IN THE CITY || Fanfiction

7. chapter ♦ You are not that kind of boy

Myšlenkami jsem byla naprosto mimo, pravou rukou jsem si podpírala hlavu a levou si pohrávala s propiskou. Slova, které říkal Harris, učitel na biologii, jsem nevnímala. V hlavě jsem si pořád přehrávala víkend, který jsem celý strávila s Danielem. Byla jsem strašně šťastná, že jsem ho po dlouhé době viděla, že jsem se ho mohla ho dotknout nebo pohladit ho po tváři. V tu chvíli mi teprve došlo, jak moc mi doopravdy chyběl, jak jsem postrádala jeho nakažlivý smích, jeho blízkost. Loučení pro nás bylo těžké, teda aspoň pro mě, hlavně kvůli tomu, že jsem nevěděla, kdy ho zase uvidím. Cestovat každý týden z Londýna do mého rodného města nebo naopak pro nás bylo nemožné, protože jsme oba byli v maturitním ročníku a upřímně každý víkend strávit několik hodin v autě nebyla zrovna naše představa ideálního víkendu. Z ničeho nic mě z přemýšlení vyrušilo šťouchnutí loktem od Dianne, která seděla vedle mě. Zmateně jsem se na ní podívala a potom na učitele, který se na mě koukal, určitě postřehl, že jsem byla duchem nepřítomna. Trochu jsem se na něho usmála, abych mu dala najevo, že už dávám pozor.

„Takže, když už slečna Hutcherson dává pozor, můžu vám ten říct rozřazení do skupin, které jsem udělal podle vašich známek z minulých let. Nikdo se nebude prohazovat, prostě to tak bude, rozumíte?“ řekl Hariss a potom se podíval po všech ve třídě, jako kdyby čekal, že mu někdo odpoví. „Kromě hlavního úkolu a to zpracovat projekt se máte také sblížit s ostatními a naučit se pracovat v kolektivu, třeba i s lidmi, které nemáte rádi. Je to taková zkouška do života.“ dodal a potom se vrátil zpátky za svůj stůl, kde vytáhl z desek nějaký papír, na kterých měl nejspíš podle všeho napsané to rozřazení do skupin, popravdě jsem doufala, že se dostanu do nějaké normální skupiny, ale při mém štěstí jsem nějak tušila, že nebudu s Dianne ani Nathanem.

 „A v další skupině bude Tiffany Bahrens, Audrey Hutcherson, Zayn Malik, Dorrit Rigney a Harry Styles.“ jakmile Harris přečetl další skupinku, ve které jsem byla já, tak jsem si povzdychla, jelikož jsem nejspíš hůř dopadnout nemohla. Potom, co jsem se ráno v sobotu probudila s kocovinou, a matnou vzpomínkou na minulý večer, jsem Harryho už nikdy v životě nechtěla vidět. Cítila jsem se trapně za to, že jsem byla tak opilá, až jsem usnula v jeho autě, přičemž mě musel donést domů přímo do postele. Proto, když jsem ho dneska ráno potkala na chodbě a všimla si, jak se na mě dívá s úšklebkem na jeho tváři, tak jsem raději předstírala, že jsem si ho nevšimla, jak jsem byla zabraná do debaty s Dianne a Nathanem. Vlastně, spíš ti dva se spolu bavili a já je jenom poslouchala, protože jsem neměla nějak moc náladu mluvit, jako většinou po ránu.

Znuděně jsem se procházela chodbami školy, nevěděla jsem, co dělat, protože mi odpadla chemie, na kterou se mnou bohužel Dianne s Nathanem nechodili, měli místo toho matematiku. Přemýšlela jsem nad tím, jak tuhle volnou hodinu strávím, domácí úkol na literaturu se mi dělat nechtěl a žádné testy jsme ještě nepsali, tudíž jsem se učit nemusela. Když jsem došla ke své skříňce a vyměnila si učebnice na další hodinu, rozhodla jsem se, že se projdu v okolí školy, protože jsem to tam ještě moc neznala. Po chvíli pomalejší chůze jsem došla až za sportovní hřiště, přičemž jsem si všimla osoby, která seděla na zídce. Přešla jsem trochu blíž a zjistila, že je to ten kluk, kterého jsem potkala na chodbě první den, Zayn. Po pár vteřinách váhání jsem se rozhodla jí k němu. Za tu dobu, co jsem byla na škole, jsem s ní znovu nemluvila, i když jsme spolu pár hodin měli.

„Ehm, ahoj.“ pozdravila jsem ho nejistě, přičemž jsem pevněji přezku batohu, kterou jsem měla přehozenou přes rameno. „Můžu si sednout?“ zeptala jsem se a v tu chvíli se na mě otočil, jeho výraz byl překvapený, nejspíš nečekal, že tady někoho potká, natož mě. Přikývl na souhlas a potom si přiložil ke rtům cigaretu, které jsem si všimla teprve až teď. „Díky.“ pousmála jsem se ,a pak se posadila na zídku kousek od něho a batoh položila vedle sebe. Porozhlédla jsem se po okolí a ruce si opřela o kolena, nějak jsem nevěděla, co bych v tuhle chvíli měla říct a za to jsem si v duchu nadávala, stejně jako za to, že jsem si k němu šla vůbec takhle sednout. Nejspíš jsem ho musela otravovat, stejně jako na té chodbě, když jsem se ho ptala, kde je aula. Z mých myšlenek a úvah mě najednou vytrhl jeho hlas.