Neříkala jsem náhodou dříve, že jsem hloupá? Mám totiž pitomou vlastnost, dělat věci bez toho, aniž bych si to pořádně promyslela a v těch nejhorších případech mívám dokonce pocit, že jsem to všechno chytře vymyslela. A ono je to přitom naprostá kravina.
Vnímala jsem, jak na mě Neen kouká. Jeho modré oči byly plné překvapení a šoku. Co jsi to provedla? Jako bych to z jeho pronikavého pohledu uměla vyčíst.
Matthew se svým zamyšleným pohledem. Matka a její ukřivděný výraz. A samotná Volková s očima ledovýma jako sám Tichý oceán.
Ale počkat! V její tváři se žádný děsivý nebo pomstu-slibující výraz neusadil. Vidím dobře, nebo svými uvolněnými rty naznačuje, že mi to projde?
Mikrofon jsem předala zpátky panu pořadateli, v sále se rozlehl ohlušující potlesk a já za hudby, kterou vytvářely jejich ruce, sešla stupínky a s pohledem stále zabořeným na Volkovou se oklikou dostala k Neenovi a Matthewovi.
„Co jsi to udělala?" neznělo to vyčítavě, ale stejně jsem sklopila oči k zemi a zastrčila si ruce do kapes. „Tohle ti do sluchátka řekla Volková?"
Vzhlédla jsem k němu. Jeho oči byly přimhouřené. Ani on sám nevěřil, že by to mohla být pravda. Nebyla jsem schopná potlačit uchechtnutí.
„Jistě že ne," opáčila jsem. „To já sama."
„Takže jsi se rozhodla v prospěch lidí?" usmíval se při tom. Něco na tom ale znělo smutně. Nejspíše se bál, co s tím udělá Volková. Stále věřil, že se vrátíme zpátky do laboratoře. Kdyby to tak bylo, ukončila by to se mnou hned při vstupu. Ale i kdyby mě zatáhla zpátky, něco uvnitř mne zářilo. Udělala jsem dobrou věc, možná zachránila pár životů. Pohledem jsem vyhledala mou matku. Mluvila na pódiu s pořadatelem. Vypadali spokojeně. Oba se smáli a nevypadali, že by mě tam potřebovali. V davu jsem zahlédla muže, který mi předtím půjčil telefon. Pozvedl ruce a naznačil jimi tleskání. Usmála jsem se na něj a vtipně se uklonila. Muž se rozesmál a pak znovu zapředl hovor s lidmi okolo. Chytila jsem se rukou mých kamarádů a zatáhla je ven z davu. Bylo načase to s Volkovou ukončit. Rychlými kroky jsem je vedla přímo k ní. Měla založené ruce na prsou a v očích ten samý ledový výraz, jako před chvílí, ale stejně jako předtím mi přišlo, že není tak naštvaná jako normálně. Když jsem stanula naproti ní, pozvedla jsem bradu nahoru, abych dala najevo, že jsem připravená na hrubou výměnu názorů. Ta se ale nekonala.
„Myslela jsem si, že to uděláš," poznamenala s klidným hlasem a opřela se o rám dveří vedoucích do sálu. Měla na sobě černé šaty s odhalenými zády. Vlasy se jí svážely po ramenech v hezkých vlnách a obličej měla jako obvykle krásně upravený. Nechyběla ani její oblíbená rudá rtěnka. Usmála se, asi proto, že jsem nic neodpověděla. „Varovala jsem mého šéfa, varovala jsem tebe, ale jak vidím, ani jedno z toho, nepomohlo," pokrčila rameny.
„A co že jste tak klidná?" kývla jsem k ní bradou. Ona jen znovu lehce pokrčila rameny. Pohled mi sjel k její levé ruce. Svírala v ní značkový kufřík. „Někam jedete?" Můj hlas zněl šokovaně.
„Je na čase ti prozradit skutečný cíl celého tohohle výzkumu," prohlásila. V téhle chvíli mi přišlo, jako bychom nebyly nepřátelé, ale spíše dlouhodobé kolegyně. Nenávist z jejích očí naprosto vymizela a já se tomu uvnitř velmi divila, ale navenek jsem nic nedala znát.
„Víš, tady o tom nemohu mluvit, ale ráda bych to někomu předala, než odjedu," kývla hlavou ven, ale já se nehnula. Otočila jsem se k Neenovi a Matthewovi a čekala, co řeknou. Je bezpečné s ní jít?
„Ráda bych to pověděla jenom tobě, pokud by ti to nevadilo," přerušila nás. Neen souhlasil a uklidnil mě tím, že mi stiskl rameno.
