Co zase král chce? Zatraceně!
„Ať jde dál," řekl jsem Malcolmovi.
„Co může chtít, nenapadá tě?" zeptala se mě Willow s obavou v hlase.
„Nevím, ale brzy se to dozvíme."
Obavy mé ženy byly na místě. Jen co jsem posla uviděl, bylo mi jasné, že jde o něco důležitého a vážného, protože jinak by sem nechvátal bez odpočinku, s vypětím všech sil. Jeho kabátec i kalhoty pokrývala vrstva bláta, prachu a špíny. Kruhy pod očima a únava vepsaná ve tváři, vypovídala o tom, že se dlouho nevyspal, o odpočinku ani nemluvě.
„Zdravím vás, sire Nerdgarde. Pozdrav i vám, lady," pozdravil a uklonil se.
„Vítej u nás a posaď se k našemu stolu," ukázal jsem na volnou židli.
Malcolm už chtěl odejít, ale zdržel jsem ho, chtěl jsem, aby si zprávy od krále vyslechl taky.
„Catriono, přines jídlo a pití pro našeho hosta. Díky," oslovil jsem právě procházející služebnou.
„Jistě, pane."
Posel se posadil, já mu nalil víno do svého poháru a podal mu ho.
„Napij se, ať spláchneš prach z cesty a pověz nám s jako zprávou tě král posílá," šel jsem rovnou k věci.
Camron s Alexem si ho zvědavě prohlíželi, Willow měla v očích strach a já byl přesvědčený že to, co nám král vzkazuje, se nikomu líbit nebude.
Posel vypil víno jedním lokem a poprosil o ještě jeden pohár. Naplnil jsem mu ho tedy ještě jednou.
„Povídej, začínám být netrpělivý."
Podíval se mi do očí, ale brzy pohledem uhnul.
„Král vás potřebuje, sire Nerdgarde."
Zatnul jsem zuby a ruce v pěst. Kolem krále jsou stovky mužů a on chce zase mě, tohle není dobrý.
Posel pokračoval.
„Jsem na cestě bez přestávky, jen jsem po cestě měnil koně, abych tady byl co nejdřív. Schyluje se k boji a král vás chce mít po svém boku."
Willow vykřikla. Podíval jsem se na ni. Rukou si kryla ústa a z očí jí tekly slzy. Kluci byli rychlejší, vyskočili a každý ji objal z jedné strany, aby jí dodali odvahu. I jejich tváře ovládal strach. Objal bych Willow, ale kolem už nebylo místo a na druhou stranu by určitě vycítila můj vztek, který se pomalu plížil mým tělem. Nechtěl jsem někam odjíždět, ne teď, když se nám mělo brzy narodit dítě. Chtěl jsem tady být s ní a pro ni, ne kosit nepřátele krále. Neměl jsem však na vybranou a to bylo to, co mě na nastalé situaci štvalo nejvíc.
Když jsem byl mladší, do boje jsem se těšil. Už bych seděl na koni a rychle vyrážel vstříc válečné vřavě. Byl jsem přeci žoldák a voják, který plnil rozkazy, byl jsem k tomu vycvičen. Postupem času, když jsem začal o válkách o moc, území a bohatství přemýšlet, začínal jsem mít pochybnosti. Kdo měl hodně, chtěl ještě víc a neštítil se ničeho, aby svého cíle dosáhl. Války byly, jsou a budou, o tom není pochyb. Nejsem blázen, abych si myslel, že se panovníci a jim podobní poučí. Jen jsem to nechápal. Tolik zbytečně prolité krve, zmařených životů a bídy, která s tím šla ruku v ruce. Pomalu a jistě jsem dospěl k přesvědčení, že životů jsem už ukončil dost a začal přemýšlet nad tím, že se usadím. Je vidět, že ani to nepomohlo. Měl jsem toho už plné zuby...
Byl jsem myšlenkami mimo, zatím co mě ostatní pozorovali.
„Jaké jsou tedy rozkazy?" zeptal jsem se.
Posel si odkašlal.
„Z důvěrných zdrojů se král dozvěděl, že se jeho bratr spolčil s několika lordy na západní straně království a spolu s poraženým sousedním králem chtějí dát dohromady armádu, která potáhne na královský hrad. Král je chce zastavit dřív, než vyrazí. Nechce, aby plenili naše území. Dává dohromady vojsko, které se sejde u Avalonhamu. Tam chce na svého bratra udeřit. Králův bratr si myslí, že král nebude mít velkou podporu a jeho vojáci budou rychle rozprášeni. Netuší však, že král využil zimní měsíce k přesvědčování svých věrných. Jeho špehové byli oklamáni a díky tomu je náš král ve výhodě. U Avalonhamu jste jistě bojoval, sire Nerdgarde, proto víte, že to místo není vybrané náhodně. Dokonale je překvapíme. Máte vzít tolik vojáků co můžete a co nejdřív se dostat k Avalonhamu. Král počítá, že vás bude mít po svém boku do tří dnů. Budete mít jeden den na to, abyste dopilovali strategii."
