Alespoň už po dvacáté jsem si projela vlasy kartáčem a vzápětí je začala zaplétat do volného copu na levém rameni. Ten cop jsem zaplétala doopravdy už aspoň podvacáté a ani jednou za celou tu dobu se mi nepovedl doplést do konce díky mým prstům, které se třepaly tak silně, že mi mou snahu pokaždé zkazily. Dívala jsem se při tom na samu sebe do zrcadla poněkud rozzářenýma očima, což mě celkem překvapilo. Ale musela jsem uznat, že to bylo vcelku pochopitelné, protože jsem dneska měla vážně dobrý den, když teda nepočítám fakt, že bydlím ve škole, kterou nesnáším, s lidmi, které většinou taky nemám zrovna v lásce. Ale na druhou stranu... dokázala jsem přežít celý den s těma neskutečně bolícíma nohama, dokázala jsem se konečně postavit Lukovi a zároveň jsem měla s Niallem naplánovanou akci Alfa. I když právě tenhle plán Alfa byl teď tak trochu problém. Ne, že bych se snad netěšila na celou noc strávenou sledováním filmů s celou tabulkou čokolády v puse zrovna s Niallem, to ne, jen jsem nevěděla, jak tyhle své plány šetrně sdělit Harrymu. Notebook mi dal, aniž by se třeba jen jedním slovem zeptal, na co ho potřebuju, a vypadal, jako kdyby mu snad dělalo radost, že takhle porušuje školní řád. Stačilo mi pouze hezky ho poprosit, usmát se a slíbit mu, že o víkendu odsud společně vypadneme.
Teď už mi akorát zbývalo říct mu, že dnešní noc nestrávím s ním, ale s Niallem. A měla jsem takové neblahé tušení, že až se to dozví, nebude úplně nadšený.
Opatrně jsem položila hřeben na poličku a vzápětí se pomalu otočila za sebe. Harry seděl v mém křesle, s nohama překříženýma přes sebe a na kolenou měl položenou nějakou knížku, ve které si zeleným zvýrazňovačem podtrhával jednotlivé řádky. Zálibně jsem si chvíli prohlížela jeho soustředěný obličej, kde se mu díky zamyšlení zjevila ta vráska na čele. Sama pro sebe jsem se pousmála a udělala směrem k němu nejistý krok.
„Potřebuješ něco?" zeptal se a trochu otráveně vzhlédnul od své knížky, přičemž mu na obličeji zůstala ta drobná vráska nad nosem. Vím, že nebyl rád, že jsem ho vyrušila a taky jsem moc dobře věděla, že se chtěl vrátit zpátky se svému čtení. Byl jedním z těch lidí, kteří když něco dělají, dělají to vždy pořádně a se vším soustředěním, co mají. Byla to jedna z věcí, která se mi na něm tak strašně líbila.
„Ahm... tak trochu?" zašeptala jsem spíš s otázkou v hlase než s nějakým oznámením. Jeho pohled náhle spadl na mé holé nohy, na kterých jsem měla natažené pouze bílé pruhované kraťásky na spaní a k nim šedé volné tričko. Byla jsem už dávno osprchovaná a připravená jít spát. Jen jsem dneska nehodlala jít spát zrovna s ním.
„Copak?" zeptal se a nervózně poklepal prsty do pevného přebalu své knížky.
Nestihla jsem se ani pořádně podívat, co to čte, jelikož rychle položil knížku na zem vedle křesla. Svaly na zádech a na rukou se mu při tomhle pohybu napnuly a já na něj zůstala jen zírat, aniž bych vydala jedinou hlásku.
Tak strašně se mi nechtělo říct mu, že dneska budu s Niallem a ne s ním. Věděla jsem, že z toho nebude úplně nadšený a rozhodně se mu to nebude líbit, ale nehodlala jsem na svém úmyslu nic měnit. Přeci jen jsem to už Niallovi slíbila a kdybych to najednou odvolala, nebylo by to vůči němu fér.
Hluboce jsem se nadechla a vzápětí nechala svůj hrudník zase klesnout zpátky.
„Chtěla bych tě o něco poprosit," šeptla jsem nejistě. Neúspěšně jsem se snažila odněkud vyhrabat to ztracené sebevědomí, které ze mě odpoledne doslova vyzařovalo. Teď se pravděpodobně někam vypařilo a rozhodně nemělo v plánu se v nejbližší době zase objevit.
„Notebook máš na posteli," kývnul hlavou před sebe, přičemž se už znovu shýbal pro svou knížku ležící na zemi.