„Jen běž," řekl mi a otočil se k Volkové. „Za jak dlouho budete hotové?"
Alexandra se pousmála. „Chápu, že mi stále nevěříte, ale nemohu vám říct, jak dlouho nám to bude trvat. Obě dvě máme někdy až moc vyhraněné názory."
„Naše hovory jsou někdy krátké a někdy se hodně protáhnou," zasmála jsem se a poprvé poznala jinou povahu Alexandry Volkové. Když jsme vycházely z budovy, následovala jsem jí beze strachu. Myslela jsem si, že mě potrestá nebo hůř, že mě odveze zpátky, ale ona to neměla v úmyslu. Kdyby ano, určitě bych to na ní poznala. Luskla rukou a přijel k nám taxík, jehož řidič vystoupil a otevřel jí kufr. Hodila do něj svůj kufřík a já si všimla, že tam má ještě dva velké kufry. Odstoupila, řidič ho zaklapl, vrátil se na své místo a odjel pryč.
„Kousek odtud je vynikající kavárna. Sedneme si?" navrhla s úsměvem.
„Není v kavárnách až moc ticho?" Sice se chovala normálně, ale stejně jsem to chtěla mít co nejrychleji odbyté.
„V téhle ne," pohodila hlavou.
Mlaskla jsem a přikývla. Obě jsem se rozešly dopředu, ale nechala jsem ji, aby šla kousek přede mnou, neboť jsem nevěděla, kam jít. Měla bych se bát, říkala jsem si, ale uvnitř jsem věděla, že tentokrát se bát nemusím. Nechce mi ublížit.
Kavárna, do které mě pozvala, opravdu tichá nebyla. Skoro to vypadalo, jako by to ani kavárna nebyla. Bylo to asi tím, že je večer, pomyslela jsem si, když jsem se usazovaly k zadnímu stolku. Já si sedla tak, abych krásně viděla na vnitřek kavárny. Cítila jsem se tak chráněná, protože jsem viděla kohokoli, kdo vstoupil nebo odešel. Podložila jsem si hlavu do dlaní a pozorovala Volkovou, když nám objednávala čaj se sušenkami. Byla milá i na číšníka. Zdálo se mi, jako by přede mnou seděla úplně jiná osoba. Dokud nám jídlo a pití nebylo doneseno, ani jedna z nás nepromluvila. Volková nám oběma nalila voňavý čaj do malých hrníčků modré barvy. Do svého si nasypala lžičku cukru a když si všimla mého pohledu, odpověděla: „No co, trocha cukru se mi teď bude hodit." Zavrtěla jsem nad tím hlavou a začala si čaj foukat, aby zchladl.
„Tak začněte," pobídla jsem ji. To ticho mezi námi už začínalo být nesnesitelné. Volková se napila, slastně stiskla rty k sobě a odložila hrníček.
„To, co jsi udělala, jsem předpokládala."
„To už jste mi řekla," kousla jsem si do sušenky a rukou naznačila kolečko, aby pokračovala dál.
„Proto jsem se připravila. Původně jsem měla v plánu odjet až za tři měsíce, ale vzhledem k této situaci jsem se rozhodla odjet rovnou. Bude to tak lepší," zadívala se do zdi za mě a na malou chvíli vypadala úplně pohledem nepřítomná.
„Ale kam odjet?" nechápala jsem. Do kavárny právě vstoupila skupinka hlučných mladíků a já si je změřila opovržlivým pohledem. Nevypadali střízlivě.
„Prostě pryč," znovu pokrčila rameny. „Ale rozhodně se nebudu vracet," řekla to tak jistě, že jsem o tom vůbec nepochybovala. Vsadila bych se, že až odjede, nikdy v životě sem zpátky nepáchne.
„No, dobře," znovu jsem se zakousla do sušenky. Nějak mi to pomáhalo přemýšlet. „Ale proč odjíždět? Co se stalo tak hrozného, že to tu chcete opustit?" Alexandra si povzdechla.
„Nech mě ti to říct úplně od začátku."
Zakývala jsem na ní hlavou. Právě jsem v tom měla hrozný guláš a vůbec jsem nevěděla, co si o tom mám myslet.
