Pouta života

Vánoční večírek

Vážně se mu tam nechtělo. Kdyby vedle něj nestáli Severus s Hubertem, vůbec by tam nešel. Ale nemůže je tam nechat jít samotné. Pro jistotu těsně před odchodem použil trojnásobnou dávku kolínské. Promnul si prsty. Jen tak tak nesáhl do kapsy pro krabičku cigaret. Dneska měl už čtyři. Vážně to pomáhalo. Od toho vykoupání v jezeře se snažil držet, ale dneska... měl jiné priority. Dneska potřeboval všechnu pomoc, co se nabízí.

Usmál se na kluky a otevřel dveře od Tří košťat. Severus měl na sobě pod rozepnutým kabátem Harryho černý společenský hábit. Ani ho nemusel moc přesvědčovat, aby si ho půjčil. A ostatní jim kupodivu pomohli hábit prodloužit a upravit, takže mu teď skvěle padl. Stříbrné knoflíky a výšivka na rukávech tomu ještě dodaly šmrnc.

Bylo to zvláštní... když to porovná s Ronem... Kluci se mu kvůli jeho příšernému hábitu smáli. Bylo to proto, že neznali upravovací kouzla? Zatřásl hlavou a vrátil se do přítomnosti. Musí se soustředit.

Propletli se přetopeným lokálem dozadu ke dveřím na letní terasu se zahradou, kde stál postavený stan.

Hubert hvízdl. „Tady se někdo plácl přes kapsu."

Harry pokrčil rameny. „Asi mají pocit, že na nás musí zapůsobit."

Šli ke stanu a cestou buď zdvořile kývali na dospěláky nebo zdravili spolužáky ze školy, kteří z nějakého záhadného důvodu stáli venku.

U vchodu do stanu ukázali pozvánky a hned jak vešli dovnitř, předali úslužnému skřítkovi kabáty a šály.

Harry odolal nutkání prohrábnout si vlasy. Montgomery by ho přerazil, kdyby během tří vteřin zničil jeho práci. Měl podobný účes, jako když šel k Brumbálovi, ale bylo to spletené složitěji. Harry se po chvíli přestal snažit pochopit, co přesně to Montgomery dělal, a jen trpělivě čekal, než bylo hotovo. Vlastně to bylo docela příjemné.

Vešli do hlavního prostoru stanu a Harry se jen tak tak neotočil na podpatku a nezmizel pryč. Stan byl samozřejmě větší uvnitř. Kromě toho byl vybavený jako nějaký luxusní podnik. Tmavé dřevo, těžké ubrusy a závěsy. Obrazy, sochy, dekorace... V jednom rohu na vyvýšeném podiu byli dva hudebníci. Jedna hrála na harfu a ten druhý na klavír.

Severus na to všechno zíral s pootevřenou pusou. Harry se k němu naklonil a zašeptal: „Myslíš, že tu mají i pozlacené záchody?"

To Severuse probralo. Uchechtl se, zakroutil hlavou a rozhlédl se. „Poznáváte tu někoho?"

Harry kývl směrem k jednomu rohu. „Frank Longbottom ze sedmičky. A někde by tu měli být i kluci s Montym. A Timothy."

„Pojďme je najít. Neměla být nejdřív schůzka a pak večírek?" sykl Hubert a uhladil si hábit.

„Asi změna plánu," utrousil Harry koutkem úst. „Zatím se jen usmívejte a kývejte."

„Je tu strašně moc dospělých. Kde jsou všichni?"

„Přišli jsme sem dřív. Určitě se to tu za chvíli zaplní. Jaký jste měli rande?"

Severus se usmál. „Bylo to skvělý. Šli jsme nejdřív do knihkupectví, potom do lékárny a pak... Hej, vím, co děláš! Snažíš se mě rozptýlit!"

Harry se zasmál. „A funguje to?"

Severus zakroutil hlavou. „Až moc dobře. Jsi příšerný."

Hubert poplácal Severuse po předloktí a usmál se na Harryho. „Díky, Herolde."

Pokrčil rameny. „Když můžu, pomůžu. Pojďme za Frankem, ať tu nestojíme jako tvrdá y."

