That boy

46. Chceš kakao?

Ema mi jemně pohladila rameno.

„to je dobrý. Já jen teď chci být sama" řekla jsem, když jsem se na ní s úsměvem podívala. Ona jen chápavé přikývla. Stáli tam všichni. Sarah, Nash, Ema, Jason, Mell, Kai, Nikol, Cam i Jack. A taky ostatní lidi.
Šla jsem okolo nich rovnou ven, kde jsem zůstala stát a přemýšlela o tom, co se právě stalo.
Opravdu je s Calebem konec? Nejspíš jo. On už se mnou nepromluví. Všechno jsem zkazila. Všechno hezký musím zničit. Můj první vztah a taky první rozchod, kvůli mně. Hezký.

Někdo přišel ven, ale neotočila jsem se, abych se podívala kdo. Slyšela jsem to, protože venku už nikdo nebyl. Jen já.
Potom jsem ale už kroky neslyšela, což mi připadalo divný. Otočila jsem se, abych zjistila, jestli tam ten člověk ještě je. Protočila jsem očima, když jsem zjistila, kdo to je a otočila se zpátky.

„Rose.." začal opatrně Jack.

„nechci s tebou mluvit" řekla jsem naštvaně a rázně.

„jsi v poho-"

„nech toho" křikla jsem a otočila se na něj. Vypadal překvapeně.

„to ty za to můžeš" křikla jsem a opět cítila slzy v očích.

„tys věděl, že nás poslouchá, že jo?" Z oka už mi vytekla první slza.

„nevěděl" odpověděl mi klidným hlasem.

„proč jsi mi musel pomoc, když jsem spadla? Proč sis mě radši nevšímal?" Křikla jsem zase a z očí mi vytekly další slzy. Jack nic neříkal. Jen se mi díval do očí.

„přestaň se na mě tak dívat. Doháníš mě tím k šílenství. Ty pohledy, doteky.. ty celý" křikla jsem a to už mi slzy tekly opět jedna za druhou.
Jack měl pootevřené rty, ale nic neříkal. Pořád se na mě jen díval.

„proč jsi mi musel v té hodině pomoc se vzorcem? Kdybych ti nešla za to poděkovat, bylo by všechno jinak. Nikdy bych tvou přítelkyni nehrála. Možná bych tě nikdy nedoučovala. Nikdy bych nezjistila, že tě mám ráda." Přiblížila jsem se k němu a rukama ho strkla do hrudi. Lítostivě a smutně se na mě díval.

„proč jsi mi musel vstoupit do života?" Řekla jsem už klidným hlasem a pořád brečela. Hlavu jsem položila na Jackovo hruď a on mi hladil záda.

„nenávidím tě" řekla jsem ubrečeně a bouchla ho pěstí do hrudi. Nebylo to ale vůbec silou, protože už jsem na nic sílu neměla. Jack pořád nic neříkal, jen mě rukama hladil po zádech. Slyšela jsem jen, jak dýchá, a jak mu bije srdce.

„chceš jít domů?" Zeptal se po chvíli klidným hlasem. Já se od něj odtáhla, utřela si ubrečené oči a přikývla.

Došli jsme k jeho autu a hned do něj taky nasedli.
Oba jsme byli ticho a já za to byla ráda. Dívala jsem se z okna auta a pořád přemýšlela.

Jack zastavil před mým domem a já vystoupila.

„pojď. Aspoň ti to ošetřim" řekla jsem neutrálně směrem k Jackovi.

„to je dobrý. Já to nějak zvlá-" nenechala jsem ho to doříct.

„odvezl jsi mě, tak aspoň takhle ti to oplatim" řekla jsem, on si jen povzdechl a vystoupil z auta.
Vešli jsme dovnitř a máma už spala. Museli jsme proto být potichu.
Došli jsme do koupelny a Jack si sedl na okraj vany. Já zatím přešla i s lékárničkou k němu.
Vzala jsem desinfekci a pomalu se dotkla natrhlého rtu. Sykl bolestí. Obočí měl taky natržené, a tak i tam jsem to vydesinfikovala. Pak si Jack jen opláchl obličej, aby smyl tu krev a přešli jsme do pokoje.