Už to byl týden, co jsem se probudila z kómatu, ve kterém jsem byla osm dní. Začala jsem se rozpomínat. Ale doktor mě upozornil, že je možné, že se mi některé okamžiky zpět už nikdy nevrátí.
Nyní jsme už u dědy nebydleli, protože jsem se s ním celkem hnusně pohádala o tom, jestli jsem si mohla sama za to, že jsem skončila v kómatu. Otec se k hádce v průběhu přidal taky a postavil se na moji stranu. A nakonec jsme se rozhodli, že se odstěhujeme.
A teď k tomu, co vás asi zajímá nejvíc... Olivier. Díky mně otec Oliviera přepral. Čím mě ale zklamal, bylo, že ho nezabil, ale předal ho policii.
Tam teď taky čelí obvinění z vraždy a pokusu o vraždu. Bohužel ho ale ještě uvidím, a to u soudu, kde budu proti němu svědčit. Nevím jestli, když ho uvidím, se ho nepokusím zabít. Ale i kdybych to udělala, nelitovala bych toho.
A co budu teď dělat já?
To ví pouze osud.
NA KONEC
Povídka má celkem 22 718 slov a průměrná délka kapitoly je 1067 slov. Ve wordu se rozkládá na 60 stranách při velikosti písma 11 a začala jsem ji psát 30.3.2016.
Úplně na začátku příběhu jsem přemýšlela i o možnosti, že by byl hlavní postavou kluk (jmenoval by se Philip)
Callie měla být v celém příběhu, ale měla se poté přiklonit na stranu Oliviera. Kevin měl mít původně mnohem větší podíl na událostech v závěru a Rachel se znovu neměla vrátit paměť.
Rachel jsem ze začátku příběhu moc ráda neměla, což je celkem paradox vzhledem k tomu, že je to moje vlastní postava. Poté se mi nějak probojovala až do srdce a já s ní pomalu i dýchala.
Chtěla bych poděkovat samotné povídce. Bez ní bych nemohla prozkoumat příběh Rachel a díky ní jsem se taky posunula v psaní dál. Musím ale taky přiznat, že jsme občas spolu měly neshody.
Taky bych strašně moc chtěla poděkovat @TomBrtl4, který mě podporoval, abych psala dál, i když jsem to chtěla vzdát.
A nakonec chci nejvíc poděkovat vám, co jste tuto povídku přečetli do konce, hlasovali, komentovali, podporovali mě, ale i jen ji přečetli. Tato povídka je hlavně pro vás. ❤❤❤