Jakmile je Frank uviděl, usmál se a uvolnil se v ramenou. „Huberte! Herolde! Severusi! Jak se máte?"

Harry se na něj usmál. „Podařilo se mi sehnat pár vánočních dárků, takže úspěch. A nespálil jsem plněné košíčky!"

Frank se zatvářil zmateně. „Gratuluju. Ale... kde jsi je pekl?"

„Byl jsem dopoledne u Hagrida. Jak se máš ty?"

Pokrčil rameny a snažil se tvářit pohodově. Moc mu to nešlo. „Všechno šlape jako po drátkách. A od tý doby, co jsi mi ukázal ten trik s hůlkou, tak je to ještě lepší." Střelil pohledem po Severusovi, ale hned se zase soustředil na Harryho.

„To nejsou triky, ale normální techniky. Vážně se divím, že tu žádný učitel neučí, jak držet hůlky." Zavrtěl hlavou. „Chápu, že bychom my hůlkaři přišli o kus práce, ale když už nám dá takovou práci vyrobit hůlku, tak by je ostatní mohli aspoň správně držet."

„Jo, to máš pravdu. Ale naši asi moc radost mít nebudou."

„Proč ne?"

„Joyce říkal, že bych se mohl zapsat na bystrozorský program. Ale naši chtěj, abych se soustředil na mou budoucí pozici ve Starostolci. Získávání kontaktů, spravování majetku, právo a politika..."

„A ty radši necháváš věci vybuchnout, viď?" usmál se, aby Frank viděl, že žertuje.

„Přesně. Navíc chci pomáhat lidem. Vím, že to zní naivně, ale rád bych vážně dělal něco pro lidi. Nejen sedět na židli a mluvit o lidech, které jsem nikdy nepotkal."

„Ale ti lidi na židlích můžou změnit život a taky hodně pomoct," namítl Severus.

„To je pravda, ale to mě nebaví. Jasně, převezmu křeslo po tátovi, ale to bude odteď tak za čtyřicet let. Mezitím můžu pomáhat jinak."

„Tak proč tu dneska jsi?" zeptal se ho Harry zvědavě. „Jestli tě politika a kontakty nezajímají..."

„Jestli se naši dozví, že jsem nešel na tak hogo fogo událost, jen protože se mi nechtělo, budu mít zaracha, dokud se neodstěhuju z našeho sídla. Bez legrace." Zatvářil se nabručeně a založil si ruce na hrudi. Hlubším hlasem spustil: „Kontakty jsou důležité a jen hlupák je vyhodí z okna. Je naší zodpovědností vědět, za kým s čím přijít. Jen tak můžeme poskytnout veřejnosti tu nejlepší službu."

Harry zvedl obočí. „To dává smysl. Takže vaši z tebe nechtějí mít bystrozora?"

Frank si odfrkl a spustil ruce. „Ani omylem. Nemají ani páru, že chci zkusit výcvik. Máti klepne, až se to dozví. Pořád se musím tvářit, jak moc mě baví bankovnictví, nemovitosti a kdovíco ještě."

„A jak se ti teď soustředí? Co paměť?" zeptal se ho Severus ležérně.

Harry se na něj podíval. Proč se na to ptá?

„Jo, to už je teď taky lepší. Dokonce i můžu spát."

Severus s Hubertem přikyvovali, jako by to byla ta nejdůležitější informace večera.

„Tak to je skvělý," řekl Severus.

„Jo, jak jsem řekl. Všechno mi teď vychází. Máte tušení, jak to tady bude probíhat?"

Harry se ušklíbl. „Nemám ani páru. Mělo být setkání, kde se probírá politika a společenské události. A pak povídání si s dospěláky a handrkování se o nejvlivnějšího papaláše? Nevím. Jsem tu jen, abych udržel Seva a ostatní od problémů."

Severus si odfrkl. „Jsem si jistý, že kvůli tomu jsem tady já. Je jen omezený počet lidí, které můžeš poslat do háje. A bez legrace, asi bys měl zvolnit. Potřebuješ mít aspoň někoho na své straně."