„Já vím, děkuju," zašeptala jsem. „Ale je tu ještě něco," dodala jsem nervózně a zhoupla se z jedné nohy na druhou. Jeho zelené zářící oči orámované drobnými vráskami v tom okamžiku rychle našly ty moje. O trochu víc se zamračil, což mi srazilo sebevědomí i chuť mu to říct doslova na bod mrazu.
„Tak povídej," vyzval mě.
„Chtěla bych dneska přespat u Nialla," zamumlala jsem dřív, než jsem nad tím stihla znovu začít přemýšlet. Kdybych si totiž v hlavě znovu přehrála všechna pro a proti, určitě bych se to neodvážila říct. „Byla bych ráda, kdybys mi to dovolil," dodala jsem prosebně.
Jako malá školačka jsem trapně sklopila pohled k zemi, protože jsem dál nechtěla pozorovat rysy v jeho obličeji, jak postupně povolují a měknou. Ze všeho nejmíň jsem si přála mu nějakým způsobem ublížit. Měla to být jenom zábava, nic jiného, takže jsem doufala, že to Harry pochopí.
„U Nialla?" zeptal se nechápavě, načež já pouze jemně přikývla. „Vysvětli mi to," přikázal mi hned nato, ale nezněl nějak závratně naštvaně. Řekla bych, že spíš smutně, než nějak jinak.
Vrátila jsem k němu svůj pohled a trochu se zamračila.
„Co na tom potřebuješ vysvětlovat?"
„Proč u něj chceš spát?" Unaveně jsem si povzdychla a se vší opatrností k němu udělala další krok. Pozorně jsem při tom pozorovala jeho výraz v obličeji, a když jsem zjistila, že jeho oči ani na vteřinu neopouští ty moje, mírně jsem se k němu sehnula. Jeho ruce okamžitě našly má ramena a prudce mě stáhly dolů k němu. Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama a celou váhou spadla do jeho náruče.
Nestačila jsem ani zakřičet předtím, než se jeho dlaně pevně obmotaly kolem mého pasu. Tváří jsem narazila do jeho pevného hrudníku, který mi taky zmařil všechnu snahu o to, abych se mohla alespoň nějak slovně bránit.
Vím, že tahle prudká a neočekávaná objetí byla jedním z jeho způsobů, jak řešit buď hádky, nebo vypjaté situace jako byla tahle. Já si na to nemohla nijak stěžovat, protože ani já jsem nikdy nebyla úplně fanoušek všech těch nesnesitelně dlouhých rozvorů, při kterých se probírají všechny problémy světa a stejně nakonec nikdy nepřinesou nic dobrého. Myslím, že nějaký dotyk nebo pohyb mnohdy vyjádří mnohem víc než tisíce slov.
„Vysvětli mi to," zašeptal mi do ucha, tentokrát už o poznání hrubějším a chraplavějším hlasem než před pár sekundami.
„Slíbila jsem Niallovi, že u něj dneska přespím, že se spolu budeme dívat na nějaký filmy, u kterých se přejíme čokoládou a nakonec u něj přespím," zamumlala jsem do látky jeho černého trička, které tak moc vonělo právě jeho vůní. Bylo těžké mu vykládat o našich plánech s Niallem, když jsem pochybovala o tom, že bych se ještě někdy vůbec chtěla vymotat z tohohle jeho objetí. Pokaždé to na mě mělo úplně stejně účinek - jakmile mě takhle objal, měla jsem bláznivou chuť už nikdy ho neopustit.
„Ale proč?"
„Protože je to můj kamarád, Harry." Jeho ruce mě začaly opatrně hladit na zádech přes látku tenkého trička, a vím, že si dával sakra velký pozor, aby se náhodou nedotknul tenkého proužku mojí holé kůže nad lemem kraťásků. Myslím, že během posledních pár týdnů pochopil, že určitý druh dotyků se mi jednoduše nelíbí a zrovna tohle by byl jedním z nich.
„Nechci, abys někam chodila," pronesl naprosto vážně. „Nelíbí se mi to."
„Prosím, Harry. Už dlouho jsme s Niallem nic nepodnikli společně, dlužím mu to." Pomalu jsem se od něj odtáhla a zadívala se mu do obličeje. Pár kudrnatých vlasů mu padalo do čela a zbytek mu jemně lemoval jeho zachmuřený, ale pořád stejně krásný obličej.
Neměl z toho radost, to určitě ne. Jeho rty byly pevně stažené k sobě, oči spokojeně nezářili jako jindy a přes čelo se mi táhla vráska viditelnější víc než kdy dřív.
„Mně je ale Niall úplně ukradenej. Nechci, abys někam chodila, chci, abych zůstala tady. Se mnou, rozhodně ne s ním," mluvil dál naprosto jasným, sebevědomým hlasem bez známek nějakého soucitu nebo něčeho, co by naznačovalo, že by snad mohl chápat, o co ho tu žádám.
