Army Bullshit [CZ]

39. část - Přestaň žárlit

Alespoň už po dvacáté jsem si projela vlasy kartáčem a vzápětí je začala zaplétat do volného copu na levém rameni. Ten cop jsem zaplétala doopravdy už aspoň podvacáté a ani jednou za celou tu dobu se mi nepovedl doplést do konce díky mým prstům, které se třepaly tak silně, že mi mou snahu pokaždé zkazily. Dívala jsem se při tom na samu sebe do zrcadla poněkud rozzářenýma očima, což mě celkem překvapilo. Ale musela jsem uznat, že to bylo vcelku pochopitelné, protože jsem dneska měla vážně dobrý den, když teda nepočítám fakt, že bydlím ve škole, kterou nesnáším, s lidmi, které většinou taky nemám zrovna v lásce. Ale na druhou stranu... dokázala jsem přežít celý den s těma neskutečně bolícíma nohama, dokázala jsem se konečně postavit Lukovi a zároveň jsem měla s Niallem naplánovanou akci Alfa. I když právě tenhle plán Alfa byl teď tak trochu problém. Ne, že bych se snad netěšila na celou noc strávenou sledováním filmů s celou tabulkou čokolády v puse zrovna s Niallem, to ne, jen jsem nevěděla, jak tyhle své plány šetrně sdělit Harrymu. Notebook mi dal, aniž by se třeba jen jedním slovem zeptal, na co ho potřebuju, a vypadal, jako kdyby mu snad dělalo radost, že takhle porušuje školní řád. Stačilo mi pouze hezky ho poprosit, usmát se a slíbit mu, že o víkendu odsud společně vypadneme.

Teď už mi akorát zbývalo říct mu, že dnešní noc nestrávím s ním, ale s Niallem. A měla jsem takové neblahé tušení, že až se to dozví, nebude úplně nadšený.

Opatrně jsem položila hřeben na poličku a vzápětí se pomalu otočila za sebe. Harry seděl v mém křesle, s nohama překříženýma přes sebe a na kolenou měl položenou nějakou knížku, ve které si zeleným zvýrazňovačem podtrhával jednotlivé řádky. Zálibně jsem si chvíli prohlížela jeho soustředěný obličej, kde se mu díky zamyšlení zjevila ta vráska na čele. Sama pro sebe jsem se pousmála a udělala směrem k němu nejistý krok.

„Potřebuješ něco?" zeptal se a trochu otráveně vzhlédnul od své knížky, přičemž mu na obličeji zůstala ta drobná vráska nad nosem. Vím, že nebyl rád, že jsem ho vyrušila a taky jsem moc dobře věděla, že se chtěl vrátit zpátky se svému čtení. Byl jedním z těch lidí, kteří když něco dělají, dělají to vždy pořádně a se vším soustředěním, co mají. Byla to jedna z věcí, která se mi na něm tak strašně líbila.

„Ahm... tak trochu?" zašeptala jsem spíš s otázkou v hlase než s nějakým oznámením. Jeho pohled náhle spadl na mé holé nohy, na kterých jsem měla natažené pouze bílé pruhované kraťásky na spaní a k nim šedé volné tričko. Byla jsem už dávno osprchovaná a připravená jít spát. Jen jsem dneska nehodlala jít spát zrovna s ním.

„Copak?" zeptal se a nervózně poklepal prsty do pevného přebalu své knížky.

Nestihla jsem se ani pořádně podívat, co to čte, jelikož rychle položil knížku na zem vedle křesla. Svaly na zádech a na rukou se mu při tomhle pohybu napnuly a já na něj zůstala jen zírat, aniž bych vydala jedinou hlásku.

Tak strašně se mi nechtělo říct mu, že dneska budu s Niallem a ne s ním. Věděla jsem, že z toho nebude úplně nadšený a rozhodně se mu to nebude líbit, ale nehodlala jsem na svém úmyslu nic měnit. Přeci jen jsem to už Niallovi slíbila a kdybych to najednou odvolala, nebylo by to vůči němu fér.

Hluboce jsem se nadechla a vzápětí nechala svůj hrudník zase klesnout zpátky.

„Chtěla bych tě o něco poprosit," šeptla jsem nejistě. Neúspěšně jsem se snažila odněkud vyhrabat to ztracené sebevědomí, které ze mě odpoledne doslova vyzařovalo. Teď se pravděpodobně někam vypařilo a rozhodně nemělo v plánu se v nejbližší době zase objevit.

„Notebook máš na posteli," kývnul hlavou před sebe, přičemž se už znovu shýbal pro svou knížku ležící na zemi.

„Já vím, děkuju," zašeptala jsem. „Ale je tu ještě něco," dodala jsem nervózně a zhoupla se z jedné nohy na druhou. Jeho zelené zářící oči orámované drobnými vráskami v tom okamžiku rychle našly ty moje. O trochu víc se zamračil, což mi srazilo sebevědomí i chuť mu to říct doslova na bod mrazu.