IN THE CITY || Fanfiction

23. chapter ♦ Kiss me before you go

„Jaký jste měli víkend?“ položila otázku mamka s úsměvem na tváři při snídani, načež se na nás s Liamem střídavě koukala. Podívala jsem se na Liama, který mi věnoval pobavený škleb.  Celou tou situací s policií se dobře bavil. Byla jsem si jistá, že mě jeho narážky ohledně toho budou pronásledovat do konce života, ovšem pořád jsem to brala jako lepší variantu, než kdyby to řekl mamce, což by určitě nedopadlo dobře.

„Fajn.“ odpověděl Liam s plnou pusou, potom když spolknul sousto, tak pokračoval dál v mluvení. „Byl jsem venku se starými kamarády a Audrey zůstala doma.“ řekl a já souhlasně přikývla mamce, abych jí to jenom potvrdila. Nelíbilo se mi, že jí musím lhát, ale někdy je to lepší, než říct pravdu. „A jak jste se měli vy?“ zeptal se nakonec brácha mamky a Greaga, společně byli celý víkend pryč.

„Měli jsme se skvěle, že?“ řekla mamka s úsměvem na tváři, potom se podívala na Grega, který jí úsměv oplatil a přikývl. Jen jsem protočila oči nad tím, jak vypadají jako zamilovaní puberťáci, ale byla jsem ráda, že je šťastná. Zasloužila si najít po těch letech někoho, kdo jí bude milovat. „Příště musíte jet s námi. Je tam krásná krajina, člověk tam jednoduše vypne a zapomene na okolní svět.“ dodala po chvíli a já si jejími slovy byla jistá, ovšem nějak se mi nechtěl trávit víkend na nějaké chatě odlehlé od civilizace u jezera, které jsem ani neznala, ovšem věděla jsem, že se nachází někde ve Skotsku.

„Budu muset jít.“ promluvila jsem, když jsem si všimla, kolik už je hodin. „Jinak přijdu pozdě.“ vysvětlila jsem, načež jsem rychle dojedla zbytek müsli v misce a dopila pomerančový džus ve skleničce, pak jsem vstala a poupravila si u toho sukni u školní uniformy, na kterou jsem si už pomalu začínala zvykat, ovšem pořád to nebylo ono.

„Měj se hezky, zlatíčko.“ popřála mi mamka a na tváři jí přitom nemohl chybět úsměv od ucha k uchu jako vždycky. Rychle jsem k ní přešla líbla jí pusu na tvář, což byl můj zvyk už od malička. Potom jsem se otočila k odchodu, ovšem zastavila jsem se, když jsem uslyšela Liama.

„A co já? Na mě jsi zapomněla?“ zeptal se naoko uraženým a zároveň ublíženým tónem hlasu, protočila jsem nad tím oči, načež jsem o pár kroků vrátila a taky mu dala pusu na tvář, aby si neřeklo.

„Spokojený?“ položila jsem otázku a tázavě povytáhla obočí, během čeho mi na tváři pohrával pobavený škleb, když přikývl, tak jsem se znovu podívala na všechny. „Tak se mějte.“ rozloučila jsem se všemi, a pak konečně vyšla z jídelny. Popadla jsem školní tašku, přehodila jí přes rameno a vydala se do školy.

♦

Procházela jsem školními chodbami, a přitom se rozhlížela kolem sebe, jestli náhodou nezahlédnu Harryho, protože, i když se mi to těžko říkalo, tak jsem o něho měla trochu starost. Celý včerejšek jsem mu včera volala, abych se ujistila, že se doopravdy z té policejní stanice dostal a jestli je v pohodě, bohužel mi neodpověděl, tudíž jsem byla trochu nervózní. Když už jsem byla skoro u skříňky, ucítila jsem, jak mě někdo objal kolem ramen.

„Ahoj.“ uslyšela jsem Nathanovo veselý hlas, když si mě přitáhl k sobě blíž, což mě donutilo se usmát. Byl sice bláznivý a nešlo ho zastavit, když začal mluvit, ale byla jsem ráda, že jsem se s ním spřátelila. „Jak to, že jsi tak brzo zmizla z toho plesu?“ zeptal se, a přitom upřel na mě pohled. „Myslel jsem, že bych ti ukázal své dokonalé taneční schopnosti.“ řekl pobaveně, a k tomu mrknul.

„To je složitý.“ přiznala jsem po chvíli a pak mávla rukou, jako že to není důležité, protože jsem se o tom nechtěla bavit. Jednoduše jsem si řekla, že na Daniela zapomenu, což mi ulehčovalo aspoň to, že jsem od něho byla vzdálená pár stovek kilometrů. „A jsem si jistá, že mi tvé dokonalé taneční schopnosti ještě někdy ukážeš.“ řekla jsem se smíchem, a pak se zastavila, protože jsme dorazili k mojí skříňce, ze které jsem si musela vzít pár učebnicí.