„Herold poslal někoho do háje?" zeptal se Frank zvědavě.

Teď se Severus už dost nebezpečně šklebil. „Tys to neslyšel? Pohádal se s Brumbálem. Nebylo to pěkný."

Frank se teď tvářil, jako by místo Harryho stál mozkomor. „Jsi blázen. Co jsi mu řekl? A proč jste se pohádali?"

Než se stačil Harry nadechnout, Severus odpověděl místo něj: „Brumbál se ho snažil dostat v deset večer do své pracovny. O samotě. Bez svědků. Harry chtěl počkat na dalšího dospěláka. To se Brumbálovi nelíbilo. To se pak nelíbilo Harrymu. Začali se hádat a Harry ho poslal někam, slušně řečeno. Ale Harry slušný nebyl."

Harry si povzdechl. „Hlavně to prosím tě nešiř dál. Nepotřebuju, aby to věděla celá škola."

„A Brumbál tě za to nijak nepotrestal?" divil se Frank.

Harry jen zavrtěl hlavou.

Frank pískl. „No kruci. Tak to je hodně špatný."

„Co tím myslíš?" zeptal se ho Severus.

„Kdyby to Herold přepísk, měl by za takové řeči trest nebo by přišel o body. To, že s tím Brumbál nic neudělal... Asi věděl, že je Herold v právu. A nechtěl, aby se v tom lidi šťourali."

„Wow. Vážně by s tebe byl dobrý bystrozor. Kdybys potřeboval někoho na doplnění lékárničky, jsme tady," nabídl mu Hubert.

„Díky, budu na to pamatovat." Podíval se Harrymu přes rameno. „Nejsou támhleto vaši spolužáci?"

Harry se otočil a usmál se na Montyho, Maxmiliána a Charlese. Ti se k nim okamžitě vydali. „Jo," odpověděl mu Harry, „to jsou oni. Znáte se?"

„Ne, jen od vidění."

„V tom případě dovolte, abych vás představil. Franku, to jsou naši přátelé. Montgomery Greyhound, Maxmilián Crowdy a Charles Lufkin. Pánové, Frank Longbottom a Hubert Evermond."

Všichni se seznámili a přivítali.

„Herolde, asi bych tě měl varovat, ale dneska se od tebe ani nehnu," řekl mu Monty vážně.

„Aby ses nedostal do problému ty... nebo já?"

„Řekněme, že se radši budu bavit s tebou o famfrpálu, než s kýmkoliv jiným o nejnovější úpravě zákona čehosi a o dohodách se skřety."

Zvedl obočí. „Zníš nějak jistě, že o famfrpálu něco vím"

„Jo, rozhodně víc než já o dohodách se skřety."

Charles vážně přikývl. „Já se k Montymu přidávám."

„Já taky, ale spíš kvůli tomu, že když se naštve, je sranda vidět ostatní, jak se kroutí," řekl Max. Když viděl výrazy ostatních, rozhodil rukama. „No co? Netvrďte mi, že vás to taky nenapadlo."

Harry zavrtěl hlavou. „Jste blázni. Vůbec nevím, co se tady bude dít."

„Ale budeš u toho vypadat dobře," samolibě se usmál Montgomery. „Co na něj říkáte, pánové?"

Charles obrátil oči v sloup. „Už jsme mu to pochválili v ložnici. Máš bonusové body za jeho vlasy. Je to přímo mistrovské dílo. Ale Herold si zaslouží cenu za to, že mu zabralo vybírání pláště jen pět minut!"

Max si povzdechl a založil si ruce na hrudi. „Tak už s tím dej pokoj."

„A nedám! Převlíkal ses asi sedmkrát. Herold si vybral hned!"

Harry se podíval dolů na svůj plášť. Tmavě šedý hábit s o něco tmavší výšivkou byl jasný rozhodnutí. Šedá mu navíc podle Montyho šla k očím.

„Ale musíš, Charlesi, uznat, že to Maxovi sluší," snažil se to zmírnit Severus.