„Všechno to začalo nabídkou od mého šéfa, kterou jsem přijala. O nesmrtelném séru zatím mezi mnou a jím nepadlo ani slovo. Ta nabídka se týkala výzkumné laboratoře v jedné hodně vzdálené zemi. Kdybych ji přijala, odcestovala bych tam a podílela se na výzkumu léků na rakovinu, mor a ostatní nebezpečné nemoci. Podmínkou bylo ono sérum. V té chvíli jsem ještě opravdu nevěděla o co půjde, ale byla jsem si jistá že to, jako pokaždé, zvládnu. Bylo pro mě velké zklamání když se mi to hrozně dlouho nevedlo. Než jsem ho mohla na někom vyzkoušet, uběhlo několik let, ale já se nevzdávala. Pak přišel subjekt číslo nula, tedy před-subjekt, na kterém se vždy zkouší ještě před tím, než se začnou najímat opravdoví subjekti a všechno se pokazilo," zamíchala svůj čaj a nasypala si do něj další cukr. Bože, je tahle ženská vůbec doktorka? Tolik cukru by mě asi zabilo. Ona se s chutí napila a pokračovala ve svém vyprávění. „Museli jsme sérum vrátit zpět a začít ho znovu zkoumat. Trvalo to tak dlouho a já nejsem zrovna trpělivý člověk."
„Neříkejte," nadzvedla jsem na ní obočí.
„Tu část můžeme klidně přeskočit, bylo to plné testování, matematiky a fyziky. Nic zajímavého. Pak jsi přišla na řadu ty a ono se to opět nevedlo. Moje trpělivost a nervy byly u konce a navíc jsem zjistila, že můj pokusný králík je tak drzý, že bych ho nejradši zaškrtila." Při téhle větě jsem se prostě musela usmát. „Pak subjekt dva a tři a najednou se to povedlo. Sérum bylo opravdu funkční. Jenže bylo něco, co mi šéf neprozradil. Něco, kvůli čemu teď mizím," zadívala se mi do očí. Ledy v těch jejích stále neroztály a já za to byla ráda. Kdyby i ty zmizely, asi bych si myslela, že to je její dublérka. Bylo to něco, co mi připomínalo laboratoř a bolest, kterou jsem uvnitř těch zdí zažila. „Nejdříve jsem to nechápala a přišlo mi to neskutečně hloupé, ale pak se mi to začalo líbit," najednou se hystericky rozesmála. „Dokážeš si to představit? Ne, jistěže ne. Víš, co můj šéf udělal?"
„Jasně, že nevím," odsekla jsem a teď zalitovala toho, že to tak protahuje.
„On prodává placebo," vykulila jsem na ní oči a v naprostém šoku mi vypadla lžička od čaje z ruky.
„Takže já nejsem nesmrtelná?"
Volková se znovu rozesmála. „Ano, ty jsi. Ty jsi měla štěstí. Stejně jako subjekt dva a tři. Oba dva jsou stejní jako ty. Sérum jsme zlepšili a jejich těla se přizpůsobila mnohem dříve než to tvoje," položila šálek na stolek a naklonila se blíže ke mně. „Poslouchej mě. Všechno, co se stalo uvnitř laboratoře je pravdivé. Nesmrtelné sérum je pravdivé, ale nikdy nemělo být určeno pro veřejnost. Vláda o tom ví, půlka výdajů jde do jejich kapsy. Jak by to asi dopadlo, kdyby všichni lidi na Zemi byli nesmrtelní? Za chvíli by tu nebylo místo, to vláda nemohla dopustit, ale ty peníze jsme pořád potřebovali."
„Tak proto jste furt tak lpěla na tom, abych o mém nápadu ohledně anti-séra zdarma nemluvila," uvažovala jsem a ona mi to potvrdila pouhým kývnutím hlavy. „Ale vy jste ty lidi okradli," bouchla jsem rukou do stolu. A já se tak snažila, aby to bylo zadarmo!
„Ne, Eliano," zavrtěla hlavou. „Oni se okradli sami."
Zírala jsem na ní neschopná slova. Byla zpátky. Ta žena s ledovýma očima, pohledem a stisknutými rty.
„Eliano, na trhu se už objevilo tolik zázračných tabletek a žádná nefungovala. To, že se to tak chytilo bylo samozřejmě díky výbornému plánu a chytrým mozkům u nás v laboratoři. Brzy si lidé všimnou, že jim to vůbec nezabírá a začnou si stěžovat. O to se prý ale vláda postará. A teď, když mě omluvíš, se budu muset vrátit," luskla na číšníka, zaplatila a vstala. Za tu dobu jsem nebyla schopná jediného slova. „Za dvě hodiny mi odlétá letadlo, víš. A ty si nedělej starosti, vše je dobře domluvené."
„A co bude se sérem?" vyhrkla jsem, kdyby se náhodou rozhodla rychle odejít.
