L A Y L A'S P O V
Netuším, kdy přesně jsem dala přednost práci před vlastní rodinou a přáteli, ale nikdy jsem toho nelitovala, tedy až do chvíle, kdy do mého života vstoupil ON.
"Promiň." Hlesnu Emminým směrem natahující se pro svůj vyzvánějící iPhone ležící na stole úspěšně ignorující její vyčítavý pohled.
"Layla Rees, prosím?" Přijmu hovor.
Tohle mělo být naše odpoledne.
Oběd potom nákupy a nakonec kino, tak zněl můj původní plán na dnešní den, který jsem hodlala strávit se svojí nejlepší kamarádkou.
"Ahoj Trevore, co se děje?" Povzdechnu odkládající vidličku na okraj talíře vyhýbající se očnímu kontaktu s Emmou sedící naproti mně.
"To je v pořádku, mluv." Pobídnu svého šéfa omlouvajícího se za narušení volna, které jsem plánovala celé týdny, ale nikdy nenašla tu správnou chvíli na jeho uskutečnění, až dodnes.
"Dobře do půl hodiny jsem v kanceláři." S tím zavěsím ukládající iPhone do své béžové kabelky odložené na vedlejší židli.
"Em já-" "Nic neříkej." Zarazí mě a když se odvážím opětovat její pohled jediné, co vidím, je čiré zklamání.
"Je to tvůj život, žij ho jak uznáš za vhodné. Jen doufám, že toho nebudeš jednou litovat."
Z restaurace odcházím ve spěchu s neurčitým pocitem a zamračeným výrazem.
Upřednostnila jsem svou práci před nejlepší kamarádkou, opět a co je nejhorší, udělala bych to znovu.
Opouštím prostory luxusního podniku za chůze si oblékající kabátek a během chvíle už nasedám do svého bílého Aston Martin odkládající kabelku na sedadlo spolujezdce lovící po kapsách klíče.
Ještě na střední jsem se sama sebe často ptala, mám-li nějakou budoucnost? Ve škole jsem nijak zvlášť nevynikala a představa univerzity, kam mě rodiče tlačili, mi přišla absurdní. Nikdy jsem nebyla zrovna studijní typ. Jediná věc, kterou jsem si byla vždy jistá a nikdy mě nezklamala, bylo mé charizma, které mi nakonec zajistilo i velmi dobře placenou práci.
Vyjíždím z parkoviště zařazující se do hustého provozu směřující k centru Londýna a během dvaceti minut už vystupuji před nenápadně vyhlížející moderní budovou sloužící jako sídlo společnosti pro kterou už celý rok pracuji.
"Dobrý den Stello." Pozdravím postarší elegantní dámu na recepci, která na můj pozdrav zareaguje upřímným úsměvem a bez dalšího zdržovaní zamířím rovnou k výtahu. Čeká mě zdlouhavá cesta do nejvyššího patra, kde se nachází Trevorova kancelář.
Vcházím bez zaklepání, jak to běžně dělávám. Ne, že bych snad postrádala slušné vychování, ale s oblibou svého nadřízeného provokuji svoji neomaleností a dětinskými gesty, které jsou v mých stávajících devatenácti letech možná krapet nemístné, ale zároveň ke mně neodmyslitelně patří.
"Plánovala jsem tenhle den celý měsíce, dovolenou ti nahlásila dva týdny dopředu a k čemu mi to bylo?" Ušklíbnu se usedající do koženého křesla před Trevorovým pracovním stolem přehazující si nohu přes nohu. "K ničemu. Jsi skvělý šéf." Pronesu ironicky zakládající si ruce na hrudi. "Opravdu prvotřídní."
