IN THE CITY || Fanfiction

14. chapter ♦ Just twice

Zavřela jsem oči, abych si vychutnala lépe ten pocit, když mi na záda začal dopadat proud horké vody. Bylo příjemné smýt ze svého těla pot a všechno nepříjemné. Když jsem vystupovala po několika minutách ze sprchového koutu, přišla jsem si jako znovuzrozená. Potom, co jsem si vysušila vlasy a oblékla se do černých legín a šedého tílka, rozešla jsem se dolů, hlavně proto, že jsem měla strašný hlad. Přiznejme si, těch pár gumových medvídků, co jsem měla ve výtahu, nějak nezasytí.

„Kde je Harry?“ zeptala jsem se mamky, která seděla v obývacím pokoji v křesle a jediné, co osvětlovalo místnost, byla lampička a pár svíček, které ještě nikdo nesfoukl po tom výpadku elektřiny. Přešla jsem k ní blíž a trochu se zamračila nad jejím výrazem.

„Nahoře v pokoji pro hosty.“ odpověděla mi jednoduše a pak kývla směrem ke gauči, čímž mi naznačila, ať se posadím. V ten moment jsem si začala připadat jako malé dítě, které snědlo i přes zákaz všechny sladkosti, ovšem netušila jsem, proč se tak cítím. „Proč jsi mi neřekla, že se to vrátilo?“ zeptala se mě a v jejím hlase bylo patrné menší zklamání. Zhluboka jsem se nadechla a připravila se, že promluvím, ale mamka mě přerušila. „Doktor měl pravdu, neměli jsme se sem stěhovat. Musí to být pro tebe strašně velký stres, nové prostředí a to všechno kolem.“ povzdychla si mamka a tentokrát její hlas zněl provinile. To byl jeden z důvodů, proč jsem nechtěla, aby se to dozvěděla. Pak by se cítila provinile a to jsem já nechtěla, zasloužila si být jednou konečně šťastná a já jí to nechtěla tímhle kazit. „Ještě zítra zavolám psychologovi a objednám ti tam schůzku.“ řekla nakonec.

„Mami, já jsem v pohodě. Nikam volat nemusíš.“ oponovala jsem jí a přitom na ní upřela pohled. „Stalo se to zatím jenom dvakrát a pokaždé jsem to zvládla.“ dodala jsem tentokrát tišším hlasem, až jsem skoro šeptala.

„Jenom dvakrát?“ zopakovala mamka s ironickým podtónem, její hlas byl hlasitý, dalo by se říct, že skoro křičela. „Měla si mi to říct hned, když se to stalo poprvé! Víš, že se to může zhoršovat!“ najednou se její hlas zlomil. „Jenom nechci, aby to skončilo jako minule.“ tentokrát zašeptala a já si všimla, jak se jí do očí derou slzy.

„Neskončí.“ řekla jsem taky tiše a pak si sedla na opěrku křesla, abych mohla obejmout mamku, což jsem taky udělala. „A k tomu psychologovi půjdu.“ dodala jsem, i když se mi tam ani trochu nechtělo, nesnášela jsem, jak mě vždycky nutil mluvit o mě a mých pocitech, přičemž se choval, jako kdyby byl můj nejlepší kámoš.

„Dobře. A teď si jdi lehnout, a pokud nechceš, zítra nemusíš do školy.“ řekla mamka a já jenom přikývla, přičemž jsem si tiše povzdychla, jelikož tohle bylo přesně to, čeho jsem nechtěla docílit. „Dobrou noc.“ popřála mi a pak mě líbla na čele. Pousmála jsem se.

„Dobrou.“ oplatila jsem jí a pak vstala, zamířila jsem nahoru a na nějaký hlad úplně zapomněla. Teď jsem chtěla jenom zalézt do postele, spát a zapomenout na dnešek. Když jsem vyšla nahoru, málem jsem se srazila s Harrym, který stál na chodbě, díky čemu určitě všechno slyšel. Jen jsem se na něho ušklíbla.

„Promiň, ale myslel jsem si, že by to měla vědět.“ zašeptal tiše a přitom sklonil hlavu, aby na mě viděl, protože jsme stáli jen pár centimetrů od sebe. Kdybych se nepatrně hnula dopředu, určitě bych cítila tep jeho srdce. „Jde o tvoje zdraví.“ dodal.

