Nová část je tady =) Za každé hodnocení nebo komentář budu vděčná, díky nim vím, zda (ne)má cenu házet příběh na internet dál =)
Přeji krásné počtení! Doufám, že i přes pomalý knižní rozjezd se vám příběh bude líbit ♥ Nezapomeňte, brzy se objeví Zaynie =P
* * * * * * * * * * * * * * * *
„No,“ začnu pomalu, „vlastně mě sem vyhnal táta. Doslova.“
„Vyhnal? Jak to myslíš?“
„Očekává dnes večer nějakého obchodního partnera, a jelikož ten s sebou prý přivede svého synovce či koho, musím u toho být a tomu klukovi se věnovat,“ vychrlím na jedno nadechnutí. Neznělo to tak divně, jak jsem se obávala. Ovšem očekávaná reakce se dostaví. Bella zalapá po dechu.
Přesně jsem věděla, jak se zatváří. Nějaký kluk? To pro ni bylo lepší než nový film s Johnnym Deppem. Nepřeháním. Uměla se neuvěřitelně nadchnout pro věci, které jsem tak úplně nechápala. A právě nyní ji zaujala představa „sladkého neznámého“.
„A to mi říkáš jen tak?“ oběhne stojan, aby mi mohla pozorně pohlédnout do tváře. „Co když to bude ten pravý?“
Rozesměju se. Nahlas a od srdce. Tak dobrý vtip jsem nikdy předtím neslyšela. „Tedy, Bello, ty máš ale nápady.“
Zatváří se dotčeně. „Hele, Rose, nesnaž se zase odvádět řeč nějakými duchaplnými komentáři. Mluvím vážně.“ Stojí přede mnou jako Bohyně pomsty, nepřeháním. Stejně jako umí být toto děvče roztomilé, dokáže z ní jít i pořádný strach. „Proč byste si právě s ním nemohli padnout do oka?“
Seberu první šaty, co mě zaujaly, a bez odpovědi se vydám do zkušebních kabinek. Honím čas, přiznám. Takovým konverzacím jsem se vždycky usilovně vyhýbala. Nemusím snad říkat, že ve svých devatenácti mám s kluky nulové zkušenosti. Proč? Pro odpověď není nutné chodit daleko…
„Přestaň uhýbat před vážnými tématy,“ chytí mě rozzlobeně za paži. „Zatraceně, Rose! Přece jsi fakt nezačala věřit, že jsi stejná jako tvůj otec?“
Kápla na to. Od minulého večera, kdy mě někdo přepadl, jsem úplně rozhozená. Nedokážu se na nic soustředit, mám melancholické myšlenky a uvažuji, jestli lidé nakonec neměli pravdu. Zda se v jejich urážkách neskrývalo něco víc. Co když se tomu člověku, který mi dal život, podobám víc, než si přiznávám?
„Není to tak jednoduché,“ vydechnu, snažíc se v hrdle zadržet zoufalý vzlyk. „Jako by se toho na mě v poslední době sypalo moc! Bello, já to dál asi nezvládnu.“ V té chvíli se rozpláču. Slzy mi stékají po tvářích, tančí na mých lících a dopadají za límec kabátku.
Kamarádka na mě třeští zrak. Není zvyklá, abych takhle podléhala emocím. Za dobu, co se známe, mě viděla brečet snad dvakrát. Snažím se být co nejsilnější, jenže někdy se to prostě vydržet nedá. I já jsem jen člověk. Nešťastný a zlomený člověk.
„Zlato,“ opatrně mě obejme, jako by se bála, že se jí rozsypu pod rukama. „Vyplač se, uleví se ti…“
Netuším, jak dlouho tam stojíme a já ty slané kapky nechám dopadat na její rameno. Přestala jsem úplně vnímat čas, na racionální uvažování není v mé hlavě místo. Můj mozek žije neuvěřitelným množstvím různých obrazů. Něco z mého dětství, hádek s tátou, chvil u učení s Mattem. Pak zlomek vteřiny tma a najednou spatřím muže v černé kukle, který má pod bundou skryto několik zbraní.
Škubnu sebou.
„Copak?“ odtáhne se Bella ode mě. „Nechceš mi něco říct?“
Užuž otevírám pusu a hodlám jí to všechno vyklopit, ovšem na poslední chvíli si to rozmyslím. Je to dobrý nápad? Ne, něco mi napovídá, abych držela jazyk za zuby. Vždyť si nemůžu být jistá její reakcí. Jak ji znám, okamžitě by se rozběhla na policii a nedošla by klidu, dokud by jí onoho útočníka někdo nepředvedl v řetězech.
A to já nesmím dovolit. Z jednoho prostého důvodu.
Kdyby se ten člověk dozvěděl, že po něm pátrají muži zákona, pomstil by se. Jsem si tím naprosto jistá. Vždyť… Zná mé jméno, včera naprosto přesně věděl, koho to poslal k zemi.