„Je to jenom na jednu noc."
„Řekl jsem ne!" Vytáhla jsem obočí nahoru a vážně se na něj podívala. Ruce jsem stáhla pryč z jeho ramenou, kterých jsem se celou dobu pevně držela a chtěla z něj úplně slézt. Jenže jeho prsty se silně zaryly do pokožky na mém pasu, čímž mě donutily zůstat na místě.
„Nechci se o tom hádat," šeptla jsem třepajícím se hlasem, přičemž jsem se snažila ignorovat ten nepříjemný pocit šířící se od holé kůže na mých bocích dál do mého. Možná, že kdyby mě držel tak, jak to dělává vždycky, s nějakým zájmem, něhou a porozuměním, nevadilo by mi to tolik jako právě teď, kdy mi tím chtěl dát najevo jakousi převahu, kterou nade mnou měl.
„Nikdo se tu nehádá," odseknul okamžitě a blýsknul po mně jedním z jeho potemnělých pohledů. Nepohodlně jsem se zavrtěla na místě a kousla se do spodního rtu kvůli tomu nepříjemnému pocitu a bolesti, která pocházela z mých boků, do kterých jeho prsty tak moc tlačily. Tohle byl přesně ten druh doteku, co jsem tolik nesnášela. Společně s ním se mi vracelo tolik, tolik nepříjemných vzpomínek, že jsem se raději soustředila na Harryho obličej před sebou, než na to, co se odehrávalo v mé hlavě.
„Harry, mě to bolí," zašeptala jsem tiše, s pohledem nikdy neopouštějícím jeho obličej. Uvědomovala jsem si, že by nikdy nebyl schopen mi doopravdy ublížit... aspoň teda fyzicky ne..., ale zároveň jsem moc dobře věděla, že když ho naštvu, a to nejenom já, dokáže na chvíli ztratit kontrolu nad tím, co dělá.
„Zůstaň tady se mnou," šeptl nekompromisně, očividně nezajímajíc se o to, že mi ubližuje. Přála jsem si, aby alespoň jednou chápal, že ne všechno, co dělám, dokážu podřizovat jenom jemu. Že mám vlastní mozek, vlastní život a že i přesto, že nejraději trávím volné chvíle právě s ním, mám povinnost i vůči Niallovi, který tu pro mě byl v době, kdy Harry pro mě byl pouze učitel, kterého jsem nesnášela.
„Ubližuješ mi," sykla jsem nepříjemně a vlastníma rukama odtáhla ty jeho od mého těla. Pak jsem z něj slezla, aby na mě náhodou nemohl znovu sáhnout.
„Ty ubližuješ mě. Vždyť je to Niall, proboha! Vykašli se na něj!"
„Ne," odsekla jsem paličatě a natáhla ruku pro svůj svetr ležící na posteli. Rychle jsem si ho přetáhla přes hlavu a do ruky popadla notebook.
Upřímně řečeno jsem jeho svolení k tomu, abych mohla odejít, nepotřebovala. Samozřejmě, že mohl kdykoli přijít k Niallovi do pokoje a oba nás pak potrestat za to, že nespíme, čímž porušujeme školní řád a kdesi cosi. Mohl to udělat, to bez pochyb, ale nevěřila jsem tomu, že by doopravdy přišel a poslal nás za něco takového běhat.
„Prosím, Charlie," zašeptal tentokrát o něco mírnějším hlasem a postavil se na nohy. „Nechoď tam."
„Slíbila jsem to, nic s tím už neuděláš," prudce jsem k němu trhla hlavou, zatímco jsem si nazouvala na nohy gumové boty. „Chtěla jsem na tebe být hodná a hezky slušně se tě na to zeptat. Doufala jsem, že po tom všem, co už máme za sebou, po všech těch nesmyslných hádkách, co jsme už zažili, bys nad tímhle mohl mávnout rukou, ale to bys očividně nebyl ty, kdybys z toho neudělal další drama, viď?" Jeho prsty zamířily do rozcuchaných kudrnatých vlasů a vzápětí sklouzly dolů k jeho očím, které pečlivě protřely.
„Nebuď naštvaná," šeptl opatrně. „Jen se ti snažím říct, abys mě jen tak z ničeho nic nenechávala samotnýho. Ne kvůli němu."
„Je to jenom jedna noc."
„I kdyby to bylo jenom na dvě hodiny, dělalo by mi to problém." Na chvíli jsem zastavila všechny ty zběsilé otáčky v mé hlavě i nekontrolované pohyby, a pomalu se k němu otočila čelem.
