IN THE CITY || Fanfiction

12. chapter ♦ We are gonna die

„Nemusíš se mnou nahoru. Zvládnu to už sama.“ řekla jsem Harrymu, když jsem stiskla tlačítko, které mělo přivolat výtah. Svá slova jsem myslela vážně, už jsem se cítila o dost lépe než předtím, hlavně díky prášků, které jsem si předtím vzala. Harry v odpovědi zavrtěl hlavou a potom nastoupil do výtahu, přičemž mě držel pořád jednou rukou kolem pasu, což vysvětloval tím, že chce zabránit tomu, abych náhodou neupadla, kdyby se mi znova zamotala hlava. Ze začátku jsem se ho snažila odstrčit, ale pak mi došlo, že je to zbytečné a že se jen tak nevzdá, proto jsem ho taky nechala.

„V kolikátém bydlíš patře?“ zeptal se, přičemž se na mě tázavě podíval. Místo toho, abych mu odpověděla, tak jsem se natáhla k panelu a zmáčkla tlačítko do patra, kde jsem bydlela. Vlastně jsem to udělala jen proto, abych se dostala z jeho sevření, které mě znervózňovalo.  Upřímně, celkově jsem si přišla nejistě v jeho společnosti, protože se mi na tom něco nezdálo. Nesnášel mě a teď se strachoval, abych se dostala v pořádku domu. Tohle byl jen zlomek všech pochyb, které se mi vířily v hlavě. V tuhle chvíli bych byla radši, kdyby teď vedle mě stál Zayn, i když na toho jsem byla naštvaná za to, že mi vzal léky, na což neměl žádná právo. Vlastně nejvíc věčná bych byla za pořádné objetí od Daniela, vždycky mě tím dokázal uklidnit a dát mi pocit, že jsem v bezpečí. Z myšlenek mě najednou vytrhlo zastavení výtahu, ovšem až po vteřině mi došlo, že nejsme v našem patře, ale že jsme se zasekli. Světlo zhaslo a místo toho se rozsvítilo jenom jedno slabé, nejspíš nouzové. Když jsem si plně uvědomila, co se děje, začala jsem dýchat rychleji a mělčeji, protože jsem se cítila, jako kdybych se nemohla pořádně nadechnout.

„My umřeme!“ zamumlala jsem si pro sebe a přitom se podívala na Harryho, který se tvářil klidně, jako kdyby se nic nedělo. „My tady umřeme!“ vykřikla jsem, tentokrát o něco hlasitěji, když jsem začala mít pocit, že se stěny výtahu přibližují k sobě. Udělala jsem krok dozadu a přitom narazila na stěnu výtahu. Všimla jsem si Harryho znepokojeného pohledu, nejspíš netušil, co se pořádně děje. „Potřebuju léky.“ řekla jsem tiše spíš pro sebe, ale byla jsem si jistá, že to slyšel i Harry, který ovšem neměl ponětí, jak to myslím. Nejspíš předpokládal, že chci nějakou dávku, jako nějaká závislačka, ale realita byla jiná.

„Audrey, uklidni se.“ promluvil Harry klidným hlasem, když se ke mně otočil. „Za chvíli se výtah zase rozjede, všechno bude dobrý.“ řekl hned na to a přistoupil o krok ke mně blíž. Zavrtěla jsem hlavou a přitom se snažila pořádně nadechnout, což se mi nedařilo, měla jsem pocit, jakože se udusím.

„Ne, nebude to dobrý!“ vykřikla jsem a přitom si zajela třesoucími prsty do vlasů, přišla jsem si, jako kdybych byla někde na severním pólu, podle toho jaká mi byla zima. „My tady umřeme!“ zopakovala jsem a přitom sebou trhla, když mě Harry chytil opatrně za lokty. Jeho stisk nebyl silný, aby to bolelo, ale zase ani tak slabý, aby se mi podařilo ho donutit, aby mě pustil.

„Neumřeme. Audrey, uklidni se!“ řekl Harry a jeho tón byl tentokrát o dost naléhavější a hlasitější, ovšem já měla pocit, jako kdyby stál několik metrů ode mě. Jediné na co jsem v tuhle chvíli zvládla, bylo myslet na to, jak výtah spadne a my s ním. Jeho stisk se z ničeho nic přesunul na má zápěstí, která spojil k sobě a trochu je stáhl níž někam na úroveň mé hrudi. Nechápala jsem, proč to dělá do chvíle, než se ke mně z ničeho nic naklonil a spojil naše rty v krátkém polibku. Rychle jsem zamrkala, a když mi došlo, co se děje, tak jsem ho od sebe rychle rukama odstrčila. Kdyby nedržel moje zápěstí, tak bych mu nejspíš dala i facku.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se ho naštvaně, přičemž jsem si neuvědomila, že můj strach pominul. Už jsem mohla znovu normálně dýchat, neměla jsem pocit, že jsem někde na Sibiři a dokonce se mi ani už neklepaly prsty.

„Fungovalo to.“ řekl Harry, čímž mi vlastně neodpověděl na otázku, ale objasnil mi, co svým chováním zamýšlel. Chtěl, abych zapomněla na svůj strach, což se mu i povedlo.

