Kapitola věnovaná mé kamarádce Kuřízek01
Mám tě ráda :*
Měla bych mu to říct. Celou noc mi to vrtalo v hlavě. Vážně. Na tom nic není. Otevři pusu, řekni pár slov a uleví se ti, jenže. Je to jeho nejlepší kamarád! Co si o mě pomyslí ?! Byla jsem z toho na prášky. Neviděla jsem ho, celou dobu jsem stála po Stephanově boku a odmítala se od něj odtrhnout.
"Nevíš kde je Jake?" zeptal se mě Stephan a já při vyslovení jeho jména sebou cukla.
"Ne nevím. Vlastně, chci ti něco říct," rozhoupala jsem se, ale nechtěla jsem se mu podívat do očí.
"Tím, že se mi nepodíváš do očí se něco stalo," odtáhla jsem ho stranou za sloup.
"Víš, snažím se ti to říct už asi dvě hodiny." zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho očima. "Jake, mě políbil," řekla jsem nakonec a pozorovala jeho reakci, která nebyla žádná. Koukal na mě jak na ducha.
"Jsem rád, že si mi to řekla," objal mě a já se chtěla rozplakat. "Neplač, nic se nestalo," šeptal mi. Je to ten nejúžasnější chlap, jakého jsem si mohla přát. Nezasloužím si ho. Nejsem pro něj ta pravá. Zvedla jsem hlavu a podívala se do jeho očí.
"Miluju tě," řekla jsem.
"Taky tě miluju," a spojil naše rty. Cítila jsem se, jako by uvnitř mě a kolem nás vybuchl ohňostroj. A doopravdy tomu tak bylo. Z našeho místa, kde jsme stáli bylo krásně vidět ven na barevné paprsky na noční obloze. Velmi romantické. Opřela jsem se o něj a on okolo mě obtočil paži, která spočinula na mém boku. Bylo mi s ním dobře. Moc dobře. Cítila jsem se šťastná. Něco co mohlo skončit katastrofou, skončilo tím nejúžasnějším okamžikem.
"Stephane?!" zavolal na mého manžela hlas, který jsem nechtěla slyšet. Dobře, asi jsem to zakřikla. Otočila jsem se a stál tam opravdu on. Jake. Stephan se napjal a pustil mou ruku. Rázoval si to k němu a já sledovala, co se bude dít. Najednou Jakovi Stephan jednu vrazil. Byla to pořádná rána, která ho povalila na zem. Já a všichni ostatní v sálu vykřikli. Běžela jsem ke Stephanovi. Ano, neměla bych ho bránit, ale nemohla jsem si pomoct.
"Už nikdy mi nesahej na mou manželku!" křičel na něj.
"Stephane, stop, prosím!" chytla jsem jeho nataženou ruku.
"Jdi mi z cesty než ublížím i tobě a já bych potom toho litoval!" odstrčil mě, ale jen jemně, na to, jak byl naštvaný. Vrazil mu další. Popadl ho za oblek a vyzvedl na nohy. Pak si něco řekli, což jsem neslyšela, ale najednou ho Stephan táhl ven. Rozeběhla jsem se za ním a má matka šla uklidnit hosty. A fotografy. Já běžela za nimi, tedy spíš šla rychlým krokem. Na podpatcích se těžko běží, ale kdo mohl tušit, že na plese budu běhat ? Nikdo.
"Stephane!" křičela jsem, ale neotočil se. "Stephane stůj!" no konečně se otočil.
"Co?!" okřikl mě a pustil Jaka. Setkala jsem se s jeho očima. Nakonec jsem oční kontakt přerušila a otočila se na Stephana. "Nikdo mi na tebe nebude sahat!"
"Dost! Jsem snad majetek?! Dobře, to co mi udělal nebylo hezké, ale..."
"Ale?!"
"Nemusíš ho tak mlátit," vlastně jsem nevěděla, proč ho tak bráním.
"Ty ho neznáš! Nestarej se o to! Konečně mu můžu namlátit i za to co mi kdy udělal! Vrať se zpátky!" okřikl mě a já na něj začala tupě zírat. Odešel. Stála jsem v prázdné chodbě, že by si mě mohl někdo splést ze sloupem. Zaklaply obrovské dveře od budovy, ale se mnou to ani nehnulo.
"Kath? Jsi v pohodě?" otočila jsem se za hlasem.
"Willy?" padla jsem ji kolem krku. "Jak, co ?" nemohla jsem se vymáčknout. Měsíc jsem ji neviděla.
"Jsem tu od začátku, sehnala jsem si lístek."
"Vždyť si měla být v New Yorku, ne ?" pustila jsem naše objetí. Byla úplně stejná jako před měsícem, nic mi na ní nepřišlo jiné.