„Proč mám pocit, že na něj žárlíš?" ušklíbla jsem se a poprvé za celou dobu tohoto našeho rozhovoru se neubránila úsměvu, co se probojoval na mé rty. Založila jsem si ruce na hrudníku a zadívala se nahoru přímo do jeho obličeje. Zase mě přepadal ten nepříjemný pocit kvůli tomu, jak moc byl vyšší než já.
On se pro změnu díval upřeně dolů na mě přímo do mých očí a při tom si nervózně kousal spodní ret. Oči měl stažené k sobě, čímž mi naznačoval, že to co se tu děje, se mu opravdu nelíbí. Vím, že Nialla nikdy neměl rád a vím, že ode mě bylo trochu sobecké žádat ho o to, aby mě pustil za někým jiným, ale právě teď bych si přála, aby ten vztah mezi námi byl jako na začátku. Abych si nemusela mezi nikým vybírat, ani se dívat, jak se kvůli tomu Harry trápí a už vůbec za to nést vinu.
„No, možná, že jo. Možná, že na něj vážně žárlím," řekl s důrazem na každé slovo a pomalu si založil ruce na hrudníku, čímž se jeho, už tak dost svalnatá postava, ještě o něco zvětšila. „Žárlím na něj, protože ty by ses nikdy za mě nepostavila, nikdy bys nebojovala za mě tolik jako za něj a nikdy by sis nevybrala mě místo něj. Nikdy," pronesl naprosto jistě.
Já na to jenom souhlasně přikývla a vzápětí nevěřícně zakroutila hlavou. Ještě o něco víc jsem se začala ironicky usmívat, přičemž jsem sklopila pohled k zemi.
Nemohla jsem uvěřit tomu, že tohle se opravdu dělo. Měla jsem tak neskutečnou chuť mu říct, co všechno se stalo s Lukem, že to, co tu říkal, vůbec nebyla pravda a že jsem si neustále vybírala jenom jeho, jeho a jeho, ale věděla jsem, že bych tím vůbec ničemu nepomohla.
„Řekneš na to něco, nebo se tomu budeš jenom hloupě smát?"
„Myslela jsem si, že mě aspoň trochu znáš," zašeptala jsem tiše. „A doufala jsem, že víš, že si pořád vybírám jenom tebe, i přestože mi někdy ubližuješ. Očividně jsem se v tom zase spletla, jako už tolikrát předtím." Mávnul nade mnou rukou bez jakéhokoli náznaku zájmu a pohledem sjel ke dveřím.
„Už běž, prosím tě," trhnul nepříjemně hlavou. Ramena měl nepřirozeně napnutá a narovnaná a stejně tak i svá záda. Naštvaně a zároveň smutně se díval do země a já se zase pro jednou cítila příšerně.
„Proč aspoň jednou, aspoň jednou jedinkrát nemůžeme něco vyřešit, bez toho aniž by ses urazil nebo naštval?"
„Mohla bys už prosím odejít za tím Niallem a přestat rozebírat moje chování? Raději přemýšlej nad tím svým, okay?"
„Jak si přeješ," nepatrně jsem kývla hlavou a s notebookem v podpaží vykročila směrem ke dveřím. On bez nějakého dalšího pohybu nebo slova zůstal stát na místě a pozoroval má záda, což v tuhle chvíli ještě přilévalo další pomyslný olej do ohně, co ve mně hořel. „Doufám, že než se vrátím, tak se uklidníš."
„To víš, že jo," zamumlal otráveně a já za sebou v tom okamžiku práskla dveřmi.
Musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout, abych vůbec byla schopná vykročit směrem dopředu. Byla jsem tak naštvaná. Na něj, na sebe, na Luka, dokonce i na Nialla, který s tímhle neměl vůbec nic společného, ale prostě jsem měla chuť vzít první věc, co mi přijde pod ruku a hodit s ní o zeď. Tak moc v ráži jsem v ten moment byla.
Proč vůbec vrážím všechnu svou energii a snahu do vztahu, který nemá absolutně žádnou šanci na přežití? Proč si to už konečně oba nedokážeme přiznat a vykašlat se na to? Vždyť by nám oběma mohlo být tak dobře, kdybychom si toho druhého nevšímali. Mohli bychom si ušetřit tolik problémů, tolik starostí, tolik zbytečných pocitů viny, protože to bylo právě to, co jsem teď pociťovala ze všeho nejvíc. Vinu. A vždycky to končilo úplně stejně. Vždycky. Tím, že jsem se cítila vinna za to, že jsem mu ublížila. Tím, že jsem byla přeplněna výčitkami a hlavně tou neskutečnou touhou za ním znovu jít a za všechno, co jsem řekla se omluvit.