„Je pěkný, že si výjimečně myslel, ale nemáš právo o něčem takovém rozhodovat.“ řekla jsem chladným hlasem, než jsem udělala krok v bok, abych ho mohla obejít. „Dobrou noc, Harry.“ popřála jsem mu jen tak zběžně a zamířila do pokoje.

Celou noc jsem se pořád budila, proto když jsem se znovu vzbudila v půl sedmé, rozhodla jsem se vylézt ven z postele. Jelikož venku svítilo sluníčko a vypadalo to na pěkný den, napadlo mě, že bych se mohla jít projít a třeba vyvenčit Badyho. Přešla jsem ke skříni a vytáhla z ní džíny, bílé tričko s krajkovými rukávy, což jsem si pak oblékla. Nakonec jsem si nazula černé baleríny a předtím, než jsem vyšla z pokoje, tak jsem si učesala vlasy a stáhla si je do drdolu. Protože jsem toho včera moc nejedla, rozešla jsem se do kuchyně, ze které se ozýval smích Torrey a něčí hlas. Překvapeně jsem se podívala na Zayna, který seděl za stolem a zrovna jedl crossiant, který mu určitě dala Torrey. Naše pohledy se náhle střetly a já nebyla schopná ten svůj odvrátit, protože jsem byla až moc překvapená tím, že ho tady vidím.

„Nechám vás tu o samotě.“ promluvila Torrey s potutelným úsměvem na tváři. „Mimochodem dobré ráno.“ pozdravila mě předtím, než se vydala někam pryč. Tudíž jsem jí ani nestačila odpovědět.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem ho a přitom přešla ke stolu, odsunula si trochu jednu židli a posadila se. Natáhla jsem se pro konvici čaje a trochu si nalila, pak můj pohled směřoval na Zayna po mé pravici.

„Přinesl jsem ti tohle.“ řekl a vytáhl přitom z kapsy oranžovou krabičku, kterou položil na stůl. „A taky se ti chci omluvit. Za to jak jsem se choval a tak.“ dodal, přičemž se na mě podíval. „Mám s tím špatné zkušenosti a myslel jsem si,“ nedokončil to a jen si tiše povzdychl, poznala jsem na něm, že o tom nechce mluvit a chápala jsem ho.

„To je v pořádku.“ ujistila jsem ho a přitom se trochu usmála. „Nemyslel jsi to nějak špatně. A nemusíš o tom mluvit.“ dodala jsem a položila svou ruku na tu jeho, protože podle toho jak to řekl, jsem věděla, že to muselo být něco těžkého, čím by si asi nikdo projít nechtěl.

„Dobré ráno.“ uslyšela jsem z ničeho nic Harryho hlas. „Audrey a Zayne.“ dodal hned to a Zaynovo jméno řekl s menším odporem a hlavně zmateností, nejspíš byl taky překvapený jeho přítomností, jako jsem byla předtím já.

„Už bych měl jít.“ oznámil z ničeho nic Zayn chladným hlasem a vstal, teprve až v ten moment jsem si uvědomila, že jsem ho pořád držela za ruku. „Jsem rád, že jsi v pohodě.“ řekl mi a přitom se nepatrně usmál, úsměv jsem mu oplatila. „No, vyprovodím se asi sám.“ dodal, když vycházel z místnosti, ovšem ještě chvíli se zastavil před Harrym, kterému věnoval nevraživý pohled.

„Co tady dělal?“ zeptal se Harry a jeho hlas nebyl moc příjemný, nedívala jsem se na něho, tudíž jsem nemohla poznat, jak se tváří. Natáhla jsem se pro jeden z lívanečků a položila si ho na talíř. Neodpovídala jsem mu na otázku. „Co to je?“ zeptal se znovu Harry a přitom vzal do ruky oranžovou nádobku s prášky, kterou mi sem donesl Zayn.

„Nic, co by tě muselo zajímat.“ odsekla jsem a vstala, abych mu jí mohla vytrhnout z ruky, což se mi i podařilo, protože jí až moc zamyšleně zkoumal. Než stačil cokoliv říct, promluvila jsem já. „Jinak tady máš snídani a já se jdu projít. Měj se.“

----------------------------------

♦ Teď jsem si zamilovala psát tuhle povídku, mám vymyšleno několik dílů dopředu, tudíž bude přibývat často :D Tahle kapitola je jenom taková přechodná, žádný moc velký drama, ale v další už něco bude :)

♦ Budu vděčná, za vaše komentáře (klidně se rozepište) a votes :)