„Vidíš!" vítězoslavně zajásal Max. „Na stupnici od jedné od deseti, jak moc?"

Severus si poklepal prsty po rtu a přejel Maxe pohledem od hlavy k patě. „Sedm."

„Jen sedm?"

„Jo," přikývl vážně. „Harry je osmička a Hubert desítka."

Max chvíli vypadal, že se začne hádat. Pak se podíval střídavě na Harryho, Severuse a Huberta a důstojně pokýval hlavou. „To přijímám."

„Protože má pravdu nebo protože se bojíš?" zvedl Harry obočí.

Teď se Max zatvářil ještě důstojněji. „Nebudu se hádat s někým, s kým bydlím."

„Žes neměl problém hádat se se mnou," zamumlal Charles.

„Herolde, vidím, že se nakonec rozhodl pro vázanku!" vstoupil jim do toho Montgomery.

Harry přikývl a sáhl si na modrošedou látku kolem krku. Pod prsty ucítil chladnou hlavičku zlatého hádka. „Ano, měl jsi pravdu, trocha barvy tomu hodně pomohla."

„To jsem rád. Jaké máte plány na svátky?"

„Sníst tolik pudingu, co se do mě vejde," řekl Max vážně.

Charles se otřásl. „Jak ti to může chutnat, nepochopím."

„Perfektní, teď se budou hádat o jídle,'" utrousil Severus s povzdechem.

„Jo, jsou asi trochu nervózní," přikývl Monty. „Mohli bychom je nějak rozptýlit."

Frank, který byl až doteď ticho, řekl nahlas: „Slyšel jsem, že nebelvírský tým bude mít soustředění u Jamese doma. Jamese Pottera."

Všichni zmijozelové ho probodli očima. Ale Max s Charliem ztichli.

Harry zavrtěl hlavou. Nebelvíři jsou prostě sebevrazi.

Monty si odfrkl. „Myslíš snad pařbu, ne?"

Frank pokrčil rameny. „Co já vím? Rozhodně mají v plánu lítat. Ale kromě týmu tam bude asi dalších deset lidí."

Max s Charlesem se po sobě podívali. „Tohle rozhodně nezní jako soustředění. To zní jako pařba. A měli bychom taky něco takového udělat!" nadšeně se po všech podíval Max.

Charles se na něj usmál. „Myslíš jídlo, pití, chlast a košťata? To je docela nuda, ne?"

„Košťata a alkohol nejde dohromady," vstoupil jim do toho Monty. „Nemůžeme takhle riskovat náš tým."

„Tak bez alkoholu!" nedal se Max.

Harry svraštil obočí. „Ale všichni jsme spolu celý rok, má cenu se scházet i během svátků?"

Charles si ho přeměřil. „Ty máš co říkat. Skoro každý víkend jsi v trapu a když nejsi, tak jsi někde v háji na pozemcích."

„A mohli bychom pozvat i lidi z jiných kolejí. Prostě velká parta lidí, co se může normálně bavit. Severusi, ty můžeš vzít s sebou Huberta!"

Severus vypadal, jako by ho praštili po hlavě velkým kotlíkem. „Já jsem pozvaný?"

Hubert jen s malým úsměvem zakroutil hlavou.

„Jo," přikývl vážně Max. „Ale musel bys dotáhnout tady Herolda. Ať si ho taky užijeme. Tráví příšerně moc času s nebelvíry. Bez urážky," kývl hlavou k Frankovi.

Ten zvedl ruce. „Jsem uražený až na půdu. Z toho se jen tak nedostanu," řekl vážně.

„Takže já si nemůžu vzít s sebou nikoho?" zvedl Harry obočí.

Max se usmál. „Takže přijdeš? Super! A jo, můžeš. Stejně k nám nikdo nepřijde, protože jsme děsiví hadi, co každého kousnou do zadku."

Frank si založil ruce na hrudi. „Má pravdu," řekl k Harrymu. „Nikdo s kapkou rozumu by se s vámi nebavil."

„Ještě, že ty žádný nemáš," obrátil Harry oči v sloup.

Frank se rozesmál. „Přesně."

„Takže tam půjdeš taky?"