Naneštěstí pro něj jsem tentokrát nepociťovala pouze lítost, ale byl tu i vztek. Takže nějaké usmiřování nepřipadalo právě teď v úvahu. To rozhodně ne.
Mířila jsem směrem k Niallovu pokoji, přičemž jsem kráčela celkem jistým, ale zároveň rozzuřeným krokem, vědoma si toho, že moje dupání musí být slyšet po celé škole. Kdybych měla svůj styl chůze nějak popsat, rozhodně bych ji přirovnala k býkovi, který se právě rozbíhal naproti své objetí, která byla zabalená v rudých hadrech. Snad už jen ty rohy mi chyběly, ale jinak jsem byla naprosto dokonalý býk.
Došla jsem až k Niallovu pokoji a bez přemýšlení jsem třikrát hlasitě zaklepala. Dveře se přede mnou trhnutím otevřeli a to první, co jsem spatřila, byla Niallova blonďatá hlava s rozzářenýma modrýma očima.
„Už jsem ani nedoufal, že přijdeš. Kde jsi byla tak dlouho?" zašeptal a poodstoupil od dveří naznačujíc mi, abych vstoupila dovnitř.
„Ale," mávla jsem znuděně rukou a nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou. „Měla jsem menší problém, ale už je to vyřešený," pousmála jsem se a pohledem sklouzla k notebooku v mojí dlani.
„Jsi v pořádku?" uchichtnul se Niall a už podruhé mávnul rukou směrem dovnitř do pokoje, očividně trochu znepokojený tím, že jen tak stojíme na chodbě v době, kdy bychom už měli dávno všichni spát.
„Jo," vyhrkla jsem pohotově a zahleděla se do jeho obličeje. „Vlastně ne," zakroutila jsem rychle hlavou a rty zkroutila do provinilého úsměvu.
„Tak řekneš mi konečně, co se stalo? Styles dělal problémy, nebo co?"
„J-já dneska nebudu úplně nejlepší parťák pro zábavu na celou noc," šeptla jsem provinile a sledovala, jak to nadšení v jeho výrazu pomalu zhasíná. Jiskřičky z očí se začaly vytrácet a všechny je nahradil pouze ustaraný pohled.
„Ty jsi vždycky skvělý parťák, Charlie." Hlasitě jsem polkla a silně mrkla, abych se před ním nesložila na podlahu jako malé ufňukané dítě, které neví, co má dělat. Nikdy jsem nebyla typ člověka, který by se uměl rychle rozhodovat, ale tohle byl extrém. V tu chvíli jsem ani nevěděla, jaký den v týdnu je, jak se jmenuju, natož abych pak tušila, co bych měla udělat.
„Donesla jsem ti notebook," šeptla jsem a natáhla k němu ruku se stříbrnou placatou deskou. „Ale zůstat tady nemůžu. Není mi dobře, promiň."
„Co ti je, Charlie? Mám zavolat Louise, aby se na tebe podíval? Máš zase zápal plic?" vychrlil na mě najednou a já se v tu chvíli v duchu párkrát propleskla za to, co jsem udělala. Vybrala jsem si a ten pocit, který mě kvůli tomu přepadnul, se mi ani trochu nelíbil.
„Ne, neboj," pousmála jsem se, zatímco on si ode mě bral notebook. „Jenom trochu migréna, zítra budu v pořádku, uvidíš. A slibuju ti, že si to někdy vynahradíme, souhlasíš?" Niall se na mě jenom soucitně podíval a přikývnul. Trhalo mi srdce, že za posledních deset minut jsem dokázala ublížit hned dvěma lidem a to jsem měla v úmyslu si ten dnešní den prostě jen trochu užít.
„Dobře, souhlas," vydechnul a na rty se mu probojoval alespoň malý úsměv, který mi dával naději, že možná nejsem zas tak bezcitný člověk a že dokážu i něco jiného, než jen lidem ubližovat. „Ale kdyby sis to rozmyslela nebo ti bylo moc zle, přijď za mnou, jo? Nechoď za Stylesem, já se o tebe postarám." Párkrát rychle za sebou jsem kývla hlavou a než se se mnou Niall stihl vůbec rozloučit, svižným krokem jsem už odcházela zase směrem, kterým jsem přišla.
