That boy

68. Budeš mi strašně chybět

Už je ráno a já jsem vzhůru, protože jsem celou noc nespala. Prostě to nešlo, i když jsem se opravdu snažila.
Sedla jsem si na postel a jen koukala do země. Vůbec jsem nevěděla, co dělat.
Ještě nemám všechno zabalený, Jack nic neví a zítra odjíždíme.
Rozhodně dolů nejdu. Budu celou dobu v pokoji dokud neodejdou do práce nebo někam.

Můj mobil mi oznámil, že mi přišla zpráva, a tak jsem si jí přečetla.

Jack: dobré ráno :)

A mám opět slzy v očích.

Rose: dobré ráno.. přijdeš dneska ke mně? Potřebuju ti něco říct.

Jack: jo, jasně. Co mi potřebuješ říct?

Rose: no.. to ti řeknu. Tak já ti napíšu, až máma s Danielem odejdou :)

Jack: dobře.

Po tom jsem mobil zase odložila a šla do koupelny, ve které jsem udělala svou ranní hygienu a vlasy si dala si drdolu.

Po chvíli jsem slyšela, jak si máma bere klíče, a potom už jen zabouchnutí dveří.
Neměla jsem hlad, ale jíst musím, takže jsem šla dolů a vzala si jen toust, se kterým jsem šla zase nahoru.
Opět mi od někoho přišla zpráva, a tak jsem si ji přečetla.

Sarah: opravdu se stěhuješ?

Rose: jo.. neříkejte to prosím Jackovi. Chci mu to říct sama.

Sarah: budeš mi strašně chybět :(

Rose: to ty mně taky. Vy všichni, ale budu za vámi dojíždět vždy, jak jen to půjde.

Sarah: jen nevím, jak to vezme Jack.. má tě fakt rád.

Ne.. už prosím ne.

Rose: doufám, že to vezme v pohodě. Vždyť to je Jack. Nějak to zvládneme :)

Sarah: dobře.. drž se. Mám tě ráda.

Rose: taky tě mám ráda.

Jedna slza mi sice stékala po tváři, ale já ji hned utřela.
Všechno se odehrálo tak rychle. Tak rychle se všechno zkazilo.

----------------------------

„ahoj" řekla jsem a snažila se znít v pohodě.

„ahoj, co se děje?" Zeptal se hned Jack, když vešel dovnitř.

„půjdem do pokoje?" Ignorovala jsem jeho otázku a zeptala se na tu svou. Nechtěla jsem riskovat, že zrovna přijde domů máma.
Jack mi na to jen přikývl, a tak jsme šli do pokoje. Byla jsem strašně nervózní a ruce se mi potily. Ani nevím proč.

„začínáš mě děsit" řekl Jack svou vtipnou poznámku, když jsme vešli do pokoje. Jindy bych se zasmála, ale teď mi do smíchu nebylo.

„tak jo.." začala jsem, sedla si na postel a čekala, až si Jack sedne taky. Po chvíli to pochopil a sedl si.

„my se budem stěhovat" řekla jsem rychle, abych to už měla za sebou. Dívala jsem se na zem.

„kam?" Zeptal se. Zatím byl klidný.

„no.. ehm.. na Floridu" řekla jsem a podívala se na něj. Vypadal překvapeně.

„co? Kdy?" Zeptal se a já se usmála. Ne jako, že jsem se usmála jako usmála, ale takový ten smutný úsměv.

„zítra" řekla jsem a ruce jsem si mnula. Vůbec jsem netušila, jak to vezme.

„a to mi říkáš až teď?" Zeptal se. Slyšela jsem v jeho hlase, že začíná být naštvaný a to není dobrý.

„dozvěděla jsem se to včera, když jsem přišla ze školy" řekla jsem potichu.

„proč jsi mi to neřekla včera?" Zeptal se a vstal z postele.

„sama jsem z toho byla mimo. Musela jsem si první urovnat myšlenky a to všechno" řekla jsem a dívala se na něj.

„tak zůstaň tady. Budeš bydlet u mě" řekl hned a já se na něj překvapeně podívala.

„to nemůžu. Nemůžu nechat mámu, aby se s Danielem odstěhovala sama. Celý život tady pro mě byla, tak tady musím být i já pro ní" vysvětlila jsem mu a on se ironicky uchechtl.

