Zajímalo vás někdy, jaké to je narodit se do královské rodiny? No dobře ne přímo do královské rodiny, ale jestli jste princezna New Yorské mafie, tak se to také počítá ne? A pravidla jsem skoro stejné. Nemůžu nic dělat a nemůžu se sama rozhodovat.
Už když jsem se narodila, jsem věděla koho si vezmu. Miluji svého tátu, ale někdy mám pocit, že mě nechápe. A kdykoliv mám ten pocit, ještě víc mi chybí máma. Někdy bych chtěla všechno nechat za sebou a žít svůj vlastní život mimo New York. Daleko od všeho.
Ptám se sama sebe, proč jsem se narodila o pár minut dříve než moje sestra Gwendolyn. Kdyby se narodila jako první ona, všechny povinnosti by měla ona. Já bych si mohla vybrat koho si vezmu a jestli budu chtít řídit náš rodinný podnik.
Místo toho se připravuji na příjezd Nicolase, mého budoucího manžela. Kolikrát jsem ho viděla? Ani jednou. Vím jak vypadá? Ne. Táta říká, že vzhled není vše. Že se mi Nicolas určitě bude líbit kvůli tomu jaký je. Já i Gwendolyn si myslíme, že je odporný a že mám prostě smůlu.
"Mio? Už se připravuješ?" Zaťukal mi na dveře Richard. Richard je můj šofér/chůva/ochranka a vlastně vše na co si vzpomenu.
"Ne," odpověděla jsem upřímně a otočila stránku magazínu, který jsem si četla na posteli.
"Mio, jestli dojedeme pozdě, tvůj otec mě zabije." Povzdychl si Richard za dveřmi. Přeháněl. Můj táta by mu neublížil. Můj táta ubližuje jiným lidem. "Dávám ti posledních dvacet minut, jinak jedeš tak jak jsi a věř mi, že tvůj táta nadšený nebude." Slyšela jsem vzdalující kroky. Zvedla jsem se z postele a došla do šatny, kde jsem měla připravené šaty.
Pokud bych měla říct jednu výhodu toho být mafiánská princezna budou to rozhodně šaty. Vždycky dostanu takové šaty, které si přeji. Svlékla jsem se a oblečení, které jsem měla doteď na sobě jsem odkopla k posteli. Natáhla jsem na sebe šaty a zapnula si zip. Jako vždy mi šaty perfektně sedly.
Moje dlouhé špinavě blond vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Byla jsem ten šťastný člověk, který měl přirozeně vlnité vlasy, takže skoro vždy moje vlasy vypadali dobře. Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle a rozhodla se nanést si řasenku a lesk na rty. Víc jsem nepotřebovala. Naštěstí jsme s Gwendolyn zdědili po mámě její krásu. Jediný rozdíl mezi mnou a mojí sestrou byli naše oči. Na rozdíl od ní, která měla oči modré, moje byli zelené. Ona je měla po tátovi, já je měla po mámě.
"Mio už to není le-" než Richard stihl doříct větu, otevřela jsem dveře.
"Už jsem." Řekla jsem. "Gwenny je už v autě?"
"Ano," přikývl Richard. "Tvoje sestra byla jako vždy nachystaná včas."
"Nechtěla by se místo mě i zasnoubit?" Zavtipkovala jsem. Ale někde hluboko jsem to myslela vážně. Richard se pobaveně usmál a podržel mi vchodové dveře. Zamířila jsem k zaparkovanému autu, které na nás čekalo.
"Trvalo ti to." Ozvala se Gwenny hned jak jsem se posadila.
"Taky ti to sluší, sestřičko," zazubila jsem se. "Však znáš to. Potřebovala jsem se pořádně připravit, aby se Nicolas nelekl až mě uvidí."
"Spíš se lekneš ty." Zasmála se Gwenny a já do ní šťouchla loktem. "No co? Není divný, že jsme nenašly jeho fotky? Co když je fakt odporný?"
"Je?" Podívala jsem se do zrcátka na Richarda, který seděl vedle řidiče. "Je Nicolas odporný? Jelikož doufám, že to by mi táta neudělal."
"Popravdě nevím, jak Nicolas vypadá, Mio," povzdychl si Richard. "Ale to, že nemá na sociálních sítích fotky nic neznamená. Možná má profil pod falešným jménem. Jeho rodina není moc-oblíbená."
"Co tím myslíš?" Nadzvedla jsem jedno obočí.
"Řekněme, že jeho rodina je velmi mocná a hodně lidí je chce sesadit. Proto je domluvená vaše svatba, jelikož spojení vašich rodin bude užitečné."
"Užitečné," odfrkla jsem si. "Připadám si jako zboží, které můj táta prodává." Cítila jsem jak mě Gwenny vzala za ruku a vděčně se na ní usmála. Jako jediná věděla, co cítím a jaký strach mám. Mezitím co já jsem byla divoká a drzá, ona byla ta klidná a milá. To zase zdědila po mámě ona. Zbytek cesty utíkalo potichu.
Když auto zastavilo před honosným domem, daleko za městem, kde se pořádal zásnubní večírek zhluboka jsem se nadechla.
"Richarde?" Ozvala se Gwenny. "Můžete nás tady chvíli nechat? Chci si s Miou promluvit osamotě."
"Samozřejmě," přikývl Richard a společně s řidičem vystoupil. Podívala jsem se na Gwenny.
"Hele vím, že máš strach, i když si to nepřiznáš," začala. "A je v pořádku mít strach. Nevíš, co tě čeká. Máš se zasnoubit s úplně neznámým člověk. Ale nezapomeň, že táta by nikdy neudělal nic, co by ti ublížilo. Miluje nás víc než cokoliv na světě." Věděla jsem, že to co řekla je pravdivé. Od smrti mámy, měl táta jen nás dvě.
"Co když to bude idiot?" Zeptala jsem se tichým hlasem, který jsem u sebe neznala.
"Tak se o něho postaráme. Jsem v tom s tebou, rozumíš? Pokud to bude idiot, dostanu tě od něho.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