Niall byl vážně kamarád. Ten nejlepší, kterého jsem kdy měla a kterého jsem si vůbec mohla přát. Ale na druhou stranu, Harry si tohle nezasloužil. Ať už jsme si prošli poslední dobou čímkoliv, tohle ode mě nebylo fér, jen tak se sebrat a zmizet na celou noc. Byla jsem si vědoma toho, že kdyby on udělal to stejné mě, kdyby se sebral a šel za nějakou jinou... pravděpodobně bych mu udělala scénu aspoň tak dvakrát větší, než co předvedl on. Nikdo nemá rád, když ho ten druhý vymění za někoho jiného a já v tomhle nebyla výjimkou. S Niallem jsme se mohli domluvit třeba na další víkend, nebo jen na jedno odpoledne, ale s Harrym to bylo složitější. Posledních pár dnů jsme prakticky bydleli v jednom pokoji a noc co noc spali v jedné posteli. Bylo ode mě nefér jen tak říct, že dneska budu spát u někoho jiného.
Hádám, že všechny ty problémy kotví ve mě. Kdyby nebylo mě, vsadím se, že by se všem kolem žilo o hodně snadněji, bez zbytečných problémů a hádek. Možná to bylo tím, že nějaké moje skryté „já" se v těchhle situacích doslova vyžívalo, a proto je na sebe neustále strhávalo. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč se podobné věci stávali jen mně.
Alespoň pro jednou jsem si přála, abych věděla, co chci. Abych si byla jistá tím, že odejít od Nialla bylo správné rozhodnutí a vrátit se za Harrym bylo to správné. Na místo toho jsem se začala bát okamžiku, až se do svého pokoje vrátím. Uvažovala jsem nad tím, jaké by to bylo, kdybych se tentokrát prostě nemusela rozhodnout a zvolila třetí možnost. Jít za Liamem nebo Eleanor. Tak by bylo přeci všechno jednodušší, ne? Nevybrala bych si ani Harryho, ani Nialla a měla bych čisté svědomí. Až na ten menší detail, že jsem za posledních deset minut stihla ublížit dvěma lidem a teď jsem vymýšlela způsob, jak se z toho vykroutit. Bože, kdyby mě viděla máma, začala by tu svou půlhodinovou řeč o tom, že člověk by se neměl svým problémům vyhýbat, ale měl by se je naučit řešit. To říkala vždycky, když jsem byla malá a taky jsem se toho vždycky snažila držet. No, v tenhle moment jsem si nebyla vůbec jistá, jestli ta rada má nějaký smysl. Nechtěla jsem být znovu ten, kdo se jako první připlazí s omluvou a bude se to snažit urovnat. Tohle to postavení už mě unavovalo. Harry se vždy rozčílil a já pak byla tou, která se snažil všechny problémy napravit. Chtěla jsem být jednou na té druhé straně. Na té, kdy za mnou Harry přijde a řekne, že si je vědom chyby, co udělal a že se chce omluvit. Jenže to by nesměl být tak tvrdohlavý a přesvědčený o tom, že všechno, co dělá, je bezchybné.
Mé kroky se s lehkou ozvěnou nesly pustou chodbou, a když jsem se zastavila před svým pokojem, nastalo všude tak podivné ticho, že mi to nahánělo husí kůži. Neváhala jsem a zabrala za kliku u svých dveří. Konec konců to byl pořád můj pokoj, takže by ani nedávalo smysl, kdybych se bála vstoupit dovnitř, že? Jo, to by nedávalo smysl.
Potichu jsem vlezla dovnitř a dveře zase zabouchla. Pohledem jsem se rozhlédla po pokoji, který už byl celý zahalený do tmy. Už ani ta lampička, u které si Harry před chvílí četl, nesvítila. Jediné světlo, co se v pokoji nacházelo, bylo slabé oranžové světlo lampy, pronikající dovnitř oknem vedle postele. Harry ležel zkroucený na posteli, čelem ke zdi, v rukou pevně objímal můj polštář a obličej měl vtisknutý do čistě bílého povlečení.
Od konečků prstů na nohou až po ty na rukou se mi přehnala nová vlna husí kůže a já se jen nepatrně oklepala. Chtěla jsem ze sebe setřást ten skličující pocit viny, ale pohled na něj ho ve mně jen víc a víc stupňoval. Bojovala jsem s touhou, prostě si lehnout vedle něj a opakovat, že je mi to líto, tak dlouho, dokud by se nezačal znovu usmívat. Ale někde v zákoutí mysli jsem věděla, že tohle přesně udělat nechci. Že se před ním nechci plazit a rozhodně nechci brát všechnu vinu na sebe.
Bez použití rukou jsem si skopla z nohou boty a v tichosti si vlezla do postele vedle něj. On se ani nepohnul. Jen dál pevně tisknul polštář ke svému hrudníku a nosem se stále bořil do jeho měkké látky. Podložila jsem si rukou hlavu a položila se na ní čelem k jeho zádům. Neměla jsem polštář, ani přikrývku, kterou byly lehce přikryty jeho nohy, a nedá se říct, že by mi to nějak vadilo. Byl tu on, to stačilo, i když byl naštvaný a uražený. Důležité bylo, že tu zůstal.