Stále slyším zvuk svého jména. Jsi Rose Bennetová?
Oklepu se. Nepříjemný vtíravý pocit je zpátky. Proč svůj úkol nedotáhl do konce? Proč mě nakonec nechal jít? Samé proč. Proč proč proč?
Potřesu hlavou. „Není co říct.
„Nelži mi. Poznám, když se něco děje.“
Zhluboka se nadechnu. Takže fajn, zatloukat se mi nepodaří. A pravdu jí povědět nesmím. Už pro její vlastní bezpečnost… Co teď?
„Bello, neřeš to,“ pokrčím rameny. „Jsem ti vděčná za tvou starost, ale jde pořád o to samé. Hádám se s tátou a den ode dne mám víc a víc pocit, že mě nenávidí.“ Nic z toho jsem si nevymyslela, tvoří to pouze jednu půlku problému. Tu druhou v sobě musím ututlat.
Spolkla mi to i s navijákem. Hruď mi okamžitě ztěžkne pod tíhou výčitek, svědomí hořekuje. Zatraceně, co to dělám? Komu jinému bych se měla svěřit, když ne své nejlepší kamarádce? Chci odehnat jednoho z mála blízkých lidí?
Ne, Rose, klid. Děláš to přece v jejím vlastním zájmu.
Jsem zrádkyně.
„Já tvého tátu nechápu. Měl by být rád, že má tak skvělou dceru…“
„Vidí ve mně jen něco, co připravilo jeho milovanou ženu o život,“ pokrčím rameny. Naoko sebejistě, no nikdo nevidí, že se uvnitř hroutím. Brzy ze mě budou jen malinké střepy, které už nikdo nedá dohromady.
„Ne, Rose, tohle neříkej,“ vrtí naléhavě hlavou. Nevnímám ji. Proklouznu do zkušebních kabinek a schovám se v té nejbližší. Tam mám konečně trochu soukromí. Vybrané šaty pověsím a zády se opřu o stěnu. Jako by se celý můj život rozpadal…
Nakonec seberu zbytky sil. Narovnám ramena a poprvé pohlédnu na kousek, co se mi nějakým záhadným řízením osudu dostal do rukou.
Musím se usmát. Můj oblíbený styl. Černé šaty, délkou dosahující ke kolenům, zabrané pod prsy a zakrývající tak mé širší boky. Nikdy jsem neměla úplné míry modelek, ovšem to bylo v mém životě to poslední, s čím jsem si dělala hlavu. Tedy teď, v pubertě jsem se kvůli tomu natrápila dost.
„Tak co?“ houkne Bella.
„Zatím se kochám,“ odpovím spokojeně. Tuším, že si je odnesu domů.
„Zkus si je,“ nabádá mě.
Shodím tudíž džíny a svetr a natáhnu přes sebe novotou vonící šaty. Splývají mi po kůži a já se na chvilku cítím jako princezna, na níž jsem si ráda hrála jako malá. Vše je bezstarostné, dokonalé.
„Ukaž se mi!“ vytrhne mě Bella ze snění. Rozhrnu tedy závěs a nejistě vyjdu ven. Z vlastního pohledu sice jsou ty šaty skvělé, ale vždy je lepší vyslechnout si názor někoho dalšího. Tím spíš někoho znalého módy s výborným, i když někdy trošku výstředním vkusem.
Má společnice hvízdne. „Myslím, že jinam ani chodit nemusíme. Tyhle jsou perfektní.“
Usměju se a obrátím se k jednomu z dlouhých zrcadel. Vidím v něm vše, čím jsem kdy byla. A čím jsem se kdy chtěla stát. Docela paradox. Jaká opravdu jsem a jak mě vnímá okolí. Jediní dva lidé na světě, co mě skutečně znají, jsou Bella a Matt. Jen oni o mě kdy jevili zájem.
Bolí to. Vím, co se o mně ve škole povídá, co si myslí polovina města. Stačí mi ty kradmé pohledy, jimiž mě propalují postarší prodavačky v malých obchůdcích, které tak ráda navštěvuji. Miluji prolézání starožitnictví a antikvariátů, nevěřili byste, co se tam dá najít za poklady. Při každé své návštěvě vrazím do uší sluchátka a poslouchám oblíbené songy, jen abych nevnímala to spiklenecké šeptání. Bože, lidé si vážně myslí, že umí být nenápadní. Nesčetněkrát už jsem krámek opouštěla s očima opuchlýma od pláče.
Ale co nadělám. Trápením se nic nezmění. Můžu jim dokázat, že se ve mně mýlí, jen tehdy, když projeví zájem. Dokud mě nebudou chtít skutečně poznat, bude to pořád stejné.
Bohužel.
„Bereš je?“ sjede mě Bella okem znalce.
„Jasně,“ přikývnu. Skvělé. Nemusím hledat nic dalšího.