření, soudě dle Kaina, jehož zranění bylo již dávno zahojeno.

Slunce bylo již vysoko na obloze, když Laureliën usoudil, že něco musí udělat. Oblečení měl již suché, nazul si boty, nasadil kabát a pomalými kroky se vydal k mýtině, kde se bál, že na někoho narazí. Také v to však doufal – chtěl, aby ho zavřeli do klece a měl zase místo, kde být. Ta volnost, kterou si nemohl vychutnat, ho sžírala.

Na mýtině bylo pár démonů. Po většinou rybáři, kteří toho dne skončili s prázdnými sítěmi, ač ryby dobrovolně naplavaly do nich. Laureliën stále nechápal, jak bylo možné, že se to stalo, ale ze všech věcí ho to trápilo ze všeho nejméně.

Roztřásl se. Na pevnině byl člověkem, který se davům vyhýbal. Byl raději sám nebo s pár lidmi, které dobře znal, ale nikdy se nezapojoval k davům. Nesnášel proto hromadné modlitby. Nahánělo mu husí kůži, když klečel v přecpaném božím domě za svým otcem a modlil se společně s desítkami dalších. Davy nebyly ničím, co by vyhledával.

A ten, který viděl před sebou, mu nejenom naháněl husí kůži, ale také stahoval žaludek a donutil ho orosit se. Bál se, srdce se mu rozbušilo z představy, co by se stalo, kdyby šel blíže a všimli si ho. Hrdlo se mu stáhlo z představy, jak na něho hledí, kráčí blíže a nazývají ho slovy, za která by mu otec sedřel záda do krve proutkem, kdyby je někdy vyslovil. Živě viděl, jak ho bijí za to, že je stále s nimi a následně ho předhazují Torhe'ksie, která ho pozře jako všechny jeho muže.

Hlasitě polkl, třásl se, jako kdyby stál na krutém ledovém severu, i když slunce příjemně hřálo. Očima těkal okolo sebe, hledal bezpečí a úkryt, kde by se mohl skrýt, ale netušil, kde byl a kde by už nikdy nebyl nalezen. Nohama nervózně přešlapoval na místě, zrychleně dýchal, snažil se ignorovat bolest hlavy, která se mu rozmohla.

Stiskl zuby, polkl, rukama si promnul tvář a zoufale polkl. Nesnášel, kým byl. Nenáviděl sám sebe za to, že byl stále naživu. Byl naštvaný na to, že nemohl uniknout z místa, které se vždy pohybovalo a bylo obklopeno démony. Jeho jediná myšlenka byla na to, že zemřít by bylo lehčí.

Jeho pohled se stočil ke kleci, která zela prázdnotou. Tiše polkl, stáhl si dlaně z tváře, ohlédl se k démonům, kteří si ho stále nevšimli. Pomalými kroky se vydal tam, kde byl vězněn. Bylo to jediné místo, kam momentálně patřil a chtěl tam být.

Zavřel za sebou vrata, i když neměl zámek. Posadil se do koutu, kde proseděl celé dny, opřel se zády o silnou větev, zaklonil hlavu k obloze a zavřel oči. Hned byl klidnější. Uvězněný, ale měl místo, kam patřil.

Lhář ve vlnách ztracenKde žijí příběhy. Začni objevovat