Natáhla jsem prsty k jeho krku. Ne, že bych se snad snažila navázat s ním nějaký smysluplný rozhovor, nebo že bych snad měla v úmyslu se mu omlouvat, ale taky jsem ho nechtěla vidět takhle ztrápeného. Mě samotnou bolelo vědomí, že to bylo kvůli mně.
Párkrát jsem konečky prstů jemně projela jeho tmavé vlasy, které se na koncích kroutily do drobných kudrlin, a pak ho párkrát pohladila po krku. Celé to místo mu okamžitě obsypala husí kůže a já se neubránila úsměvu. Líbilo se mi, když takhle reagoval na pouhé pohlazení, i přestože byl naštvaný. Byl v tom takový příslib, že brzo bude zase všechno v pořádku.
„Proč ztrácíš svůj drahocenný čas zrovna se mnou?" zašeptal kousavě a já si všimla, jak se nepatrně zachvěl při dalším mém dotyku, který byl tentokrát umístěn blíže k jeho tváři. „Horan je přece tvůj kamarád a já?" zeptal se s posměškem v hlase. „Já pro tebe nejsem nic."
„To není pravda, Harry," odsekla jsem popuzeně, přičemž jsem stiskla víčka očí pevně k sobě.
„Tak řekni, co jsem," vyzval mě a nepohodlně se zavrtěl. Prsty jsem zajela do jeho hustých vlasů a párkrát ho pohladila. Jak ho znám, tak si v ten moment přál říct mi, abych toho nechala, ale vím, že měl rád, když jsem ho hladila právě takhle, takže hádám, že raději držel jazyk za zuby.
„Myslíš, že kdybys pro mě nic neznamenal, ležela bych s tebou jen tak v jedné posteli a hrála si s tvými vlasy?" šeptla jsem blízko jeho ucha a o trochu jsem se k němu přiblížila celým svým tělem, protože mi jen tak samotné začínala být bez peřiny zima.
„Klidně."
„Tak proč tu ještě jsi, když seš si tak jisto jistej, že tě nemám ani trochu ráda?"
„Protože já tě rád mám," zašeptal a svými vlastními prsty odstrčil ty moje od jeho vlasů.
„Vždyť já tebe taky, Harry," zaskučela jsem zoufale. V tu chvíli se ke mně prudce otočil a tmavýma očima se zadíval do těch mých.
„Lžeš."
„Ne! Já nelžu, všechno, co ti říkám, je pravda. Znamenáš pro mě hrozně moc, Harry. Vždycky si vyberu tebe a ty to moc dobře víš."
„Není to pravda," zahleděl se mi dlouze do očí a vzápětí vztekle odhodil polštář směrem k naším nohám.
„Co mám udělat, abys mi uvěřil? Vždyť jsem se dokonce vrátila zpátky z Niallova pokoje jenom kvůli tobě. Kdybych věděla, že se budeš chovat takhle, dvakrát bych si pořádně rozmyslela, jestli se mi chce zpátky."
„Kdybys mě měla opravdu tak ráda, jak říkáš, a aspoň trochu bys mi důvěřovala, necukla bys sebou pokaždé, když se tě jen letmo dotknu. Nezažívala bys všechna ta nervová zhroucení vždycky, když se k tobě jenom trochu nakloním s úmyslem tě políbit. Neuvědomuješ si, jaký to je žít s vědomím, že je dost možný, že mi už nikdy nedovolíš tě políbit. A to mě zabíjí, protože přemýšlím o líbání tě pořád, víš?" promluvil hlasitým tónem a na chvíli přivřel oči k sobě. Vztáhl ruce k obličeji a dlouhými prsty si protřel oči, načež si dlaněmi nahrnul všechny vlasy dozadu. Chtěla jsem se ho dotknout, chtěla jsem jen natáhnout prsty a pohladit ho po tváři, ale nechtěla jsem být opět a zase ta, kdo tyhle věci urovnává. Přála jsem si, aby se pro jednou snažil on. „Je to zasraný utrpení."
„Tohle ale nemá s tebou nic společnýho," hlesla jsem.
„Vím, že s líbáním Nialla bys takovej problém neměla."
„Přestaň ze mě dělat děvku, dobře? Niall je můj kamarád, nevím, proč bych ho měla líbat. Nic k němu necítím, chápeš to? Chci být s tebou, Harry."
„Kdybys chtěla být se mnou, neodešla bys za Niallem."