"Jo, ale musela jsem se vrátit. Šéfovi ty podklady stačily a já se mohla vrátit. To je na dlouhý povídání, doufám, že si na mě uděláš čas a půjdeme na kafe."
"Samozřejmě! Musíme."
"Mám se ptát co se stalo?" ukázala prstem na dveře.
"Na dlouhý povídání."
"Dobře. No chtěla bych ti někoho představit. Plánovala jsem to tedy, že ho seznámím i se Stephanem, ale jak vidím tak má práci. Pojď" jo, její ukecanost se nezměnila. Vzala mě za zápěstí a táhla zpátky do sálu. Otočila jsem se a doufala, že se vrátí a bude v pořádku. Bála jsem se o něj. Nevěděla jsem jakou Jake má sílu a to mě děsilo. Nakonec jsem odvrátila zrak od dveří a vstoupila zpátky do sálu. U baru stál muž, stejného věku jako je Stephan, možná mladší a popíjel whisky. Od pohledu vypadal mile.
"Taylore, tohle Katherine Smith, moje nejlepší kamarádka a spolumajitelka svou firem," představila mě Willa. Nemusela to říkat, stačilo jméno. Taylor, měl černé vlasy nagelované nahoru a na bradě mu rostlo strniště. Zelené pronikavé oči mě pozorovaly a jeho rty vytvořily úsměv.
"Mé jméno je Taylor Howard. Rád vás poznávám Katherine," podal mi ruku a já ji přijala. Důstojně jsme si jimi potřásli.
"Také vás ráda poznávám. A dávejte mi pozor na Will, víte jak to myslím."
"To netuším," zasmál se.
"Mezi kamarádkami panuje pravidlo. Vy ji ublížíte a já vám vyškrábu oči," zasmáli jsme se všichni tři. Najednou moje zápěstí obalila studená ruka a já se lekla. Otočila jsem se. Já z něho budu mít infarkt!
"Pojď. Jdeme. Hned," řekl pevným a tichým hlasem. Otočila jsem se.
"Omlouvám se, ale budu už muset jít. Ráda jsem vás poznala a Will, zavolám ti," usmála jsem se na ně a běžela za ním. Nevěděla jsem, co se děje a proto mi bušilo srdce jak o závod. Seběhla jsem schody a běžela ven. Bylo tam připravené naše auto, proto jsem do něj rychle naskočila. To, co jsem viděla mi vyrazilo dech. Asi dneska vážně prodělám srdeční zástavu. Přede mnou sedělo-leželo nehybné tělo Jaka. Jeho tvář byla celá krvavá a bílá a jeho oblečení roztrhané. Otočila jsem se na Stephana s tím, že ho seřvu, ale když jsem viděla jeho tvář, moje pusa se rychle zavřela. Byl stejně odřený jako on. Celý od krve a roztrhané oblečení. Vypadali vážně příšerně, no..Jake hůř, protože vypadal jak mrtvola bez duše. Snad není mrtvý.
"Není mrtvý, jen se ztrhla pořádná rvačka a je v bezvědomí," odpověděl mi na mou nevyřčenou otázku.
"Fajn. Co teď ? Odvezeme ho do nemocnice?" zeptala jsem se.
"Vezmeme ho k nám domu a zavolám osobního doktora," otočil se na Jaka.
"Proč si ho tak zmlátil," řekla jsem do ticha, když se auto rozjelo.
"Naštval mě tím, že na tebe sáhl."
"Nejen to a nelži mi! Řekl si, že ho můžeš zmlátit i za to, co ti udělal někdy v minulosti," už jsem ale vážně byla na pokraji toho že vybuchnu.
"Kdykoliv jsem měl nějakou holku, která se mu taky líbila, zkusil to na ní. Některá mu odolala, ale málo která udělala přesně to, co ty. A když už mu dala facku, tak mi to zatajila."
"Jak ses to dozvěděl?"
"Fotkou, nikdy nevím kdo to fotil, ale našel jsem to ve schránce," zaklonil hlavu a zavřel oči.
"Myslíš, že přijde i teď?" děsilo mě to, že existuje někdo, kdo to ví.
"Chodí vždycky. Možná ji mám ve schránce už teď, ale nechci ji."
"Nemusíš posílat doktora, pomůžu mu. I tobě. Na střední i teď na vysoký se učím zdravovědu. Víš, jak chci odletět do Afriky a pomoct dětem. Tak to musím umět."
"Děkuji ti," dal mi pusu do vlasů a já se opřela o jeho rameno. "Tss. Au," rychle jsem vylítla do sedu. Musela jsem se zasmát.
"Ty můj malý chudáčku," dala jsem mu pusu na čelo a jen lehce, aby ho to nebolelo, jsem o něj byla opřená. Ano, je to ideální chlap. A jen a jen a jen můj.