„Zůstane v majetku laboratoře, jako předtím. Kdoví, kdy se bude hodit," roztáhla rty do velikého úsměvu. „A pokud jde o tebe, chtěla jsem ti říct, že bych tě kdykoli uvítala ve své nové laboratoři. Plat by jsi měla dobrý a místo je to také skvělé."
„Vy mě chcete do vaší laboratoře?" Zněla jsem naprosto šokovaně.
„Inu, zdá se, že jsi opravdu velmi chytrá. A takové mozky tam potřebujeme," s tím se otočila a vydala se pryč. V polovině cesty pryč se ještě otočila a dodala: „Mimochodem, pana Johnsona i vašeho druhého přítele bychom také rádi viděli ve svém novém týmu. Brzy na viděnou, Eliano."
Na dveře, ze kterých opustila kavárnu, jsem se dívala ještě hodně dlouho. Když jsem odcházela, pršelo, ale vůbec mi to nevadilo. Celou dobu jsem přemýšlela, jak to povím Neenovi a Matthewovi.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
„Takže Volková si vlastně jen tak odešla do západu slunce?" rozesmál se Matthew takovým smíchem, až se za břicho popadal. Pod černými plavkami mu prosvítalo průhledné tělo. Neen, sedící vedle mě, měl nohy zabořené v písku a i přes to, že měl doma plavky i zelené, jsem ho donutila vzít si na sebe modré. Ta barva k němu prostě neodmyslitelně seděla.
„Dalo by se to tak říct," usmála jsem se na oba dva a šplouchla na ně vodu. Byli jsme usazení dost blízko moře. Ostatně, náš domov byl taky velmi blízko Velké louže, jak jsme mu mezi sebou říkali. Poté, co všichni zjistili, jak to se sérem je, což se stalo velmi brzo, jsme se odstěhovali pryč. Nadřízený Volkové proti tomu nemohl nic dělat a když nás chtěl zpátky do své laboratoře, protože jsem nesplnila naši dohodu, postavila se za mě dokonce i Volková. Nevím, jak to udělala, protože to s ním vyřizovala, když byla na letišti, nicméně, její šéf nás nakonec s bručením pustil. Poslední, co nám řekl bylo, že to o séru nesmíme nikdy nikomu prozradit. Nevím, čím mu Volková vyhrožovala, ale od té doby nás nezkontaktoval.
„Ale musíte uznat, že šéfík to měl hodně luxusně vymyšlené," prohlásila jsem a zabořila ruce do měkkého písku. Díky mé průhledné kůži si mě ryby většinou nevšimly a proto jsem se vždy kochala jejich krásou a snažila se je chytit, což se mi několikrát povedlo.
„Kdyby jsi mu tehdy neodepřela to anti-sérum, zbohatl by na tom ještě víc."
„Já si myslím, že prachů získal už tak hodně," pokrčila jsem rameny a postavila se. Před chvílí nebyly na obloze žádné mráčky, ale teď se tam vznášel jeden takový velký černý. „Bude pršet," poznamenala jsem zamyšleně. Neen se vyhrabal z písku, vstal a objal mě kolem ramen.
„Na to proměnlivé počasí si asi moc nezvyknu."
„Klid, když je proměnlivé, můžeme se zase rychle vrátit zpátky," zachechtala jsem se a nevnímala první kapičku deště, která mi spadla přímo na nos. Všichni jsme se ruku v ruce rozeběhli k našemu baráčku na pláži. I přes to, že pršelo, mi to přišlo, jako bychom my tři odcházeli do západu slunce.
1. Strašně moc bych Vám chtěla poděkovat za veškerou motivaci, voty, komentáře a zprávy typu: „Kdy bude další díl?!" Hrozně mi to dodalo sebevědomí k tomu, abych psala a hlavně kvůli Vám jsem se nutila do psaní dalších dílů. Sice je to všechno u konce, ale já s příběhy nehodlám končit a budu jen doufat, že budete číst i další mé příběhy.
2. Tento příběh jsem věnovala , která mi s psaním hrozně pomáhala, kritizovala a prostě mi byla takovou tou kamarádskou oporou. Stejně tak chci poděkovat za to, že to četla i přes to, že nemá ráda knížky :P :)
Možná si teď dám tak týden pauzu a pak uvidím, co publikuji za další příběh. Mám jich v záloze hodně, ale zbývá mi rozhodnout, který zveřejním.
Takže znovu Vám chci poděkovat za to, že jste spolu s Elianou, Neenem a Matthewem prošli jejich bolestivým dobrodružstvím až k opravdové svobodě. Nikdy na tyto postavy nezapomenu, protože to byl první příběh, který jsem opravdu dokončila.
Vaše šťastná RebekaLair *