„Chtěla jsem s ním strávit jenom jednu noc. Jednu jedinou. Bez líbání a něčeho takovýho. Nevím, proč to nedokážeš pochopit. Nevím, proč nedokážeš pochopit, že ať už by se mě dotknul kdokoli, cukla bych sebou. Vadí mi, když na mě někdo sahá, natož když mě někdo líbá, jasný?" zvýšila jsem hlas stejně jako on. Nedělalo mi dobře mluvit o tomhle všem, zvlášť o tom, proč mi vadí, když se mě někdo dotýká. Shit... nesnášela jsem, když jsem o tom musela jenom přemýšlet.
„Zvláštní je, že ti to vadí pouze se mnou." Zakroutila jsem nad ním hlavou a otočila se k němu zády. Podložila jsem si hlavu svými předloktími a ve snaze se trochu uklidnit jsem si zavřela oči. Do mozku se mi plavila jedna emoce za druhou a já nevěděla, jaká z nich převažovala. Vztek, smutek, stud... všechno dohromady. Nechápu, jak je možný, že pořád a neustále přitahuju lidi, kteří mají očividný problém... se mnou. Byla jsem na ně jako magnet. Jako kdyby mi snad osud cpal do cesty životem pořád ten stejný typ lidí. Ty, kteří nikdy nepochopí mé problémy.
Možná, že kdykoliv jindy bych se dost možná rozbrečela, ale tentokrát jsem ho nechtěla vyhrát a už vůbec jsem nechtěla připustit, že by snad poznal, jak moc mi tahle jeho slova ubližují.
„Dovolíš mi jít spát k Liamovi?" šeptla jsem po chvíli ticha.
„Ne."
„Díky," odsekla jsem naštvaně a vzápětí ucítila jeho prsty na mém zátylku. Jemně s nimi přejížděl po mé pokožce a vždy když se třeba jen letmo dotknul ještě neprozkoumané části mého krku, mé vlastní tělo sebou skutečně trhlo.
„Nech toho," zašeptala jsem výhružně.
„A o tomhle tady přesně mluvím."
„Už nemůžu," sykla jsem unaveně a přehodila nohy přes okraj postele. „Vrátila jsem se za tebou a chtěla se usmířit, což ostatně já dělám vždycky, jenže tys to právě udělal ještě horší. Vždycky jsem měla pocit, že bys mi nedokázal ublížit, ale teď si myslím přesný opak. Myslím, že přesně to je to, co chceš. Ublížit mi," pronesla jsem unaveně a rukama si objala vlastní břicho.
„To není pravda."
„Nevím, proč mi teda vyčítáš něco, za co já ani nemůžu. Doufám, že se z toho pořádně vyspíš a bude to všechno zase v pohodě jako před pár hodinama. Doufám, že tohle je jenom jedna z těch chvilek, kdy se na chvíli hádáme, protože jestli mi ještě někdy budeš vyčítat to, že sebou trhnu pokaždý, když se mě dotkneš, skončili jsme. Řekla jsem ti, co se mi stalo, když jsem byla dítě a nerada bych to ještě někdy opakovala znovu." Bosýma nohama jsem vykročila opět zpátky ke dveřím naprosto rozhodnutá s ním v jednom pokoji už nezůstat ani minutu. Moc dobře věděl, jak mi všechna ta slova ublížila. Nechápu, proč mi to všechno řekl, neměla jsem zájem o to, abych poslouchala všechny své chyby zrovna od něj. „Vyčítej mi všechno, co jsem kdy udělala. Všechno, co jsem kdy řekla, ale prosím, nikdy mi nenadávej za něco, za co nemůžu. Já si nic z toho nevybrala." Hbitě jsem vzala kliku do dlaně a dveře otevřela.
„Charlie, počkej. Já jsem jenom chtě-." A jeho hlas dozněl jen jako pouhý tlumený výkřik. Výkřik tlumený dveřmi, které jsem za sebou zabouchla. Vím, že kdybych tam zůstala o pár minut dále a poslouchala všechny ty výčitky, stalo by se ze mě malé klubíčko sedící v rohu místnosti, kolíbající se dopředu a dozadu. Byla jsem ráda, že tyhle stavy jsem měla už dávno za sebou a za nic na světě jsem nechtěla riskovat, že bych se k nim vrátila zpátky. Nikdy, za nic. Nemohla jsem být ta nicka znovu a už vůbec jsem to nemohla zažít znovu zrovna kvůli Harrymu.
Pozn. Autorky: Mega moc dlouhá část kvůli tomu, že jsem teď tak dlouho nepřidala. Omlouvám se. Psali jsme teď moc moc moc písemek a já nad učením seděla od rána do večera. Doufám, že jsem vám to aspoň trochu vynahradila. Love you.