The Living Death

7.

Už je to měsíc....Celý jeden měsíc uplynul od doby,co se Eric zabil. Od té doby žiji v autě, sama. Nepotkala jsem jediného člověka, prostě nic. Ziju někde v lese blízko silnice. Autu došel benzín a mně nezbylo nic jiného než ho tu zaparkovat a schovat před neznámými návštěvníky. Tuláků přibývá a já byla už několikrát nucena použít pistoli, vlastně už nemám jedinou kulku, nemůžu se už ani v případě nouze zabít . Před mrtváky už neutíkám, jako kdysi,ale snažím se je zabíjet pomocí nože, což se mi málem už několikrát vymstilo. Za ten měsíc jsem se změnila. Zhubla jsem a naučila se šetřit s jídlem, mám větší výdrž a když opomenu to, že páchnu a jsem sama sobě nechutná, jsem v celkem dobrém stavu. Vlasy jsem si ostříhala a mám je jen pod lopatky. Co se týče mého duševního stavu tak...Hrabe mi ze samoty, dokonce si teď povídám s Marthym, to je můj nový imaginární kamarád. Jak já bych si ráda popovídala s někým jiným, než sama se sebou! Je tu jen ohlušující ticho, které občas přeruší chrčení mrtváků.

Dnes, je den koupání! Hip,hip hurá!

Vyskočila jsem z auta a neobvykle moc třískla dveřmi. Rozhlédla jsem se, jestli to neslyšel nějaký tulák a nešel za zvukem. Pravděpodobně neslyšel a já jsem se vydala se šampónem, ručníkem, nožem a s pistolí k nedalekému potoku.Je září ,ale teplo je pořád. Bojím se toho,že až bude zima, budu smrdět jako toho, vlastně to není můj největší problém, je mi jasné, že má pravděpodobnost, že přežiji zimu se blíží nůle.

Jakmile jsem se dostala k potoku, okamžitě jsem se svlékla a skočila do vody, jako malé dítě. Potopila jsem se, pak vyplavala a udělala tohle minimálně pětkrát. Cítila jsem se tak volně a svobodně. Bylo mi všechno jedno, ale to skončilo, jakmile jsem uslyšela motor auta. Chvíli jsem se zaposlouchala a dostala se na břeh, kde si oblékla co nejrychleji oblečení, do ruky jsem si vzala pistoli s nožem a běžela za zvukem motoru. Byli slyšet i výstřely a křik. Zrychlila jsem, dříve bych z té rychlosti měla plíce v jednom ohni, ale od doby co pořád musím utíkat se to zlepšilo.

Byla jsem už jen pár metrů od silnice, kde se odehrával boj lidí s chodci. Schovala jsem se do křoví a koukala se. Byla to celkem velká skupina. Bylo až fascinující se na ně koukat, po celém měsíci vidět zase lidi... Nepopsatelný pocit . Prohlížela jsem si je. Byla tam matka tak s osmi letým kloučkem, která  byla zavřená v autě a objímala ho. Šest mužů a tři ženy. Bojovali proti mrtvákům, jednu z nich chytili a už se jí sápali po krku. Nemohla jsem se na to  koukat. Snožem v ruce běžela na pomoc té dívce. Vrátila jsem ze zadu mrtvákovi nůž do zadní části mozku, čepel vytáhla a sledovala, jak jeho tělo padá k nohám blonďaté dívky. Blondýnka si mě jen prohlédla a dál šla zabíjet. Přešla jsem k dalšímu mrtvákovi a zopakovala proces a znovu a znovu.

Rozhlížela jsem se, komu bych mohla dál pomoct, ale úplně jsem zapomněla myslet na své bezpečí, největší chyba v tomto světě. Mrtvák se objevil za mými zády ,uslyšela jsem ho v čas a otočila se na něj. Střetla jsem se s ním tváří v tvář. Z huby mu páchlo, celý se rozsypával doslova před očima,ale přes to všechno "žil". Chvíli jsem se s ním přetahovala ,ale bylo jasné ,že má navrch. Začal se nebezpečně moc přibližovat k mému krku a já nevěděla jak ho mám už déle od sebe udržet.

Naštěstí jednoho z jejich skupiny konečně napadlo mi pomoct a zapíchnul mu nůž do hlavy. Poté, co mrtvák zemřel otočila jsem se na toho může a kývla mu hlavou na znamení díků a dál se věnovala zabíjení.

Aghrrrrrrrr!Jednomu ze skupiny se zakousli do krku a další mu hned zaryl nehty do břicha. Celá skupina se k němu seběhla, ženy začaly brečet a obstarávat ho muži dál zabíjeli, mrtváci se pořád odněkud zjevovali bylo to jako nekonečná řeka.
Pokračovala jsem v boji proti mrtvákům, celé mé tělo bylo od jejich vnitřností a ze všeho zabíjení jsem začala chytat křeč do zápěstí.

Po dlouhých minutách bylo po konečně všem. Opřela jsem se o kolena a dýchala. Všichni byli u nakaženého a já se chtěla co nejrychleji zdekovat.

"Kam si myslíš že jdeš?!"Otočila jsem se a viděla za sebou toho muže,co mi jako jediný pomohl.

"J-já?"

"Vidíš tu někoho jiného?!"Přišel až ke mně a chytil mě zákeřně za zápěstí.

"Au! Pusť!Nic jsem vám neudělala." Měla jsem z něj strach a on si toho všiml..

"Kam jdeš?"Řekl už o něco klidnější, ale pořád dosti podezíravě. Pustil mi mou ruku.

"K potoku."

"Máš skupinu?"

"Ne..."Povzdychla jsem si a rozešla jsem se opět svou cestou,ten muž tam jen stál a pozoroval mé pohyby.

Z poza stromu na mne vyběhli tři mrtváci,udělala jsem svou "bojovou" pózu. Prvního jsem zabila téměř bez problémů, ale nůž se mi zasekl někde ve spánkové části mozku a já ho prostě nemohla vyndat. Pustila jsem ho a sáhla po své zbrani, zaklela jsem, musela mi vypadnout, když jsem pomáhala skupině. Začala jsem couvat a zakopla o kořen stromů. Než jsem se nadála už na mě oba leželi a jejich zuby od mého krku dělila jen moje délka paží.

"Pomoc!"Zakřičela jsem. Jednomu mrtvákovi vylézali z hlavy červy.

Jako princ na bílém koni přiběhl jeden z mužů  a oba je s elegancí zabil, sundal je ze mě a pomohl mi vstát.