That boy

67. Hrozná zpráva

„Rose, vstávej. Musíme do školy" říkal potichu hlas do mého ucha, ale mé oči se otevřít nechtěly.
Věděla jsem, že to je Jack. Ten hlas bych poznala kdykoliv.
Dal mi jemnou pusu na rty a já se usmála.

„mně se ještě nechce" řekla jsem a otočila se k němu zády.

„notak. Ještě jeden den a bude víkend. To zvládneš" řekl povzbudivě, ale moje oči se prostě nechtěly otevřít. A to jsem se opravdu snažila.
Jack mě začal hladit po boku a já se nad tím začala usmívat. Měla jsem zase husí kůži a dech se mi zrychlil.

„dobře. Vstávám" řekla jsem a sedla si. Viděla jsem Jacka, jak se směje, a tak jsem po něm hodila polštář. On mi to samozřejmě oplatil, ale pak zmizel z pokoje, takže jsem neměla šanci mu to znova vrátit.

Vylezla jsem z postele a šla rovnou za Jackem do kuchyně. Měl na sobě jen černé kraťasy, protože jeho tričko mám na sobě já.

„kolik je hodin?" Zeptala jsem se, zývla si a sedla ke stolu s hlavou opřenou o mou ruku.

„šest" odpověděl klidně Jack a dál něco připravoval.
Teprve je šest, ale ještě musíme ke mně no.. škoda, mohla jsem ještě spát.

„co tam děláš?" Zeptala jsem se s úsměvem a dívala se na Jackovo záda.

„něco k jídlu" odpověděl s uchechtnutím a už přišel ke stolu i s dvěma talíři, na kterých bylo chleba s nějakou pomazánkou.

„děkuju" řekla jsem s upřímným úsměvem a pustila se do jídla. Jack udělal to samé.

                -------------------------

„ahoj" řekla jsem Emě, která právě šla chodbou naší skvělé školy.

„ahoj" pozdravila mě taky s úsměvem.

„chceš dneska zase po škole dělat na tom plesu?" Zeptala se Ema a podívala se na mě.

„asi spíš ne. Myslím, že nikdo nechce být ve škole po škole" řekla jsem s uchechtnutím a Ema se taky uchechtla.

„to asi ne" souhlasila a obě jsme vešly do třídy, kde už bylo pár lidí. I Jack. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.
S Emou jsme si sedly do svých lavic, které máme hned vedle sebe a dál si povídaly.

Když zazvonilo, přišel do třídy učitel na fyziku a my radši přestaly mluvit.

„tak dnešní látka je obzvlášť těžká, takže pozorně poslouchejte.." začal učitel, ale moje hlava se rozhodla, že přestane vnímat a radši se bude věnovat někomu jinému.

                ---------------------------

„už jsem doma" křikla jsem, když vešla do domu.

„to je dobře. Pojď sem. Potřebujeme s tebou mluvit" křikla máma na zpátek a já začala být nervózní.
Proč si se mnou potřebují promluvit? Jako o čem?

„o čem?" Zeptala jsem se, když jsem za nimi došla do obýváku. Je tady i Daniel. Ten je tady skoro pořád.

„sedni si" řekla máma. Zněla opravdu vážně.
Nervózně jsem si sedla do křesla naproti nim.

„víš, že jsem s Danielem šťastná, že jo?" Začala máma a já jen nechápavě přikývla.
Je s ním šťastná, ale pořád nechápu, o čem chtějí mluvit.

„už jsme spolu dlouho a prostě Daniel se musí kvůli práci odstěhovat.." odmlčela se máma a podívala se na Daniela. Ten ji držel za ruku. Máma vypadala docela nervózně a to mě víc znervóznělo.