Nastalo ticho. Všichni jsme potřebovali vstřebat poslova slova.
„Pojedeš do války?" zeptal se Alex a už popotahoval nosem.
„Pojedu za králem," vyhnul jsem se odpovědi.
„Ale vrátíš se, že jo?" chtěl vědět Camron.
„Mám to rozhodně v plánu," usmál jsem se.
Čas nebyl zrovna náš přítel. Otočil jsem se na Malcolma.
„Vyber pět mužů, kteří pojedou se mnou a pošli někoho za Haroldem, aby i on poslal pět mužů, které může postrádat."
„Víc mužů nemáte?" zeptal se královský posel.
„Ne!" odsekl jsem mu.
„Ale král říkal..."
„Ano, slyšel jsem, ale víc jich s sebou vzít nemůžu. Nenechám svá panství bez ochrany. Ne, v téhle situaci. Kdo ví, jak se to bude vyvíjet."
„Ale..."
„Dost!" zařval jsem a vstal ze židle.
Králův posel sklopil zrak do talíře s jídlem a dál už mlčel.
„Jdu to zařídit. Budou stačit čtyři chlapi, jedu s tebou," Malcolm vstal.
„Ne, brachu, ty zůstaneš tady."
Malcolm se na mě udiveně podíval. Naznačil jsem mu, aby mě následoval ven, nechtěl jsem to rozebírat před Willow.
„To snad nemyslíš vážně, Angusi, chci jet taky. Vždycky jsme bojovali bok po boku a já nechci, aby to bylo jinak," začal venku Malcolm jako první.
Viděl jsem, že je naštvanej a popravdě jsem se ani nedivil. Položil sem mu dlaně na ramena a zadíval se mu do očí.
„Potřebuju, abys zůstal tady. Budeš chránit Willow. Kdybych se nevrátil, musíš se o ni a kluky postarat. A nejen o ně, ale i o malou Willow, až se narodí."
„Ale, já..." Malcolm kroutil hlavou.
„Prožili jsme toho spolu už hodně, Malcolme, nevím koho jiného bych o to poprosil. A víš, že nerad prosím, přesto udělám výjimku. Prosím, prosím tě o to," díval jsem se mu do očí.
„Víš co po mně chceš?" ještě to zkusil Malcolm.
„Vím, ale je to jen pro případ, že se nevrátím. Chci odjet s klidem, že o ně bude, v případě mé smrti, postaráno."
„Dobře, Angusi. Zatraceně...koukej se vrátit a dej na sebe pozor."
„Jasně že dám, jako kdybych někdy nedal," smál jsem se a poplácal ho po rameni.
Malcolm jen pokýval hlavou.
„Jdu nachystat chlapy k odjezdu."
„Díky," poděkoval jsem a vrátil se do hradu.
V sále seděl jen králův posel.
Vydal jsem se hledat Willow. Našel jsem ji v ložnici, jak mi balí věci do sedlového vaku. Přistoupil jsem k ní a objal ji. Potom jsem jí zvedl hlavu, abych se jí mohl podívat do očí. Měla je celé červené od pláče, ale už neplakala.
„Přísahám, že se ti vrátím, Willow," políbil jsem ji na čelo.
„To doufám. Dávej nám na sebe pozor. Kdy vyrazíte?" chtěla vědět.
„Až přijedou chlapi od Harolda. Kde jsou kluci?"
„Alexe jsem poslala za Moly, aby vám nachystala zásoby jídla na cestu. Camron běžel do stájí, aby připravili koně."
„Jsi poklad."
Willow si povzdechla.
„Vrátíš se do porodu?"
„Nevím jak budu dlouho pryč, ale udělám pro to všechno. Slib mi, že na sebe budeš opatrná," pohladil jsem ji po tváři.
„Ano, budu."
„To rád slyším."
Než přijeli vojáci ze spravovaného panství, měli jsme pro sebe s Willow ještě dost času. Willow mi dobalila věci a dostal jsem instrukce, jak používat léky z různých lahviček, které mi do vaku přidala. Pak jsme leželi mlčky na posteli, každý se svými myšlenkami. Měl jsem svojí milovanou ženušku v náruči, hladil ji po zádech a hrál si s jejími vlasy, které měla zapletené do copu. Ona si propletla své prsty pravé ruky s těmi mými a měl jsem pocit, že už mě nikdy nepustí. Neměli jsme ani jeden potřebu mluvit, užívali jsme si naši vzájemnou blízkost a oba si tiskli do paměti každý detail nebo vůni této zvláštní chvíle.
