Army Bullshit [CZ]

25. část - Věci tak, jak jsou

„Pamatuju si každý slovo, co jste mi v tu noc řekl." Harry na chvíli zavřel oči a dlouhými prsty si je unaveně promnul. „Takže se ptám, kam se to celé ztratilo? A proč věříte Lukovi tak neuvěřitelnou blbost?"

Harry se párkrát nedechnul a otevřel pusu, snad jako kdyby chtěl něco říct, ale nikdy z toho nic nebylo. Pokaždé svá ústa zase zavřel a jen dál koukal na můj obličej.

Vážně si myslel, že bych si něco takovýho nepamatovala? Vždyť to byla jedna z nejhezčích věcí, co mi kdo za posledních pár měsíců řekl. Na něco takového se nezapomíná.

Nervózně jsem se zhoupla z jedné nohy na druhou a pohledem sjela z jeho obličeje na dřevěnou podlahu pod námi. Náhle jsem nevěděla, co říct. Chtěla jsem se bránit a vysvětlit mu, jak to s Lukem bylo doopravdy, ale nějak jsem nemohla najít svůj vlastní hlas a ani odvahu na to, abych teď promluvila.

Najednou Harry udělal jeden hbitý krok směrem ke mně a popadnul mě za jedno předloktí. Pevně ho stisknul ve své dlani a donutil mě tak zase zvednout pohled na jeho obličej. V tuhle chvíli se v něm mísilo tolik emocí dohromady, že se dalo jen stěží uhádnout, na co právě myslí. Jeho oči byly stále naštvané a potemnělé, ale povolené čelisti ukazovaly na jistou úlevu, co právě pociťoval. Ale... proč by cítil zrovna úlevu, to mi nebylo jasné.

„Myslel jsem, že jsi na to zapomněla," šeptl blízko mého obličeje, ale mou ruku ze svého stisku nepustil. Z místa toho dotyku se mi pomalu šířila husí kůže po celé paži. Chtěla jsem ji přitáhnout k sobě a donutit ho, aby ji pustil, ale on ji místo toho stisknul ještě pevněji. Naštěstí ne natolik, aby mě to mohlo začít bolet.

„Nezapomněla," zakroutila jsem lehce hlavou. „Vy jste si to rozmyslel."

„Nerozmyslel," odseknul okamžitě a jeho oči se rozkmitaly po mém obličeji. Nejdříve setrvaly na mých očích, pak sklouzly na můj nos a nakonec skončily na rtech. To já svůj pohled stále držela připevněný na jeho třpytících se očích. „Myslel jsem, že si to nepamatuješ a nechtěl jsem ti to připomínat."

„Teď už je to stejně jedno," kuňkla jsem tiše. Srdce mi hlasitě bušilo do hrudního koše a celý hrudník se mi zdvíhal ve zběsilém tempu. Snažila jsem se dýchat normálním tempem, ale když stál takhle blízko, nebylo to zkrátka možný. Chtěla jsem, aby mi pustil tu ruku a odešel. Zároveň jsem si ale přála, aby mě takhle držel dál a třeba i obejmul. Ten pocit bezpečí u něj jsem znala až moc dobře a věděla jsem, že nic jiného se mu nikdy nemůže vyrovnat. Jeho dotyk dokázal odsunout všechny problémy stranou, jako kdyby vůbec neexistovaly.

„Proč si myslíš, že je to jedno?" zachraptěl a jeho mentolový dech se donesl až k mému obličeji. Nechtěla jsem vypadat jako pitomec, ale pokaždé, když se tohle stalo, přála jsem si zavřít oči a vzpomínat, jaké to bylo v jeho objetí. „Není to jedno."

„Věříte Lukovi víc než mě," smutně jsem vytáhla koutky rtů do malého úsměvu a nadále držela svůj pohled na jeho očích. Rozhodně byly temnější než obvykle, ale nedalo se říct, že by byly nějak méně okouzlující, to určitě ne.

„Ještě jsi mi neřekla, co se včera stalo. Takže... jo, věřím Lukovi," zamumlal a svůj pohled vrátil po dlouhé době zpátky na mé vlastní oči. „Řekni, co se včera stalo. Svůj názor pak určitě změním."

„Nechci žalovat."

„Řekni, co se včera stalo," zopakoval znovu o trochu naléhavěji. Pečlivě od sebe dělil každé slovo a na každé dával velký důraz. Poraženecky jsem si povzdychla a pohledem ucukla směrem k zemi.