Army Bullshit [CZ]

52. část - Když to s tebou sekne

Pevně jsem stiskla oči k sobě a hlavou mi problesklo, že to přece nemůže být zas tak zlé. Že vlastně jen spadnu na zem, možná se trochu bouchnu do hlavy, ale pak se stejně zase postavím a všechno bude v pohodě. Kolikrát už jsem za posledních pár dní sletěla na zem? Desetkrát? Stokrát? Tisíckrát? Co já vím... už dávno jsem ztratila pojem o tom, kolikrát to vlastně bylo. Ale jedno bylo při všech těch pádech vždycky stejný. Pokaždý jsem se znovu dokázala postavit zpátky na vlastní nohy, nehledě na to, jak moc mě něco bolelo.

Dokázala jsem to vždycky, takže jsem předpokládala, že i teď to bude stejně.

Ale ne. Takhle hladce to nešlo ani náhodou.

Cizí noha přistála přímo uprostřed mého zadku a já vzápětí letěla vstříc podlaze, která byla v tomhle místě potažená tmavým, tenkým kobercem, co rozhodně nijak nezmírnil můj pád. Je pravda, že jsem sice stihla natáhnout ruce před sebe ještě předtím, než jsem dopadla, ale i přes mou snahu se na poslední chvíli nějak zachránit, jsem plnou rychlostí narazila do země tváří a částí brady.

Byla to taková rána, že jsem cítila, jak se všechno v mém těle otřáslo. Dokonce i můj mozek na chvíli vypnul a já tam nejspíš jen tak ležela rozpláclá na tom koberci, co tak nehorázně škrábal a kousal.

Vždycky jsem se snažila co nejrychleji vstát, protože jsem nechtěla, aby na mě někdo koukal jako na totální trosku, co se jen většinu času nemožně válí na zemi. Teď jsem ale nemohla najít ani jeden důvod, proč bych měla vstát i tentokrát. Každý už dávno věděl, jak nemožná jsem... nemělo cenu dokazovat jim opak. A nemělo ani cenu vstát a pokusit se nějakým způsobem přeprat toho světlovlasého idiota, co mě skopnul na zem.

„Končím," vydechla jsem poraženě oproti tomu hrubému koberci. Bylo mi jasné, že jestli nebudu mít na tváři modřinu od toho prudkého nárazu, budu ji mít poškrábanou od koberce. Tak či tak mě to bude ještě pár dní bolet. Těžko říct, jaká z těchhle dvou možností byla příjemnější. „Už nevstávám," řekla jsem o něco ráznějším hlasem, když jsem hlavu pootáčela směrem k Blakovi, který se s hraně soucitným výrazem na tváři skláněl k mému tělu rozplácnutému na zemi.

„No, vstaneš," zasmál se. „Nikdo se neptal, jestli se ti chce nebo ne."

„Ale jako... já bych samozřejmě strašně chtěla," zamumlala jsem, protože je snad očividné, že získávat neustále další modřiny stále a stále dokola je snad snem každé holky. „Ale bohužel nemůžu. Zlomil jsi mi kostrč a s ní i všechny kosti v zádech a nohách. Gratuluju ti k absolutnímu vítězství. Teď, kdybys mě na pár minut omluvil, ráda bych si tady jen tak chvilku v klidu poležela, dokud nebudu moct jít na oběd."

„Znovu ti opakuju, že na tvůj názor se tady nikdo neptal," houkl, přičemž nepřirozeně protahoval každou samohlásku, kterou vyslovil. Chápu, že se snažil zdůraznit to, co mi tu právě říkal, ale mluvit jako totální blb nemusel. „A žádnou kost jsem ti nezlomil. Kdyby jo, slyšela bys, jak to křupne."

Při představě, že jedna z mých kostí „křupe" se mi dělalo silně nevolno.

„Fajn, fajn. Možná, jsi mi nic nezlomil. Zatím. Ale stejně nevstávám. Ty z toho nic nemáš, já z toho nic nemám, tak proč bychom se měli namáhat?"

„Protože to řekl Styles."

„To bylo před třema hodinama. Jsem si jistá, že to nemyslel tak, abys mě zabil."

„Nemám v plánu tě zabít."

„Páni... to se mi teda ulevilo," odsekla jsem a převalila se na bok, abych na něj měla lepší výhled. Ne, že by bylo na co se koukat, to teda ne. Byl to přesně takový ten typ kluka, na kterým se marně snažíte najít něco, čím by vynikl, čím by se odlišil od ostatních, zkrátka něco, co by vás donutilo se pozastavit a říct si, že ten kluk vypadá sakra dobře.