Vyrušilo nás zabušení na dveře.
„Harold s muži přijel, vše je na odjezd nachystáno," ozval se Malcolm.
„Hned jsme dole," odpověděl jsem.
Vstal jsem a pomohl Willow. Věděl jsem, že se bude snažit být silná, ale přesto se jí v očích třpytily slzy. Přitáhl jsem si ji ještě jednou do náruče a vyhledal svými rty její. Když jsme se nakonec od sebe odtrhli, usmál jsem se.
„Vrátím se, slibuji."
Oblékl jsem si kabátec, drátěnou košili a přes ramena jsem si přehodil teplý plášť, zdobený kožešinou a zajistil ho na prsou přezkou. Navlékl jsem si rukavice, do jedné ruky vzal meče do druhé sedlový vak a vyšli jsme z ložnice.
Na chodbě jsme se srazili s Megan.
„Jdi napřed, lásko, potřebuju si s Megan promluvit."
Willow kývla hlavou a šla.
Osaměli jsme.
„Dávejte na sebe všichni pozor, pane."
„Dobře a ty mi tady dávej pozor na Willow."
„Můžete se spolehnout."
„Megan, chci abys mi odpřísáhla jednu věc. Jestli přijde porod dřív a ty budeš, nedej bože, muset volit mezi Willow a dítětem, udělej vše pro záchranu Willow. Ona je to nejcenější co mám, rozumíš?"
„Ano, ale..."
„Žádné ale, přísahej!"
Věděl jsem, že přísahat pro ní není jednoduché, že jí, dojde-li k tomu nejhoršímu, bude Willow nejspíš nutit do přesného opaku, ale potřeboval jsem to slyšet.
„Přísahám, pane."
„Děkuju."
---------------------------------------------------------
Na nádvoří už bylo všechno nachystané na náš odjezd. Připevnil jsem vak na Havrana a podrbal ho za uchem. Byl neklidný, stejný neklid jsem cítil v sobě i já.
Otočil jsem se, Willow tam stála, Megan ji držela rukou kolem ramen. Nebyly tam sami, každý odběhl od své práce, aby se s námi rozloučil a popřál nám šťastnou cestu. Ve chvíli, kdy jsem si kladl otázku, kde je Camron s Alexem, jsem je uviděl. Oba v plné zbroji, na jednom koni, vyjeli ze stáje. Pusa se mi roztáhla do úsměvu od ucha k uchu. Dalo by se říct, že jsem se dmul pýchou. Kluci byli připraveni jet s námi.
„Jedeme taky," zavolal Camron.
„Jo jedeme, oba," doplnil ho Alex.
O Willow se pokoušely mdloby.
Zastavil jsem jejich koně a jednoho po druhém z něho sundal. Pak jsem k nim poklekl.
„Odvaha vám nechybí, chlapci a král by byl určitě rád, za každou ruku s mečem navíc, ale napadlo vás, kdo bude ochraňovat Willow? Nemůžeme odjet všichni."
„Je tady Malcolm."
„Ano, Malcolm tady zůstává."
„No a proto můžeme jet s tebou," nevzdávali to.
„Ale já vás potřebuju tady. Malcolm chrání celý hrad, zatím co vy budete strážit Willow, než se vrátím. To je váš úkol."
„Ale..." špitl Alex.
„Jak jsem řekl, váš úkol je chránit Willow a jako takový ho musíte splnit. Od teď jste její osobní stráž. Můžu se na vás spolehnout?"
„Ano," odpověděli, ne zrovna ochotně, oba najednou a šli si stoupnout k Willow.
Usmál jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila.
Vyšvihl jsem se na Havrana.
Už jsem chtěl zavelet k odjezdu, když jsem si všiml, že se Willow ke mně blíží.
Sehnul jsem se.
„Co se děje, Willow?"
„Tohle..." chytila mě za límec pláště a políbila mě.
Pak mi na krk pověsila srdíčko, které jsem jí přivezl z poslední návštěvy krále.
„Přivez mi ho zpátky a měj na mysli, co jsi mi slíbil."
„Přivezu, nemusíš se bát."
Willow ustoupila od Havrana a já dal pokyn k odjezdu.
„Miluju tě," zaslechl jsem ještě, když jsme projížděli bránou.