Rok 1453.
Město utichlo. Byla noc, takže všichni obyvatelé města spali. Jen v hospodě to žilo.
U baru seděli bohatí cizinci. Smáli se a pili alkohol. Hospodský byl k nim pohostinský, protože věděl, že mu všechno zaplatí. Běhal kvůli nim sem a tam. Jen aby se měli dobře a hodně pak platili.
„Já na bohy nevěřím!" Křičel se smíchem už přiopilý chlapec. Ostatním po tomto nebylo moc do řeči. Všichni zmlkli a dívali se na něj.
„Jsou to jen výmysly! Ano, věřím na nadpřirozeno, ale bohové? Ti nejsou!" Vysvětloval jim.
„Já na ně věřím..." řekla mu dívka se stejně barevnými vlasy.
„Jsi blázen!" Vyhrkl. „Víte co? Jestli opravdu existují, ať si pro mě... Bork-wuse přijde a vezme si mou duši. Můj život." Smál se tomu, co sám řekl.
„Varsiko! Tohle neříkej!" Rozlobila se na něho dívka. Varsiko se přestal smát a prohlédl si dívku. Voda ve džbánu se začala třást. Tenhle třes se začal stupňovat, až se začal třást všechen nábytek. Lidé v hospodě se utíkali schovat. Bylo to jako zemětřesení. Dveře se rozlétly dokořán a v nich stál muž. Byl větší, než by měl člověk být.
„Pojď, Varsiko! Dej mi teda tvou duši, tvůj život." Řekl s hrozivým smíchem. Jako by se zastavil čas. Všichni se navzájem pozorovali bez jediného slova.