Lhář ve vlnách ztracen

LI.

Po celou cestu zpět se v Laureliënovi ozývala jedna otázka, kterou chtěl Fyrelovi položit, ale netušil, zda chce vůbec toho chlapce nutit, aby mu odpovídal. Přišlo mu to kruté a snad netušil, co vlastně chce slyšet. Nepřemáhala ho v té chvíli ani tolik zvědavost, jako spíše potřeba pochopit, kým Fyrel vlastně byl. Kromě toho, že byl nenáviděný, mnohokrát zrazený ostatními a dával si za vinu to, co se stalo jeho rodině, bál se pomyšlení, že by měl ještě další důvod, proč nenávidět sebe, svůj život nebo okolí, ve kterém musel žít, protože neexistovalo jiné místo, kde by mohl být.

Hleděl mu na záda, na lehce sklopenou hlavu s rudými vlasy, zatímco kráčeli tichým lesem, kde se ozýval pouze šum lesa a cvrčkové. Natrhané plody pomalu ztrácely svou zář, jejich barva pohasínala a stávalo se z nich pouze tradiční ovoce, které Laureliën znal.

„Vadí ti, když ti říkám Fyrele?" zeptal se Laureiën na zcela jinou otázku, než původně chtěl.

Mladík se zastavil, otočil se k němu s lehce nechápavým výrazem a jemně se mračil. „Fyrelius Pha je dávno mrtvý. A ani tehdy, když byl naživu, nebyl hoden toho jména," odpověděl.

„Říkal si, že si byl ale následník rodu," namítl Laureliën s lehkým pokynutím brady směrem k Fyrelovi. Nedokázal si představit, že by mladík před ním měl vládnout zemi, ve které se narodil. Říkalo se, že čtyři velké rody byly těmi nejhoršími lidmi, kteří existovali. Hamižní, měli vše a ostatním nedali nic, byli nedotknutelní a poté, co vymřeli, země začala vzkvétat.

„Byl jsem první syn prvního syna od prvního syna," hlesl Fyrel, „dle tradic jsem měl být následníkem a kdybych zemřel, byl by následník můj mladší bratr."

„Tvůj bratr tu byl také?" zeptal se tiše.

Fyrel zakroutil hlavou, „zůstal na pevnině. Jako jeden z mála z naší rodiny."

Laureliëna ale nezajímal Fyrelův bratr, nýbrž on. A všichni ostatní démoni, kterým nebyl schopen porozumět.

„Říkalo se, že první čtyři muži těch velkých rodů byli bratři, takže ty, Bricius a-" zasekl se. Neznal jeho jméno, nezjistil ho a věděl pouze to, že si říkal Ten nejhorší.

Fyrel nad tím mávl rukou, „možná kdysi dávno. Stovky let předtím, než jsem se já sám narodil, ale to je tak dávná minulost, že se za příbuzné považovat nemůžeme. Zůstala nám pouze jména a tradice, abychom všichni muži měli jména jako Fyrelius a Bricius, zatímco ženy jsou Birien nebo Damien. Jestli si myslí, že jsem s Briciusem příbuzný, pleteš se."

„Ale viděl si ho," namítl Laureliën klidně.

Fyrel se nejistě zamračil, „jistě že ano," odpověděl tiše. „Jako všichni zde."

•••

S Fyrelem se rozloučil pod stromy u příbytků ostatních. Laureliën se vydal k provazovému žebříku, aby unavený vyšplhal do koruny stromů, zatímco Fyrel se nabídl, že sám odnese ovoce na mýtinu, aby ho mohla následujícího dne Magna s ostatními zpracovat.

Byla už pozdní noc, vzduch byl studený, nebe poseté tisícovkou hvězd a Laureliënovým tělem procházela neskutečná únava, kterou již dlouhou dobu nezažil. Nepřál si nic jiného než to, aby si mohl na pár hodin lehnout, zavřít oči a odpočinout si, ale bál se, že tohle bude jedna z těch nocí, kdy pro něho bude těžké zamhouřit oka. Bál se spánku i ve chvílích, kdy byl v bezpečí na své lodi uprostřed oceánů s muži, které znal dlouhá léta, natož na ostrově démonů, kteří ho chtěli původně předhodit obrovské želvě jako obětinu.

Promnul si oči sotva vylezl do Kainova příbytku a zůstal sedět na zemi. Co nejtišeji za sebou zavřel padající dveře a přesunul se po zemi k místu, kde ležela složená tenká deka, pod kterou se naučil spát. Z tvrdé země měl již bolavá záda, ale připomínalo mu to dětství, kdy spával s bratrem na kamnech, která je v zimě příjemně hřála.