„Ještě jsi mě nepozval," zvedl Frank obočí.

Harry se zasmál. „Mám si tu kleknout na koleno, dát ti kytku a vyjádřit ti nehynoucí náklonost?"

„To by určitě pomohlo," přikývl. „Ale jsem zadaný, takže ti nic z toho nemůžu oplatit. Rozhodně mi to ale polichotí a s radostí se k tobě připojím."

Charles se začal smát. „Ty jsi taky číslo. Maxi, nějaké nebelvíry musíme povolit taky. Jsou legrační!"

„Ano, rozhodně budeme mít lepší party ne Potter se svou elitní skupinkou. Víš, kdy to Potter udělá?"

Frank zakroutil hlavou. „Je mi líto, ale to je tajná informace."

„Kazisvěte," zasyčel Max ale hned se zase začal culil.

„Ale to pořád neznamená, že budu mít čas," upozornil ho Harry.

„Ale no tak! Můžeš si s sebou vzít všechny svoje divný kamarády!"

Harry zvedl obočí a začal se usmívat. „Všechny?"

„Sakra! Přestaň se tak usmívat." Hraně se schoval za Montyho. „Jsi děsivý. Přestaň. Můžeš si vzít kohokoliv chceš. I tady toho," ukázal palcem na Franka.

Harry zavrtěl hlavou. „Pořád nic neslibuju."

„A neměl by ses nejdřív zeptat rodičů?" zeptal se ho Charles.

Max okamžitě vystřízlivěl. „Rodičů?"

„Jo, rodičů. Ti lidi, se kterými bydlíš? Kterým chceš v baráku udělat párty o sto lidech?"

Max polkl. „Máme sídlo. Vejdeme se tam v pohodě. Nebudou mít nic proti."

Charles ho poplácal po rameni. „Nejdřív to s nimi domluv a pak začneme plánovat. U nás to být nemůže určitě."

Monty zavrtěl hlavou. „U nás taky ne. Máme funkční vybavení z patnáctého století. Poliješ polštář čajem a musíš to vydrhnout ručně, aby sis vážil toho, co máš. A to nechtěj slyšet, co se stane, když něco rozbiješ."

„Uh, to je síla," řekl Max.

Monty pokrčil rameny. „Zvykneš si. A jde vlastně jen o to, abychom si vážili věcí a nespoléhali na kouzla, že všechno spraví."

„Proč ne?"

„Vede se teorie, že čím častěji použiješ kouzla na opravu nebo vyčištění něčeho, tím křehčí a náchylnější k poškození se stávají. Moc nerozumím tomu, proč vydrhnutí skvrny ručně je lepší než rychlé kouzlo, ale nebudu se hádat. Není to moje pohovka."

Hubert přikývl. „Už jsem o tom taky slyšel. Prý čím autentičtější něco je, tím cennější to je. Kouzla strhávají jejich hodnotu."

„To je nesmysl," zakroutil Max hlavou. „Proč by to bylo lacinější jen proto, že to opravíš? Vyčistíš?"

„Když něco opravíš ručně a věnuješ tomu svou péči a soustředění, zvedáš tomu hodnotu. Je to cennější díky té péči. Jedno mávnutí hůlkou je prostě odbytí. Nevážíš si toho," vysvětlil Hubert.

„A na to přišli jak?"

„Nevím, jak přesně se to jmenuje, ale je to filozofie z Asie. Tuším Japonské císařství?"

Monty přikývl. „Dávalo by to smysl. Matka měla jako mladá nějaké asijské učitele. Nikdy jsem se na ně neptal. Ale má oblíbený čajový set, který někdo slepil a všechny praskliny obtáhl zlatem. Vypadá to dost pěkně."

„Při výrově hůlek jsou některé postupy taky bez kouzel, prostě jen ruční práce," podotkl Harry.

„To je divný," zakroutil Max hlavou. „Je to jen víc práce."

Charles se tvářil zamyšleně. „Něco na tom asi bude."

„Je to pořád divný," trval si na svém Max.

„Ale musíš uznat, že to může být pěkný. A je to nový pohled."

