IN THE CITY || Fanfiction

32. chapter ♦ Congratulations

„Možná.“ zamumlala jsem tiše, když jsem ucítila, jak mě políbil svými horkými rty na místečko pod uchem, ovšem potom se odtáhl. Trochu jsem se zamračila a sledovala ho, jak se posadil zpátky, jako kdyby se nic nedělo. „Co to děláš?“ zeptala jsem se trochu zmateně a zapřela se na loktech, aby lépe viděla na Harryho, který teď koukal před sebe na moře.

„Nic.“ odpověděl a pokrčil k tomu rameny. „Řekla jsi jenom možná, takže…“ nedokončil to, přičemž se na mě otočil a pobaveně se zašklebil. Věděla jsem, co přesně dělá, jednu z mnoha věcí, kterou mě doopravdy doháněl k šílenství, ovšem mě by se líbil trochu jiný způsob-

„Myslela jsem určitě.“ řekla jsem a na tváři se mi objevil menší úsměv. „Rozhodně určitě.“ zopakovala jsem ještě jednou a krátce se k tomu zasmála, hlavně, když se Harry sklonil zpátky ke mně a spojil naše rty v krátkém polibku.

„V tom případě teda…“ opět nechal jeho slova vyplynout do ztracena, načež jsme se hned znovu políbili, tentokrát o něco déle. Položila jsem mu znovu jednu ruku na zátylek a přitáhla si ho blíž k sobě. Už jsem zase ležela v písku, ale nevadilo mi to, nebo to spíš už bylo jedno, když jsem měla celé vlasy od písku. Z ničeho nic dokonalý klid a ticho přerušilo vyzvánění telefonu. Odtáhli jsme se s Harrym od sebe, načež Harry zašmátral v kapse a vytáhl svůj mobil. Podíval se na displej, a pak na mě.

„To musím vzít.“ zamumlal tiše a vstal, pak se rozešel o pár kroků dál, přičemž přijal hovor, což jsem usoudila ohledně toho, že přiložil telefon k uchu. Neslyšela jsem, co říká, ani jsem se o to nesnažila, místo toho jsem se posadila a užívala si krásný výhled na moře, který se mi nejspíš zase na nějakou dobu nenaskytne. Nevěděla jsem, jak dlouho trvalo, než se Harry objevil zpátky vedle mě.

„Budeme muset jet.“ oznámil, načež mě objal zezadu kolem pasu a zvedl mě. Instinktivně jsem ho chytla za ruce, kterýma mě držel, a nechala se vyzvednout na nohy. Trochu jsem se usmála, když jsem se k němu otočila čelem, pořád mě objímal. Naklonil se trochu dopředu a políbil mě na čelo. „Pojď.“ zašeptal, načež mě vzal do náruče, abych znovu nemusela jít, byla jsem mu za to vděčná.

♦

„Doprovodím tě nahoru.“ řekl Harry, potom, co zastavil před domem, kde jsem bydlela. Cesta trvala docela dlouho, ale ani mi to nepřišlo, zase jsem celou dobu poslouchala písničky a broukala si je. „Zůstaň v autě.“ poručil mi, a pak sám vystoupil, obešel auto a otevřel mi dveře. Nepatrně jsem se usmála a za jeho pomoci vylezla ven. Rozhlédla jsem se okolo sebe a zarazila se, když jsem uviděla sedět Daniela na lavičce před domem. Doslova jsem ho začala hypnotizovat pohledem, což přilákalo samozřejmě Harryho pozornost. Podíval se stejným směrem jako já a nejspíš mu došlo, kdo to je. Nebyla jsem si jistá, jestli Daniela někdy potkal, ale nejspíš mu nepřišlo zase tak těžké spojit si věci dohromady.

„To je on?“ zeptal se potichu Harry a já jenom přikývla hlavou, neschopná slova. Jakmile nás Daniel postřehnul, tak mu tváří proběhlo několik emocí, ovšem když se trochu vzpamatoval, tak si stoupl a s rukama zastrčených v kapsách zamířil naším směrem. „Nemusíš s ním mluvit, jestli nechceš.“ dodal po chvíli a já zavrtěla hlavou.

„To je dobrý. Já to nějak zvládnu.“ řekla jsem tiše a byla jsem si tím doopravdy jistá. Popravdě jsem si chtěla s Danielem promluvit, byl důležitá součást mého života po dlouhou dobu a to, co udělal, mě ranilo a zničilo všechnu důvěru, kterou jsem k němu měla. „Můžeš jít. Zvládnu to.“ zopakovala jsem, což způsobilo, že se Harry zamračil.

„Dobře, máš jediný štěstí, že doopravdy musím jít. Jinak bych tě to nenechal.“ zamrlal nakonec s povzdychem, načež se naklonil a dlouze mě políbil, aniž bych tomu jakkoliv mohla zabránit. Když se odtáhl, tak se na mě podíval s menším úšklebkem na tváři. „Zítra se uvidíme ve škole.“ dodal tiše, a potom mě tam nechal stát samotnou, což mě trochu udivovalo. Myslela jsem, že ho budu muset nutit odejít, ale byla jsem ráda, takhle to bylo lehčí.