Army Bullshit [CZ]

22. část - Stůj při mně

Charlie's POV

*O týden později*

Nechci říct, že by mi Styles za celý ten uplynulý týden nějak moc chyběl, ale... ano. Chyběl mi a asi nemá cenu nalhávat si něco jinýho. Měla jsem u sebe jeho čelenku, svetr, který jsem ze sebe za ten týden skoro ani jednou nesundala, a ještě k tomu jsem si z nějakého neznámého důvodu myslela, že můj polštář voní jako on. Což byl totální nesmysl, protože on se celému mému pokoji vyhýbal obrovským obloukem. Nikdy mě nepřišel zkontrolovat, ani se zeptat, jak mi je, nebo třeba jen tak si dojít popovídat.

Asi tak první půlku toho týdne jsem tak nějak ještě doufala, že by se snad mohl ukázat, ale asi tak ve středu jsem si uvědomila, že nic takovýho se ani omylem nestane. A byla to má chyba, protože já mu na hlavu vysypala plný sáček s moukou. Jako jo... bylo mi po něm docela smutno, ale ne zas natolik, abych začala litovat toho, co jsem udělala.

Říct, že jsem se celý týden neskutečně nudila, by bylo hodně velké zlehčování mé situace. Myslela jsem, že se v tom pokoji doslova zblázním. Věčně jsem koukala ven z okna a jen tajně odpočítávala hodiny do pondělí, kdy budu moct s ostatníma běhat po venku. Nikdy, nikdy, nikdy v životě bych si nemyslela, že si něco takovýho budu přát, ale vážně... jen ležet v posteli a zírat do stropu mě zrovna dvakrát nebavilo. Aspoň, že se u mě občas zastavil Louis, Eleanor nebo Niall.

A když už jen řeč o Niallovi... no... tak ten vypadal naprosto příšerně. Na každé tváři měl velký fialový flek, který se den za dnem pomalu barvil do zelena. Muselo ho to neskutečně bolet, ale já ho ani jednou za celou dobu neslyšela si stěžovat. Kdykoliv jsem se ho zeptala od čeho to má, odbyl mě s tím, ať už se ho na to laskavě neptám, že mi to stejně neřekne. Když jsem se ho na to zeptala už aspoň po dvacáté, jen rozhodil rukama a připustil, že je prostě idiot a spadnul z postele.

Nemusím snad říkat, že nejsem tak blbá, abych mu něco takovýho uvěřila, ale raději jsem se ho na to už znovu neptala a předstírala jsem, že jsem mu na to skočila. Poslední věc, co jsem si ze soboty asi tak pamatovala, je to, jak jsme spolu usnuli v posteli, on tam ráno nebyl, a když za mnou pak ráno přišel, měl obličej v tomhle stavu. Nechápu, jak to zvládnul za jednu noc, ale vážně... znovu se ptát už nehodlám.

Jediná „zábavná" událost, co se asi tak za poslední týden stala, byla návštěva u doktora v pátek. Musím uznat, že s Louisem to byla...hm... nuda. Sice měl, na rozdíl od Stylese, auto, ale celou dobu mi kladl na srdce, že na sebe musím být víc opatrná, že se nechovám zodpovědně a podobné žvásty. Byla jsem neskutečně ráda, když jsme se konečně dostali do ordinace, kde mi Thomas sdělil, že mi antibiotika zabrala a jsem už skoro zdravá. Poté mi nařídil, abych zůstala ještě další dva týdny v nějakém klidovém režimu, což v překladu znamenalo, abych zůstala další dva týdny v posteli. Jen jsem se usmála, přikývla a hrála si na to, jak tenhle příkaz dodržím. O víkendu jsem pak ještě skutečně zůstala v posteli, ale v neděli jsem se už absolutně nemohla dočkat pondělí, kdy budu moct něco dělat. Samozřejmě, že za mnou večer ještě musel přijít Louis, který mi vykládal o tom, že jestli se ještě necítím na to, abych se znovu zapojila do výcviku, můžu zůstat v posteli. Neměla jsem chuť a ani sílu se s ním o něčem takovém hádat, takže jsem mu jen slušně poděkovala s tím, že jsem naprosto v pořádku. Naštěstí pak odešel a mně stačilo se už jen jednou vyspat, abych mohla dělat něco jinýho než jen polehávat v posteli.

***

„Charlesi, vstávej." Opatrně jsem otevřela jedno oko a hledala zdroj tohohle otravného zvuku. V pokoji bylo o hodně větší šero, než co jsem si pamatovala z doby, kdy jsem byla ještě zdravá. Chvíli jsem se jen tak rozhlížela kolem sebe, ale za nedlouho se mi otevřené oko zase samovolně zavřelo a já už v sobě nenašla sílu, abych ho znovu otevřela.