„Rose, nemůžeš jednou myslet taky na nás? Na sebe? Sakra, vždyť už ti je osmnáct" řekla naštvaně a trochu zvýšil hlas.

„zklidni se. Myslím i na nás. Budu sem dojíždět kdykoliv to půjde" řekla jsem zase naštvaně já.

„jo a kolikrát do roka? Čtyřikrát? To bude fakt skvělý vztah" řekl ironicky.

„já se snažím, Jacku. Snažím se to nějak vyřešit. Jen to nezvládnu sama. Nevím, co mám dělat. Nechci nechat mámu samotnou" řekla jsem upřímně.

„vždyť je to dospělá ženská. Nepotřebuje, abys jí držela za ruku, Rose" řekl a já měla opět slzy v očích. Doufala jsem, že si tenhle poslední den užijeme, ne že se budeme hádat.

„já vím.. promiň. Já to nechtěla. Snažila jsem se mámu přesvědčit, jenže to nejde. Prostě se zítra stěhujeme" už mi ukápla jedna slza.

„tak proč nezůstaneš tady? Vždyť ona tam pojede s Danielem. Nebude sama" opět navrhl, ale jeho hlas se nezklidnil.

„nemůžu. Nenechá mě, a co když se mezi nimi něco stane. Vždyť se až tak moc neznají" řekla jsem a jedna slza mi ukápla.

„takže se prostě odstěhuješ, všechno tady necháš.. kamarády, školu.. a už se neuvidíme? Takhle to chceš?" Zeptal se a díval se přímo na mě. Já se však dívala do země, ale jeho pohled jsem cítila.

„uvidíme se. Budu sem dojíždět" zopakovala jsem to, co jsem už jednou říkala.

„Florida je úplně jinde, než jsme my. Budeš sem dojíždět maximálně čtyřikrát do roka" oznámil mi, co už jsem ale dávno věděla.

„ale to zvládneme. Někdy přijedeš i ty a bude to dobrý. Až uvidím, že je máma v pohodě, tak se přestěhuju zpátky sem" řekla jsem a dívala se na něj. Tak moc jsem si přála, aby to pochopil, my se přestali hádat a užili si poslední den.

„proč tady nezůstaneš rovnou?" Zeptal se znovu, ale už klidně. Vypadal zklamaně.

„nemůžu.." řekla jsem potichu a setřela si slzu, která mi právě stékala po obličeji.

„můžeš. Budeš bydlet u mě. To zvládneme" řekl povzbudivě a přišel ke mně. Klekl si přede mě a do ruky vzal mojí ruku.

„teď tady nemůžu zůstat, ale za chvíli sem zase přijedu a zůstanu tady" řekla jsem zase já a podívala jsem se mu do očí. Měl v nich smutek a zklamání. Nic neříkal, což mě děsilo.
Po chvíli vstal a pořád se na mě díval.

„víš co? Odjeď.. nepřemluvim tě, abys zůstala, protože to nechceš, tak odjeď." Řekl a s těmito slovy odešel. Zůstala jsem tam sedět s překvapeně otevřenou pusou.
Jak to mohl říct? Protože nechci? Ani neví, jak moc bych chtěla, ale nejde to. Nemůžu prostě nechat mámu, aby tam s ním jela sama. Musím se první zjistit, že je v pohodě, a pak se přece vrátím.

Začala jsem zase nanovo brečet. Chtěla jsem být dneska s ním. Poslední den, co tu jsem. Pak přijedu až třeba za pět měsíců.
Jak to bez něj zvládnu? Každý den vstávat do dne bez něj. Pár měsíců tam ještě budu chodit do školy, kde nebudu mít žádné kamarády.
Ještě, že je internet. Aspoň si s Jackem a ostatníma budu moct volat přes skype.

Lehla jsem si do postele a nechala zase ty myšlenky, aby mě ovládaly. Nemohla jsem přestat brečet a přemýšlet. Byla jsem strašně unavená, ale usnout nešlo. Pořád jsem přemýšlela nad Jackem. Jestli zítra přijde, jestli to bude v pohodě, a jestli to pochopí.

_________________

x moon x