„Charlie, je to ztráta času," trval si na svém Max.

„Ale není. Vezmi si už jen ty možnosti. Když něco spravíš lehce kouzlem, tak ti je jedno, kolikrát to rozbiješ. A to... já nevím, zdá se mi to... hrubé vůči té věci. Že si toho nevážíš. A dávalo by smysl, že ve skutečnosti ta věc tímhle chováním ztrácí hodnotu."

„A už se zase hádají," povzdychl si Monty.

„Takoví jsou pořád?" zeptal se Frank.

„Jo," povzdechl si Severus. „Celých šest let. Ráno tě vzbudí svým hádáním a večer tě tím uspí."

„Zase nepřeháněj," řekl Harry. „Ti dva při sobě drží jako málokdo."

„Nepřeháním. A to se nevylučuje."

„Oukej," pokrčil Harry rameny. „Když to říkáš." Rozhlédl se po plnícím se sále. „Maxi, není támhle Josephine?"

Max okamžitě zmlkl a otočil se. „Je! Hned jsem zpátky!"

A byl dřív, než stačil kdokoli jakkoliv zareagovat.

„Hádám, že Josephine je někdo důležitý," zvedl obočí Hubert.

„Vypadá to tak," odtušil Frank. „Jenže u těhlech zmijozelů nikdy nevíš. Může to být nový střih hábitu."

Charles začal kašlat, ale cukaly mu koutky. „Jo, to určitě. Josephine Flintová je jeho..." odmlčel se.

Frank s Hubertem zvedli obočí.

Charles se trochu zoufale podíval na Harryho se Severusem. „Jak byste to nazvali?"

Severus pokrčil rameny. „Přítelkyně bez výhod?"

Harry se hraně podrbal na bradě. „Potenciální známost?"

„Vy dva jste se fakt hledali." Otočil se k Frankovi a Hubertovi. „Jsou velmi dobří přátelé, mohlo by jim to klapat, ale oba vědí, že z toho nic nebude."

Frank si povzdechl. „Smůla."

Hubert stiskl rty. „To je pech."

Harry se do toho konečně rozhodl trochu šťournout. Celou dobu držel v Jeskyni jazyk za zuby, ale byl zvědavý. „Proč vlastně ne?"

Severus zavrtěl hlavou. „Na mě se nedívej. Já jsem to ani po šesti letech nepochopil."

„Jo, Severus tady je rebel, co nemusí řešit rodinu," přitakal Charles. „Na rozdíl od ostatních to má lehký."

Harry si všiml, že Severus při těch slovech ztuhl a jeho úsměv trochu povolil. Vlastně i zatnul čelist, a když se Harry podíval na jeho ruce, byly pevně v pěstích.

„Jde o to," nadechl se Frank, „že jsou jistá očekávání, která musíš splnit. Ne všichni jsme zasnoubení od narození, ale pořád máme vyhrazenou oblast lidí, které bychom si měli vzít."

Montgomery přikývl. „Bere se v potaz rodokmen, bohatství i politika a historická i aktuální společenská situace."

Harry zavrtěl hlavou. „Jako vím, že několik spolužáků už má domluvenou svatbu, a že se politika řeší, ale tohle zní přehnaně." Jenže to vlastně všechno dávalo smysl. Zase.

Charles pokrčil rameny. „Je to normální. Jde prostě o skupinu lidí, ze kterých by sis měl vybrat. A když ne, záleží na tom, jak se k tomu postaví vaše rodiny."

Monty se mu rozhodl trochu pomoc. „Je to jako by si katolík přitáhl domů protestantku. Nebo kdyby si bohatá slečinka z Windsoru chtěla vzít..." Podíval se na Severuse.

Ten zvedl obočí. „Jestli řekneš mě, tak dostaneš do nosu."

„Chtěl říct chuligána z ulice, ale ty bys taky zafungoval," zažertoval Harry.

„Severus je jako chuligán?" zeptal se zmateně Charles.

„Jo," přikývl Harry vážně. „A já jsem delikvent, který patří do polepšovny."

„Proč?"

