Army Bullshit [CZ]

32. část - Skoro

„Charlie..." zašeptal hluboký hlas blízko mého ucha. Ani jsem nemusela být vzhůru na to, abych dokázala určit, kdo to je. „Charlie, mohla by ses, prosím, vzbudit?" zkusil to zoufale znovu.

„Nemohla," zašeptala jsem unaveně.

„Prosím, Charlie. Vím, že tohle vstávání není zrovna tvoje nejsilnější stránka, ale já vážně nesnáším, když tě takhle musím budit."

„Tak mě nebuď," odsekla jsem nazpátek. Pevně jsem v prstech mačkala peřinu, aby ji ze mě náhodou nemohl stáhnout, jak bylo jeho dobrým zvykem. Měla jsem ji vytaženou až k bradě a pevně zavřené oči, že jsem ani nedokázala určit, jestli je v pokoji ještě tma nebo světlo.

„Tak to zas ne," uchichtl se těsně u mého obličeje a já nedobrovolně dokázala otevřít jedno oko, abych se na něj mohla aspoň trochu zašklebit. „Nevstávej, když nechceš... ale za chvíli sem naběhne Zayn a ten tě z postele vytáhne, ať už budeš chtít, nebo ne," škodolibě se ušklíbl a naklonil se k mému obličeji ještě o trochu blíž. Svou dlaň jsem položila na jeho čelo a jemně ho od sebe odstrčila. Naštvaně jsem si oddechla a začala si pomalu sedat.

„Však já už vstávám. Nevím, co tu tak plašíš," protočila jsem nad ním oči. „proboha," zamumlala jsem potichu a opatrně si položila nohy na podlahu vedle postele. Vím jistě, že kdybych si jen na malý okamžik položila hlavu zpátky na polštář, okamžitě bych usnula. Po všech těch nočních rozhovorech jsem byla neskutečně unavená, ale rozhodla jsem se vstát, protože se Zaynem jsem se hned takhle po ránu vypořádávat opravdu nechtěla.

„Tenhle pohled mě vážně nikdy neomrzí," zasmál se Harry a vzápětí se posadil na postel, kde jsem ještě před malou chvílí spokojeně spala. Byl už převlečený, učesaný, navoněný a očividně i dobře naladěný. Přes rty se mu linul obrovský úsměv a oči měl stáhnuté do malých proužků od toho, jak moc se usmíval. Zato já měla na obličeji nepochybně vražedný výraz a rozhodně nebyl tak pobavený, jako ten jeho.

„Ty teda umíš zpříjemnit ráno."
„Nápodobně," zaculil se na mě a já nad ním jen nechápavě zakroutila hlavou. Za prvé jsem neměla ani ponětí, kde se v něm v šest hodin ráno může brát tolik pozitivní energie, a za druhé jsem nechápala, proč se na mě tak stupidně usmívá. Vždyť on se přeci nikdy neusmívá a už vůbec ne na mě, tak proč zrovna teď?

Pomalu jsem se doplazila ke své skříni a dokořán ji otevřela. Oči jsem měla ještě stále tak unavené, že jsem všechno viděla rozmazaně a někdy i dvojitě. Nedokázala jsem ani určit, jestli v ruce držím zelené nebo růžové tričko.

Frustrovaně jsem si povzdychla a rychle si protřela prsty oči v naději, že by mi to snad mohlo pomoct se probudit. Naivní představa. Myslím, že jediné, co by mi v tom okamžiku mohlo doopravdy pomoct, byla koňská dávka kofeinu.

„Vypadáš po ránu skoro tak dobře jako Zayn," zasmál se z postele. Prudce jsem se k němu otočila a hodila po něm jeden z mých nejlepších popuzených pohledů. Zahlídla jsem, jak mu ve tvářích doslova svítí dva ďolíčky a kolem očí mu hrají vějířky malinkatých vrásek. Bylo těžké se na něj zlobit, když vypadal takhle.

„Já myslela, že nikdo nemůže vypadat tak dobře jako Zayn," zamumlala jsem tiše a nakonec si vybrala černou sportovní podprsenku a k ní tmavě modré tričko. Teda... aspoň jsem doufala, že je ta podprsenka černá a to tričko modré. Nemohla jsem ty barvy ještě tak úplně rozeznat, když jsem viděla zamlženě.

„Však jsem taky řekl ‚skoro'," odpověděl pořád stejně pobaveně.

„Nechtěl bys třeba odejít a začít dělat něco užitečnějšího, než tu jen sedět a všechno komentovat? Nemáš náhodou jít vzbudit zbytek třídy?"