IN THE CITY || Fanfiction

9. chapter ♦ Take him upstairs

„Mami, jsme tady!“ zavolala jsem, jakmile jsme s Harrym vstoupili do bytu. Na tváři se mi objevil menší úsměv, když jsem uviděla Buddyho, jak běžel ke mně. Pohladila jsem ho po hlavě, když se mi začal otírat o nohy. Pak se přesunul k Harrymu, kterého si nejdřív očichal a pak na něho začal štěkat. „No tak, Buddy, přestaň!“ okřikla jsem psa, přičemž jsem se podívala na Harryho s menším omluvným úsměvem na tváři. Než jsem stačila říct cokoliv dalšího, mamka se objevila ve dveřích. Na sobě měla kuchařskou zástěru, která byla špinavá od mouky, stejně jako její ruce.

„Vy už jste tady?“ zeptala se trochu překvapeně a střídavě se na nás s Harrym podívala. „Myslela jsem, že přijedete později. Jídlo ještě není hotové, protože jsem musela skočit ještě do obchodu.“ vysvětlila a pak pokračovala dál, aniž by jednomu z nás dala jakoukoliv šanci promluvit. Vlastně to u ní byl takový zvyk, byla strašně upovídaná, a jakmile se rozmluvila, nikdo jí jednoduše do řeči skočit nemohl. „Navíc tu pořád nedorazil Greg, nejspíš stojí v zácpě, jelikož tu už měl dávno být. Co kdybys, Audrey, vzala zatím Harryho nahoru do pokoje?“ zeptala se mamka s významným pohledem na Harryho. Tiše jsem si povzdychla a chtěla navrhnout něco ve stylu, že jí pomůžeme s vařením, nebo s prostíráním stolu, ovšem promluvil Harry.

„Jo, co kdybys mě vzala nahoru do pokoje?“ zopakoval Harry a přitom upíral svůj pronikavý pohled na mě, ovšem po chvíli se otočil na mojí mamku. „Mimochodem dobrý den. Jak se vám daří?“ pozdravil jí a zároveň položil otázku, na tváři se mu objevil milý úsměv, nad čím jsem se trochu zamračila. Nikdy jsem nevěřila tomu, že by se člověk zvládal tak přetvařovat. To, že se Harry přetvařoval, jsem si odvodila z toho, že určitě on nebyl typ osoby, který se bavil rád s rodiči tímhle stylem.

„Výborně, Harry. Děkuju za optání.“ odpověděla mamka s širokým úsměvem. „A jak jste se měli vy?“ položila otázku, která nebyla směřována jen jemu, ale i mě. Překvapivě to v muzeu nebylo tak strašné, jak jsem ze začátku předpokládala, ovšem pořád mi na tom všem něco nesedělo a to, že měl Harry rád umění, to nebylo.

„Ehm, fajn.“ odpověděla jsem, když se na mě oba dívali a očekávali odpověď. „Harry, pojď.“ pobídla jsem ho, ať jde za mnou nahoru do pokoje. „Až bude jídlo, tak nás zavolej.“ řekla jsem mamce, když už jsme byli v půlce cestě na schodech. Jen mi přikývla v odpovědi, než se otočila a vrátila zpátky do kuchyně. Otevřela jsem dveře a vešla do svého pokoje, věděla jsem, že Harry jde pořád za mnou, nejenom, že jsem cítila jeho pohled, ale také slyšela kroky. V pokoji jsem měla teoreticky uklizeno, protože většinu věcí jsem pořád měla ještě zabalenou v krabicích, pořád jsem se nedonutila vybalit. Měla jsem to sice v plánu vybalit přes víkend, ovšem to přijel Daniel, takže z toho sešlo.

„Pořád sis nevybalila?“ zeptal se trochu pobaveně a zároveň překvapeně Harry, když vešel a rozhlédl se po pokoji. Pak se posadil do křesla v rohu pokoje, vlastně přesnější slovo by bylo spíš rozvalil. Nejspíš se choval slušně a vychovaně jenom, kdy se mu to hodilo.

„Ne. Nebo to snad vypadá jinak?“ odpověděla jsem a trochu povytáhla obočí, přičemž jsem se podívala na něho. Pak jsem si sundala sako od školní uniformy a přehodila ho přes opěradlo židle, nejraději bych se celá převlékla do něčeho jiného, nejlépe domácího, ale když tu byl on, tak se mi to nezdálo jako moc dobrý nápad.

„Ty nebudeš pokračovat?“ zeptal se, když jsem se posadila na postel. Trochu jsem přimhouřila oči a podívala se na něho, chvíli mi trvalo, než jsem to pochopila. „Nebo snad chceš, abych ti pomohl já?“ položil hned na to další otázku, přičemž naklonil trochu hlavu na stranu a olízl si rty. Protočila jsem oči a hodila po něm první polštář, který se mi dostal pod ruku. Ovšem ten on bez problému chytil, jako kdyby to snad čekal.

