LVIII.

232 41 5
                                    

Před třiceti pěti lety, na místě, které lidé nazývali tak dlouho Obchodní, až se z toho stal jediný známý název, žila mladá žena. Od malička byla mezi lidmi v malém, ale živém městě známá, milována pro její hřejivý úsměv, oči jako dva oblázky a charakter, kterému se nikdy nikdo nevyrovnal. Říkali, že Bricius ji stvořil jako obraz toho, jaký by člověk měl být. Jmenovala se Moriann a vzala si brzy syna majitele sadů, Oriela. Byli spolu šťastní, ale dlouho spolu nemohli mít děti. To jediné, co ji zbývalo do naprosté spokojenosti, jim bylo odepřeno.

Po letech snažení, modlení a prošení si už Moriann myslela, že nikdy nebude v náručí držet vlastní dítě, ale nikdy si nedovolila zcela ztratit naději.

Jednoho podzimu do Obchodní dorazil mladý kněží. Ještě nebyl potetovaný, ale každý věděl, že každého dne tomu tak bude. Byl synem Pána Východní provincie, vychován ve jménu Briciuse a jeho jediným posláním bylo to, aby byl také Pánem. Moriann se za ním vydala ihned prvního dne, co pobýval v Obchodní a prosila ho o pomoc. Přála si otěhotnět a doufala, že jí Pather Artus pomůže.

„Chyba je ve tvém muži," odpověděl rázem.

Moriann mu nerozuměla.

„Nedokáže ti dát to, co potřebuješ," vysvětlil a dlaň jí položil jemně na tvář.

Moriann se odtáhla – pouze její manžel se jí směl dotýkat.

Pather nebyl pohledným mužem, ale vyzařovala z něho síla a respekt tvořený strachem. Poznala to ihned, sotva mu zabránila v tom, aby se jí dotýkal, jeho oči potemněli, mračil se a tvář začala nabývat rudých barev.

„Raději už půjdu," řekla tiše, ale v odchodu jí bylo zabráněno.

Cítila bolest všude po těle. Na zápěstích, které jí mačkal v silných rukách, v klíně, který drtil. Ale ta nejhorší byla v její hlavě, která ji neustále vracela k těm strašlivým vzpomínkám. Plakala, podlamovala se jí kolena, myslela si, že zemře. A bála se nejvíce Oriela. Byl to hodný muž, avšak ona dovolila jinému muži, aby udělal to, co směl pouze on.

Moriann však neznala tajemství a musela svému muži říct, co se stalo.

Oriel se hněval, nikoli však na svou ženu, nýbrž na muže, který si myslel, že může dostat vše, co si zaslouží. Avšak také věděl, že na něho byl krátký. Nemohl obvinit syna Pána ze smilnictví a surového napadení. Vše by se obrátilo vůči němu a hlavně Moriann, která se tím vším cítila zostuzena.

Odjeli z města. Daleko, jak jenom mohli a usadili se na malém statku, kde Moriann porodila dva syny. Splnilo se její největší přání, ale po celých devět měsíců, co čekala své potomky, byla smutná. Věděla, že jejich otcem je surový muž, který se brzy na to nechal potetovat a stal se jejich Pánem.

Plakala každé noci, zatímco ji Oril držel a ubezpečoval, že děti jsou zejména její a i jeho. Vychovají je společně bez toho, aby věděli, jak krutý a zlý byl jejich pravý otec, protože za otce budou považovat Oriela. Budou milí a poctiví lidé, které by si Bricius přál.

Dvojčata byla pojmenována Laureliën a Silweriën. Na pohled stejní chlapci, kteří se podobali matce a po jejich pravém otci měli pramálo. Byli neposední, silně fixováni na toho druhého, a hlavně byli šťastní tam, kde žili.

První ráda přišla toho dne, kdy zemřela jejich matka.

Druhá, když byl jejich otec zavražděn ve své posteli a oni tomu přihlíželi.

Třetí přišla vzápětí, když do jejich domu vešel muž a tvrdil jim, že je jejich otcem.

Čtvrtá, pátá, stá a tisícerá rána přišla právě od něho.

Lhář ve vlnách ztracenKde žijí příběhy. Začni objevovat