Mafia

70.

„Naše auto je na druhé straně," řekl Shawn zvýšeným hlasem Codymu, který se snažil setřást nepřátele.

„Já vím, ty chytrej, ale musíme se jich nejdřív zbavit." Zmateně jsem pozorovala okolí, které se mi rozmazávalo před očima. Musím říct, že Cody jel strašně rychle, až mě udivovalo, že to auto dokáže ovládat v takové rychlosti. Zita zašmátrala v kufru a hledala nějakou munici, protože té jsme měli málo. Naštěstí se nám poštěstilo a ona vytáhla černou tašku se vším, co se nám bude hodit.

„Tak tohle se mi líbí." Usmála se pro sebe a začala si prohlížet obsah uloveného pokladu. Bylo na ní vidět, že Zita rozumí zbraním dost dobře a byla jsem ráda, že ji mohu pozorovat, protože jinak bych usnula. Všechny zbraně si pečlivě prohlédla a skontrovala náboje. Když chtěla podat jednu zbraň Deanovi dopředu, tak na nás zezadu zaútočili. Cody prudce zahnul doprava, aby nám neprostříleli zadní sklo. Zita se na mě převalila a ta těžká taška spadla na mou raněnou nohu. Vyjekla jsem bolestí a do očí mi vyhrkly slzy. Zita se zvedla, jak nejrychleji mohla i s taškou. 

„Omlouvám se."

„Není to tvoje chyba." Uklidnila jsem ji a natáhla k ní ruku, aby mi mohla dát zbraň. Vtiskla mi ro ruku menší chladnou pistoli.

„Jsou tady i granáty. Mohli bychom zajet do té garáže, kterou jsme viděli cestou sem. Tam vyměnit auto a než k nám přijedou, tak to odpálit i s nimi." Navrhla já obdivovala, jak dokáže racionálně přemýšlet. Všichni plán odsouhlasili s tím, že Cody nám musel udělat menší náskok. Zita se otočila na místě a záda si opřela o sedačku spolujezdce, pootevřela okno začala střílet po nepřátelích. Odtáhla jsem se nechtěně od Shawna a podívala se na svoji krvácející nohu. Měla jsem chuť povolit si ten pásek, protože jsem nohu přestávala chvilkama cítit a strašně mě to pod tou kůží svědilo, ale musela jsem to vydržet. Zvedla jsem hlavu a sledovala cestu před námi. Cody zatočil na křižovatce doleva a mně se naskytl pohled na vysokou starou budovu s auty.

„Musíme nám získat ještě nějaký čas," ozval se Shawn a sedl si tak jako Zita a vyklonil se z více z okna. Mezitím co oba dva stříleli, jsem se otočila za sebe, abych se podívala, kolik aut je za námi. V duchu jsem si říkala, že není možné je setřást, byli nám v podstatě v patách.

„Zalezte dovnitř, mám nápad!" zakřičel Cody a oni ho poslechli a usadili se normálně.

„Máte tam pásy?" zeptal se a já se rozhlédla.

„Ne," odpověděla jsem a zamračila se. Co sakra plánuje?

„Jájo!" Zaradoval se Dean a připoutal se. Pokroutila jsem nad ním hlavou a usmála se, protože mi svým chováním připomněl dítě.

„Fajn, tak se tam vzadu pořádně držte, ať se mi neobjevíte tady na palubovce," řekl Cody a Shawn mě instinktivně přivinul k sobě a pevně se zapřel od sedačku. Podívala jsem se na Zitu a ta se také držela zuby nehty. Cody dupnul na brzdu a všichni jsme se předklonili dopředu a já jsem si stoprocentně jistá, že kdyby mě Shawn nedržel, tak bych vážně byla na té palubovce. Něž jsme se stihli vzpamatovat, narazili do nás zezadu a my se o pár metrů posunuli. Cody neváhal a opět se rozjel, tentokrát už k tomu parkovišti. Ohlédla jsem se za stojícími auty, z kterých se kouřilo.

Když jsme dorazili dovnitř, zajeli jsme do druhého patra, kde jsme si vyhlídli jeden starší model fordu. Zastavili jsme kousek od něj a vystoupili. Shawn mě vzal do náruče a Deana podpíral Cody. Zita běžela s brašnou napřed a pomocí drátků nastartovala auto. Shawn mě posadil na zadní sedačku a já stiskla víčka k sobě a snažila se potlačit pulsující bolest. Tak moc jsem chtěla, aby to bylo všechno za námi. Zatnula jsem zuby a podebral jsem svou nohu a trochu si ji natáhla. Bohužel tady nebylo tolik místa, takže jsem se musela spokojit pouze s tímhle.

„Už jedou," zašeptala Zita a víc se přikrčila. Sledovala jsem, jak pomalu přijíždějí k jeepu a vylézají z aut se zbraněmi, které mířili na prázdné auto.

„Teď, teď!" zakřičeli všichni až na mě. Trochu mě to překvapilo, ale oni na takových to akcích měli více zkušeností. Zita vyjela prudce až jsem mohla slyšet, jak piští kola. Cody odjistil dva granáty a hodil je po nich, když jsme projížděli kolem nich. Najednou se po chvilce ozvala burácející exploze, která s naším autem trochu trhla. Najednou mi přišlo, že tohle asi nebyl nejlepší nápad. Mohla jsem cítit, jak se pod námi beton zachvěl.

„Ehm, lidi?" zeptal jsem se nejistě „Ta budova se na nás řítí." A přesně v tu chvíli, kdy jsem to dořekla, tak se za námi ozvaly rány. Zita zrychlila a než to na nás celé spadlo stihla vyjet ven na světlo. Všichni jsme si oddychli a po chvíli k mým uším dolehla hudba z rádia. Opřela jsem si hlavu o okno a dívala se na prázdné ulice. Otřela jsem si pot z čela a položila si ruku na stehno. Teplá ruka přikryla tu mou a já na sobě ucítila jeho pohled. Otočila jsem se na něj a pousmála se. Přežili jsme to, všichni.

„Zvládli jsme to," zašeptal a naklonil se ke mně. Pohladil mě po tváři a já zavřela oči. Na mých rtech jsme ucítila jeho dech a já se musela a soustředit na to, aby mi srdce nevyletělo z hrudi. Naše rty se spojily a mé tělo polilo horko. Přitáhla jsem si ho blíž za zátylek a prsty mu vjela do vlasů, které byly navlhlé.

„No tak, nechte si to na jindy," řekla Zita a mlaskla. Se smíchem jsme se od sebe odtáhli a já opřela svou hlavu o jeho rameno.

Omlouvám se za kratší díl, ale snad se Vám bude líbit.

K.