Harry pokrčil rameny. „Náhodná magie v dětství se dá mudlům vysvětlit jako problémové chování."

Charles nakrčil noc. „Vážně?"

Harry přikývl. „Jo. Je to nejjednodušší způsob, jak vysvětlit, že se najednou stojíš na střeše."

„A buď ti okolí uvěří, že jsi v elitní internátní škole nebo v elitní polepšovně. Někteří to považují za to samé," přidal se Montgomery.

Charles se na něj podíval. „Jak to víš?"

„Mám hlavu. V ní mozek, který opravdu používám. Není tak těžké dát si to všechno dohromady. Navíc, znáš moji rodinu..." Odmlčel se a ostatním vysvětlil: „To je na dlouho."

„Máme času dost," pousmál se Frank.

„Jo, všichni se tu zatím jen baví a nikdo nic neorganizuje, spusť," řekl Hubert.

Monty zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Tak jo. Zkusím to co nejjednodušeji. Co víte o anglické mudlovské šlechtě?"

Hubert s Frankem nakrčili obličeje ve snaze si něco vybavit. „Eeee... mají královnu?" zeptal se Frank.

Monty si zase povzdechl. „Jo, přesně tak. Mají královnu. Jak to vysvětlit stručně... Moje rodina z otcovy strany je po staletí považovaná za jednu z hlavních šlechtických rodin Anglie. Excentrická, trochu divná, ale hlavní a důležitá. Blízké kontakty s královskou rodinu a tak. Většina lidí dnes nás zná jako rod, co vyšlechtil chrty." Zvedl obočí. „To je velká věc. Moje rodina ovlivňovala mudlovskou politiku a ekonomiku po staletí. Já jsem jejím dědicem. Pravidelně se stýkám se šlechtickými rodinami. Ty se mě snaží klofnout jako nápadníka, i když se ví, že greyhoundi se žení s ženami i mimo jim známou šlechtu – zkrátka s čistokrevnými čarodějkami. Jenže aby si Greyhounf vzal někoho z britské šlechty, to by jejich dcery musely být minimálně mudlorozené čarodějky, nebo tak strašně chytré a dobré v sociálním prostředí, že by stálo za to si je vzít, aby to pomohlo mé pozici v kouzelnické společnosti a ve Starostolci."

„Nadechni se," rychle mu do toho skočil Charles.

Monty protočil oči, nadechl se a pokračoval: „Takže, polovina našich mudlovských přátel si myslí, že jsem na elitní škole, která je tak elitní, že o ní nic nevědí, a tak elitní, že se tam ani jejich synové nedostanou. Druhá polovina, že jsem tak problémový, že mě přes rok zavírají do nějaké tajné elitní polepšovny, do které se ani jejich příšerní synové nedostanou. Ale ať je to tak nebo tak, pořád je to tak elitní, že stojí za to být s naší rodinou zadobře."

„Už jsi viděl královnu?" zeptal se ho Harry.

„Po tom všem se ho zeptáš, jestli viděl královnu?" podíval se na něj nevěřícně Hubert. „Já mám tolik otázek!"

„Ale je to královna!" nedal se Harry.

Monty se usmál. „Jo, viděl. Je to dost můra. A ti její psi jsou příšerně nevychovaní. Proč chová corgi, to nikdy nepochopím. Dali bychom jí pár našich, perfektně vycvičených, ale nechce je." Nakrčil nos. „Jsou to taková pohovková gaučová košťata na ozdobu. Chrt je královské zvíře. Corgi je... plyšák."

Harry se zasmál. Vážně? Tak to je něco! Kde jsi ji potkal?"

Monty pokrčil rameny. „Slavností cosi. Je na milionu událostí a dřív nebo později ji potkáš. Dostihy, čaje, obědy, plesy... Mám radši prince Charlese. Každou chvíli něco provede, pak se to tutlá. Když se ho držíte poblíž na těhlech akcích, rozhodně se nenudíte. Je to docela šprýmař. Jenže se dost často míjíme, protože já jsem tady a on zrovna slouží v armádě."

„I když je princ?" podivil se Hubert.

