Army Bullshit [CZ]

41. část - Kdo by to do tebe řekl?

Panebože... takhle příšerně nervózní jsem nebyla ani u maturity z matiky před půl rokem. Tenkrát jsem si řekla, že to buď zvládnu anebo ne, jelikož na tom stejně nezáleželo, když už jsem byla prakticky přijatá na tuhle školu. Jenže teď jsem neměla moc na výběr. Řekla jsem si, že jediné, co musím zvládnout, je jeden den v Harryho blízkosti, bez toho aniž bych ho něčím naštvala nebo vyprovokovala. Jenom jeden jediný den a pak už by mohlo být všechno zase v pořádku.

Přecházela jsem po pokoji tam a zpátky, přičemž jsem každou chvíli hleděla do velkého zrcadla na stěně a kontrolovala, jestli je všechno tak, jak má být. Neustále jsem si upravovala vlasy, otírala si prsty kůži kolem očí, abych se ujistila, že se mi nějakým záhadným způsobem nerozmazala řasenka, a zjišťovala, jestli se mi náhodou nepomačkal bílý svetřík.

Právě výběr oblečení mi dal zabrat asi ze všeho nejvíc. Prohrabala jsem kompletně celou skříň, ale nenašla jsem nic, co bych považovala za dost... vhodné. Ani jsem nevěděla, jestli mám tenhle výlet do města považovat za nějaký zvrácený druh rande, nebo to byl prostě jenom obyčejný výlet. Pořád jsem bojovala s potřebou jít se převléct a nezdálo se, že bych ji měla v nejbližší době porazit. Vybrala jsem si tmavě modré kraťasy, bílo-modré proužkované tílko a lehoučký bílý svetřík přes ramena. Na chodidlech jsem měla jednoduché páskové sandály, ale i se vším tímhle oblečením, které se mi za jiných okolností celkem zamlouvalo, jsem se cítila tak nějak nepatřičně. Bála jsem se, aby se mi Harry nevysmál za to, že jsem oblečená možná až trochu moc hezky, a zároveň jsem se bála, že se mu nebude líbit to, co mám na sobě. Ani pořádně nevím, proč jsem tak strašně chtěla, abych se mu líbila, když jsem na něj byla ještě pořád naštvaná. Nechápala jsem, proč takhle vyšiluju, proč se tolik starám o to, abych vypadala hezky, a už vůbec jsem nechápala, proč jsem byla dokonce ochotná se kvůli němu namalovat.

Nikdy jsem nebyla ten typ holky, co by se vyžívala v nakupování různých šminek a pak si to každý den pleskala dvě hodiny na obličej. Nikdy... snad až doteď... ale nebylo to tak, že bych si to nějak užívala, jen jsem se to všechno snažila dostat na obličej opravdu skoro dvě hodiny. A to bylo hodně smutný, jestliže přihlédnu k tomu, jak málo věcí ke zkrášlování jsem vlastnila.

Dohromady jsem měla jednu řasenku, korektor, tužku na obočí a pudr. Byla to už pěkná řádka měsíců, co jsem naposledy použila nějakou z těchto věcí, ale právě dnes bych udělala naprosto vše, abych se cítila aspoň trochu hezky, takže jsem všechny tyhle věci vytáhla z nočního stolku, a jako naprostý amatér se s nimi snažila něco vykouzlit.

Nakonec to dopadlo tak, že téměř ani nešlo poznat, že na mém obličeji bylo něco, co tam nepatřilo. Vypadala jsem pořád stejně, i když jsem kvůli téhle naprosto zbytečné činnosti ztratila téměř dvě hodiny svého života, které mi už nikdy nikdo nevrátí.

Co se ale dalo dělat? Byla jsem to pořád já... ať už jsem na sobě měla kilo make-upu nebo ne. Pořád jsem byla jenom Charlie a za žádnou cenu jsem si zrovna před ním nechtěla na nic hrát.

Prohrábla jsem si prsty vlasy a pečlivě je rozdělila na dvě poloviny, které jsem si vzápětí přehodila přes ramena.

Ode dveří se v tu chvíli ozvalo lehké zaklepání a já automaticky sjela pohledem k hodinám na stěně. Ukazovaly půl desáté. Byl tu na minutu přesně, jak včera slíbil.

Popadla jsem do ruky malou kabelku a rychle vykročila ke dveřím. Naposledy jsem se ještě ohlídla do zrcadla a pokusila se na sebe usmát. K mému překvapení z toho nevznikl žádný přiškrcený škleb, takže když jsem otevírala dveře, byla jsem si sama sebou o něco jistější.