Summer Love [CZ]

31. Kapitola - Zklamání

Strašně bych všem chtěla poděkovat! Ani si neumíte představit, jak mě každý VOTE a komentář potěší! Nebo když vidím 4,72K! Proboha! Skáču 4 metry vysoko! Když jsem začínala, skákala jsem radostí, když jsem měla 50! A teď? To jsem nikdy nečekala! Fakt všem, co čtou můj příběh děkuju! Nikdy bych nevěřila, že to vůbec někoho bude bavit! Děkuju moc všem! Mám vás ráda!♥ 

Mimochodem - Tuhle kapitolu chci věnovat všem, co to čtou!!♥

" Děje se něco?" zeptal se mě zamračeně, ale se strachem v očích. Srdce mi bušilo jako o závod. Na prázdno jsem polkla. Nedokázala jsem sestavit srozumitelnou větu. " Miluju tě," zašeptala jsem a po tváři mi stekla slza. Přišel ke mě a obejmul mě. " Já tebe taky. A moc. Ale nemůžeš mi vysvětlit, co se tu děje?" " Budeš mě nesnášet," zamumlala jsem. " Ať už se děje, cokoliv, nikdy bych tě -" přerušila jsem ho. " Pomůžu Johnovi z vězení," " Co že?!" vykřikl a pustil mě, jako by se spálil. " Nech mě to vysvětlit," začala jsem, ale jeho to zjevně nezajímalo. " Ty chceš pomoct z vězení někomu, kdo tě málem zabil?! Zbaláznilas ses snad? Hrabe ti?!" křičel na celou místnost. " Poslouchej mě!" vykřikla jsem pro změnu já. Povzdechl si a podíval se mi do očí. " Mělas pravdu, že se mi to líbit nebude. Ale nesnášet tě? To zas ne. Tak vysvětluj," povzdechl si a posadil se na židli vedle postele. Prohrábl si vlasy a zadíval se mi do očí. V těch jeho jsem viděla bolest. Ničilo mě to. " John je schyzofrenik." začala jsem. " Všechno mi vysvětlil. Mám s ním dohodu. Pomůžu mu z vězení a on mě už nikdy nekontaktuje," " Ty už s ním mluvila?" zvýšil znova hlas. " Takže si s ním o tom mluvila dřív než se mnou?" Nešťastně jsem na něj pohlédla. " Jak mu můžeš věřit? Potom všem? Já to prostě nechápu!" povzdechl si nešťastně on. Pokrčila jsem rameny a podívala se mu do očí. " Povídej dál," mávnul rukou. " Pomůžu mu utéct. Odjede na druhou strany planety. Chci ho mít z krku. Jednou pro vždy. Chci být s tebou. Šťastná a bez problémů. Nemám nervy se pořád nachomítat kolem něj. Je možnost, že bych se ho u soudu zastala, ale to by mě pak mohl otravovat. Takhle po něm půjdou policajti a on nebude mít jinou možnost. A já budu mít konečně klid." " Ne," zamumlal. " Co?" nechápala jsem. " Nech to být Elis. Ať si to vyřeší jednou sám. Nejsi jeho matka, abys mu pomáhala. Dobře?" řekl jemně a chytil mě za ruku. Věděla jsem, že bych neměla, ale musela jsem. " Dobře," přikývla jsem. 

***

" Jdeme," kývla jsem na Isabellu a Lucy, když jsem slezlaze žebříku. Mířily jsme si to k policení budově. Lucy a Isabella šly předními dveřmi a já kráčela k zadním. Proklouzla jsem nenápadně ke zadnímu vchodu a vyšla po schodech ke dveřím. Zamčeno. Sakra! pomyslela jsem si. Uvažovala jsem, co teď, když jsem si všimla otevřeného okna. Chytila jsem se parapetu a zapřela se. Přehodila jsem jednu nohu a pak druhou. Byla jsem tam. Seskočila jsem potichu dovnitř a rozhlédla se. Procházela jsem neslyšně podél zdi. Uši nastražené, oči otevřené. Míjela jsem dveře, až jsem se blížila k těm pravým. Těsně před nimi jsem odbočila a schovala se za rohem. Vytáhla jsem z kapsy mobil MŮŽEM napsala jsem Lucy a Isabelle. Několik minut jsem potichu čekala, když jsem uslyšela rychlé lehké kroky. Ozvalo se ťukání na dveře. Srdce mi bušilo rychle. Měla jsem strach. Věděla jsem, co riskuju, ale stejně jsem do toho šla. " Good afternoon. Your colleague sends me to you. It's supposed to be." (=Dobrý den. Váš kolega mě pro vás posílá. Je to prý nutné.) slyšela jsem sestřin hlas. " Why not go in person?" (=Proč nešel osobně?) zeptal se nevěřícně. Polkla jsem. " rushing to," (=spěchá to) odvětila. " And what are you doing here?" (=A co tu děláte vy?) ptal se dál. Sakra! " I am a student and I would like to one day become a police officer. I'm on vacation and I thought I could see what it is the police in other countries. That's why I -" (=Jsem studentka a chtěla bych se jednou stát policistkou. Jsem tu na dovolené a napadlo mě, že bych se mohla podívat, jaké to je na policii v jiných zemí. Proto jsem -) sestra zastavila svou lež. " I'm sorry I have to go. (=Promiňte musím jít,) pověděl jí policista slyšela jsem jeho těžké kroky. Vylezla jsem zpoza rohu a zamířila k sestře. Obě jsme si oddechly a přiblížily se ke dveřím. Isabella vytáhla klíče a odemkla. " Příště bys to nemusela tak ometat," protočil očima John stojící u dveří. Isabella naštvaně vydechla a zavrtěla hlavou nad jeho egem. Když vyšel ze dveří Isabella zamknula. Poslala jsem Lucy SMS, že míříme ven. Potichu jsme se kradli k východu, když jsme za sebou uslyšeli kroky. Vystrašeně jsme se na sebe podívali. Nebyl ani čas se někam schovat. Naštěstí to byla jen Lucy. Vydechli jsme a pokračovali v cestě. " Musíme oknem," zašeptala jsem. První šel John. Jednoduše tam vyšplhal a pak seskočil. Za ním šla Lucy. Když přehodila nohy přes parapet polkla. Podívala se na mě a náhle zpět ven. Potom šla Isabella, která udělala to samé. Nakonec jsem šla já. Když jsem dopadla na zem ztratila jsem rovnováhu. Kdyby mě něčí ruce pohotově nezachytily, válela bych se na zemi. Otočila jsem se na člověka, kterému jsem dlužila 'Díky'. Když jsem zjistila, kdo to je, málem jsem dostala infarkt. Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo. " Nevím, co na to říct, Elis. Zklamala jsi mě." řekl zlomeně Andrew. Dala jsem si ruku před obličej, aby nebyly vidět slzy stékající po mém obličeji..