„Děkuju.“ zašeptala jsem po chvíli tiše a opravdu jsem to tak myslela. Možná mohl vymyslet jinou možnost jak to udělat, ale kdyby nějak nezareagoval, tak bych se nejspíš zbláznila.

„S radostí.“ odpověděl, přičemž se mu na tváři objevil hravý úšklebek. Jen jsem nad tím pobaveně zavrtěla hlavou. „Už jsi v pohodě?“ zeptal se se starostlivým a překvapivě vážným pohledem. Přikývla jsem na souhlas. „Stejně si radši sedni.“ řekl a přitom si sundal svoje sako od školní uniformy, které položil na zem. Kývnutím hlavy mi naznačil, abych se posadila. Upřímně, nemusela jsem dvakrát váhat. Posadila jsem se s jeho pomocí na zem a zády se opřela o stěnu kabiny výtahu. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči, když jsem je po chvíli znovu otevřela, můj pohled směřoval na Harryho, který zrovna mačkal zvonek, aby nám někdo přišel na pomoc.

„Nejspíš je výpadek v celém městě.“ řekl, když mu nikdo neodpověděl, ani po dlouhém držení toho čudlíku. Přikývla jsem tichým povzdychem a potom ho sledovala, jak si sedá vedle mě. Teprve v ten moment jsem postřehla, že má na rukou tetování. Nechápala jsem, jak jsem to předtím mohla přehlédnout. Asi nejspíš proto, že měl pokaždé sako nebo nějaký dlouhý rukáv.

Netušila jsem, jak dlouho jsme tam seděli, ale už to muselo být hodně dlouho, protože výtah se pomalu začal měnit v saunu. Ani jeden z nás nepromluvil, oba jsme se dívali jen mlčky před sebe na dveře, jako kdybychom věřili, že je našem pohledem zvládneme otevřít. Když už se horko nedalo vydržet, rozhodla jsem si sundat sako, která jsem položila vedle sebe. Vlasy jsem si přehodila přes rameno s nadějí, že mi potom nebude takové teplo.

„Je tu horko, co?“ promluvil z ničeho nic Harry, což mě donutilo se na něho podívat a přikývnout na souhlas. Všimla jsem si, že některé pramínky jeho vlasů už měl přilepené potem na čele.

„Jo.“ řekla jsem a pak se trochu zamyslela. „Nezkusíme to ještě jednou zmáčknout? Nebo někomu zavolat?“ navrhla jsem a přitom trochu tázavě povytáhla obočí. Chtěla jsem se už odsud dostat, nemluvě o tom, že jsem pomalu začínala mít hlad, ale to teď nebylo to nejdůležitější.

„Můžeš zkusit znovu zazvonit.“ řekl a pak hned na to dodal. „A zavolat můžem jenom z tvýho mobilu. Já si ten svůj nechal v autě.“ jen jsem si tiše nad jeho slovy povzdychla, protože já na svém mobilu měla vybitou baterku. V duchu jsem si začala nadávat, že jsem ho včera zapomněla dát na nabíječku.

„Já nemám baterku.“ přiznala jsem a pak si stoupla. Na rozdíl od Harryho jsem měla štěstí v jedné věci a to, že jsem měla na sobě sukni, tudíž mi nebylo určitě takové teplo jako jemu v těch upnutých  kalhotách. Stoupla jsem si a přešla z novu ke zvonku, dlouze jsem ho zmáčkla a tentokrát jsme se dočkali odezvy. Jak se dalo čekat, výpadek elektřiny byl v celém městě, tudíž nám řekli, že si budeme muset chvíli počkat na pomoc, ale že se nemáme bát, že nám sem někoho určitě pošlou.

„Super.“ zamumlala jsem si pro sebe a pak se otočila, abych se posadila na místo, ovšem zarazila jsem se v momentě, kdy jsem si všimla, že Harry si sundal tričko. Zarazila jsem se v pohybu, což ho donutilo krátce se zasmát.

„Co? Neviděla jsi nikdy nikoho bez trička?“ zeptal se pobaveně, přičemž povytáhl tázavě obočí. Jen jsem protočila oči a posadila se zpátky na místo, kde jsem předtím seděla. „Jestli chceš, taky si můžeš sundat tričko. Bránit ti v tom rozhodně nebudu.“ dodal po chvíli s hravým úšklebkem na tváři.

„Ne, díky. Raději si ho nechám na sobě.“ ujistila jsem ho a pak se zkoumavě podívala na jeho hruď, kde měl tolik tetování. Nikdy jsem neviděla nikoho v jeho věku, kdo by měl tolik tetování, navíc tolik náhodných, který mi nedávali žádný smysl.

„Ušetřím tě otázky a rovnou ti řeknu, co ty tetování znamenají.“ řekl pobaveně, což mě donutilo zvednout pohled a podívat se do jeho tváře. Nelíbilo se mi, že mě takhle odhalil. „Ale na oplátku za to taky něco chci.“

-------------------------------------------------------------------------

♦ Tak tahle část se mi líbí :D Přijde mi, že se konečně něco děje a v další části můžete předpokládat, že se taky něco bude dít :D

♦ Jinak byla bych ráda, kdyby jste se vyjádřili do komentářů, co říkáte na díl, moc by to pro mě znamenlo :))