„Jsi děsnej.“ řekla jsem, díky čemu jsem si akorát vysloužila jeho smích, který utichl až po chvíli. Celou dobu jsem se na něho naštvaně dívala, věděla jsem, že takhle večeře jednoduše nebyl dobrý nápad, ovšem teď už něčeho litovat bylo pozdě.

„Ale no tak, věřím, že by se ti líbilo, kdybych se tě dotýkal. Kdybych ti přejížděl…“ chtěl pokračovat dál podmanivým a tlumeným hlas, který jsem slyšela i přesto, že nás dělila vzdálenost jednoho metru, protože on seděl v křesle a já na posteli.

„Buď ticho, Harry a dovol mi se tě zeptat, jaké části na mám-přítele jsi nerozuměl?“ zeptala jsem se ho a tím ho i přerušila. Nechtěla jsem, ani aby takhle mluvil dál, nechápala jsem, jak si mohl něco takového dovolit. Nejspíš to taky v Londýně chodilo trochu jinak.

„Já tomu plně rozuměl.“ ujistil mě a přitom zvedl jeden koutek do menšího úšklebku. Bylo na něm vidět, jak se baví touhle celou situací, jak se bavím tím, jak jsem na něho naštvaná, což mě bohužel štvalo ještě víc.

„Ale nechováš se tak.“ řekla jsem a založila přitom ruce na hrudi. Bylo vidět, jak se chystal něco říct, ale v tu chvíli se v pokoji ozvalo krátké zapípání telefonu. Podle stylu jsem poznala, že je nejspíš Harryho, vlastně koho jiného by byl, když to nebyl můj mobil. Harry si vytáhl z kapsy kalhot telefon a přečetl si zprávu, která mu přišla. Všimla jsem si, jak se mu napnula čelist, během čtení.

„Budu muset jít.“ oznámil ledově chladným hlasem, což se mi zdálo po tom jeho otravování divné. Chtěla jsem se zeptat kam, ovšem pak jsem si to rychle zakázala, protože jsem nechtěla být vlezlá a navíc, co mi bylo do toho.

„Dobře.“ řekla jsem jednoduše a pak ho bez dalšího slova vyprovodila ven z pokoje, šla jsem s ním dolů ze schodů a přitom bylo cítit, jak se něco změnilo. Ani jeden z nás neměl potřebu něco říct, dokonce jsme se ani nerozloučili. Jakmile se za ním zavřely dveře, šla jsem do kuchyně, abych to oznámila mamce, že nakonec budeme večeřet jenom ve třech.

„A co se stalo, že tak narychlo musel odejít?“ zeptala se, když dávala pekáč zabalený v alobalu do trouby. Pokrčila jsem rameny a vzala si velké červené jablko z mísy, načež jsem se do něho zakousla. „Nejez, za chvíli bude večeře.“ okřikla mě mamka, a pak mě lehce plácla přes ruku.

„Co kdybych vyvenčila Buddyho?“ zeptala jsem se z ničeho nic, ani nevím, jak mě to napadlo, ale venku bylo hezky. Slunce právě zapadalo a ještě tam bylo teplo, takže to podle mě byl ideální čas na krátkou procházku. „Vzala bych ho do parku, než se to upeče.“ dodala jsem a pak kývla směrem k troubě.

„Dobře, ale ať si do půl hodinky zpátky.“ řekla po chvilce přemýšlení mamka a já se usmála, dala jsem jí krátkou pusu na tvář, než jsem se rozeběhla nahoru převléct. Byla jsem šťastná, když jsem měla na sobě konečně obyčejné rifle a tričko, přes které jsem si přehodila džínovou bundu. Konečně normální oblečení a ne žádná pitomá uniforma. Potom, co jsem si připnula Buddyho na vodítko jsem sjela výtahem dolů a přešla ulici. Měli jsme štěstí, že hned vedle našeho domu byl menší parčík. Ještě jsem v něm nebyla, ovšem už na první pohled jsem věděla, že to bude moje oblíbené místo. Hlavně malý rybníček, ke kterému jsem došla po pár minutách klidné chůze. Člověk si tam nepřipadal jako v nějakém obřím městě a to díky hustým keřům a vysokým stromům, které byly vedle něho. Povolila jsem Buddymu vodítko, aby si mohl volněji pobíhat, když tady nikdo nebyl, což mě ani moc nepřekvapovalo v tuhle dobu. Všichni spíš radši byli doma po prvním dni, který strávili v práci, po víkendu. Z myšlenek mě najednou vytrhl zvuk kroků, které jsem uslyšela za sebou. Otočila jsem se a na tváři se mi objevil menší úsmev.

------------------------------------------

♦ Nová část, nejdřív jsem na psaní neměla náladu, ovšem jakmile jsem napsala první větu, tak se to změnilo :D

♦ Doufám, že se vám část líbila a budu moc vděčná za vaše komentáře, případně votes :))