„Jo," přikývl Monty.

Harry se zamyslel a pokusil se vybavit, co mu říkali na základce. „Všichni z královské rodiny aspoň chvíli slouží, ne? Neřídila Líza sanitku za druhý světový?"

Monty se zasmál. „Líza? Ty jsi vážně cvok. Ale jo, něco takového dělala. Myslím, že to byla ženská dobrovolná armáda nebo tak nějak."

„Kdo je Líza?" zeptal se Max, který zrovna přišel s Josephine.

Severus protočil oči. „Britská královna."

„Líza? To je hodně blbý jméno pro královnu."

„Však se taky jmenuje Alžběta. Jen tady Herold nemá respekt už vůbec pro nic."

Harry zvedl ruce. „Ty jsi o ní řekl, že je to můra."

„To je, ale nikdy bych o ní nemluvil jako o Líze."

„Zrovna teď to děláš."

Povzdechl si. „Jdi do háje Huberte."

„Proč jsi o ní řekl, že je můra?" zeptala se Josephine.

„Protože má příšerně nevychované psi, pohrdá těmi našimi, a musím si dát sakra pozor, abych neměl skotský přízvuk, kdykoliv jsem na nějaké akci. A to je sakra vyčerpávající."

„Ty ale nemáš skotský přízvuk."

„To říkáš po čtyřech měsících ve Skotsku. Ale Londýnskému rozmazlenému uchu to tak rozhodně nezní. Navíc, matka má skotské kořeny, a to je teprve něco."

„Proč?"

„Protože politika," povzdechl si Monty. „Historicky je to hodně... citlivé téma. Nechceš to začít řešit během večeře. To, že bylo Skotsko zabrané Anglií už vůbec ne. Když se matka opije, vypráví se smíchem historku o tom, jak královnin kostnatý zadek nikdy neseděl a nikdy nebude sedět na Kameni osudu, protože ho duplikovali ve třináctém století, a pak někdo jiný pro jistotu duplikoval i tu kopii, co zrovna ukradli, jen pár roků před královninou korunovací."

Frank pískl. „A já si myslel, že je politika nudná."

„Jo," Monty přikývl. „A teď si představ, že se musíš nazpaměť naučit historii kouzelníků, skřetů, anglických mudlů a skotských mudlů. A každý má jiný pohled! Je to vyčerpávající."

Josephine přitakala. „Zní to vyčerpáva...vějícně." Chvíli se zarazila nad tím slovem, ale pak pokračovala dál: „Ale aspoň mají mudlové královnu. Rozhlídněte se. Kolik tady vidíte žen?"

Všichni se poslušně rozhlédli a začali počítat.

„Mám devět!" řekl Frank.

„Já jedenáct!"

„Čtrnáct s Josephine."

„Přesně. A kolik tu je mužů?"

Bylo dlouho ticho, zatímco kluci počítali.

Harry to vzdal jako první. „Mám třicet pět, ale jsem sotva v půlce."

„Přesně. Ještě mi řekněte, kdo ty ženy tady jsou. Jsou to důležité a vlivné ženy naší společnosti? Političky? Obchodnice?"

„Mám pocit, že to je past, jen nevím, kde přesně," hraně zašeptal Charles.

Josephine na něj ukázala prstem a luskla. „Aspoň ti to pálí. Každá žena tady je buď ozdoba na něčí ruce, bohatá dědička, nebo oboje dohromady."

„A proč jsi tu ty?"

Ušklíbla se a založila si ruce na hrudi. „Bratr je jeden z organizátorů, matka chce, aby mě tu představil. Pak mě budou moct dát tomu, kdo přihodí nejvíc."

Max se teď tvářil přímo vražedně a výhružně přejížděl všechny pohledem.

Josephin ho poplácala po předloktí. „Možná jsem ozdoba, ale na prodej nejsem."

Pousmál se. „Vážně ti to sluší."

Rozjařeně se usmála a udělala otočku. Světle modrý hábit se kolem ní zavířil. „Děkuju!"

Hubert si odkašlal. „Takže se shodnem na tom, že tohle je hogofogo habaďůra?"