Itachi - tučně
Deidara - normálně
,,Stalo se mezi vámi něco?" zeptal se mě Itachi, když jsme osaměli v obývacím pokoji. Jen jsem se uculil. Překvapeně na mě zamrkal.
,,No rozhodně ne to, co si myslíš!" zakřičel jsem okamžitě, když mi došlo, jak moc špatně si to mohl vyložit.
,,Já si nic nemyslím." bránil se.
,,Nic jsme spolu neměli, jasný? Nikdy! A nikdy mít nebudeme!" uvedl jsem to na pravou míru.
,,Na to jsem ani nemyslel." lehce se usmál. Nad tím jemným úsměvem jsem se pozastavil. Musel jsem se usmát taky. Rozhostilo se mezi námi ticho. Itachi se na mě podíval a po chvilce mu úsměv z tváře zmizel. Podíval se na své ruce a potichu začal mluvit.
,,Měl bych ti něco asi říct." řekl, ale v pokračování ho přerušil zvuk zavírajících se dveří Sasukeho pokoje. Otočil se na gauči tak, aby viděl na přicházejícího Sasukeho.
,,Jdu ven." oznámil Sasuke a za chůze si oblékal mikinu.
,,Kam? Sasuke je dost pozdě." odvětil mu Itachi.
,,Niisan, jsem dospělý!" řekl otráveně.
,,To nemění nic na tom, že je pozdě a mám za tebe určitou zodpovědnost. Co by mi asi řekli rodiče, kdyby se ti něco stalo?" zamračil se Itachi.
Nelíbilo se mi, že jde takhle pozdě ven. Obzvlášť po tom, co mi vyhrožoval ten Deidarův psychopat.
,,S kým jdeš?" zeptal jsem se nakonec.
,,Neboj, jdu s Narutem." odvětil. To mě příliš neuklidnilo. Ten neustále lítá v nějakém průšvihu.
,,A se Sakurou." dodal hned. Ta by je mohla trochu ohlídat.
,,Dobře, ale přijď brzy." povzdychl jsem si.
,,A kdyby něco, tak hned volej!" zavolal jsem na něj ještě než odešel. Dlouze jsem vydechl a opřel si hlavu o opěrku gauče.
,,O čem jsi to chtěl mluvit, Itachi?" zeptal se mě Deidara po chvilce mlčení. Dlouze jsem se na něj podíval a on mi pohled oplácel. Ztrácel jsem se v jeho studánkově čistě modrých očích, do kterých mu ledabyle padaly pramínky blonďatých vlasů. Dnes měl vlasy rozpuštěné. Slušelo mu to.
,,O nic nešlo." hlesl jsem potichu. Nebudu mu o Hidanovi říkat. Chci, aby byl v klidu a co nejdříve se z toho psychicky dostal.