Neunikne mi Trevorovo významné protočení očí následované otráveným pohledem. "Kdybych si nebyl jistý tím, že ti to nebude vadit, nevolal bych." Pronese na svou obranu. "Tak to vyklop, o co jde?" Povzdechnu. "Bude lepší, když počkáme na pana Stylese, po telefonu mi nechtěl nic moct říct." Pokrčí rameny. "Tak počkat-" Zamračím se. "-nic o klientovi nevíš a rovnou mu vybereš společnici?" Povytáhnu obočí. "Co když se nebudu orientovat v daném oboru, nebo nebudu vyhovovat věkově, vzhledově-" Přeruší mě klepání na dveře kanceláře.
"Dále." Reaguje Trevor okamžitě.
Držení jeho těla, výraz tváře, způsob kterým za sebou zavírá dveře i styl jeho chůze, to vše mi odhaluje podstatnou část mužovi osobnosti.
Hádám, že nepřesáhl hranici dvaadvaceti let, o čemž vypovídá jak jeho krapet extravagantní styl oblékání tak i ostře řezané rysy tváře rámované divokými kudrlinami. Zelenkavé oči jiskří žhavou energií promítající se i v mimice a nepatrných automatizovaných gestech o kterých kudrnáč pravděpodobně ani neví, že je dělá.
"Pane Stylesi." Zdvořilostní podání ruky mezi Trevorem a naším novým klientem mě donutí znuděně vydechnout, za což jsem od svého nadřízeného pokáraná varovným pohledem.
"Posaďte se, prosím." Periferním viděním sleduji pana Styles usedajícího do křesla po mé pravici a když jeho pohled zabloudí mým směrem automaticky mu věnuji letmý úsměv. Nijak zvlášť o tom nepřemýšlím, je to prostě reflex, ke klientovi se vždy musíme chovat mile.
"Děkuji, že jste mě tak rychle přijal, chápu, že máte své závazky a kvůli mně je nebudete rušit, ale vážnost situace mi nedovoluje čekat." Líbí se mi jeho hlas, hluboký a chraplavý přesto melodický. Hodí s k němu. "V pořádku pane Stylesi, budu se vám snažit vyhovět ve všech ohledech, bude-li to možné, ale nejprve mi musíte říci o jakou záležitost se jedná."
Nervózně zajede rukou do vlasů, které ledabyle prohrábne. "Můj kamarád se nedávno rozešel se svojí přítelkyní a nese to těžce. Média si na celé situaci samozřejmě pochutnávají a chrlí jeden stupidní lživý článek za druhým." Nechápavě se zamračím skenující pana Stylese zvídavým pohledem.
Znám ho.
"Potřebuje rozptýlení, ale dobrovolně ho nevyhledá. Čeká nás spousta společenských akcí, na které běžně chodíme s doprovodem, ale můj kamarád už žádný nemá, což ho bude užírat. Proto si potřebuji najmout společnici." Ukončí svůj monolog zatímco já doslova visím pohledem na jeho plných rtech.
Samozřejmě, že ho znám, podobně jako miliony lidí na téhle planetě.
"Myslím, že se dokážeme domluvit. Mohl by se váš přítel zastavit v průběhu týdne, abychom dohodli podrobnosti, podepsali smlouvu a obeznámili ho s právy a povinnostmi společnice? Naše dívky nejsou panenky na hraní." Pronese Trevor svou oblíbenou frázi, která by nás měla uchránit před nevhodným zacházením.
"Špatně jste mě pochopil pane Thompsone, můj kamarád Liam se nesmí o naší smlouvě dozvědět." Nakloním hlavu mírně na stranu. "Nejsem si jistá, že jste na správné adrese pane." Pronesu opatrně za což si vysloužím kudrnáčův překvapený pohled. "Muži si nás najímají cíleně, protože chtějí naši společnost, netajíme to, kdo jsme ani před klientem, ani před okolím, nehrajeme si na falešné přítelkyně." Snažím se o přiblížení údělu společnic.
"Je mi líto pane Stylesi, ale je to skutečně tak. Zájemci sem přijdou, sdělí nám své požadavky a my jim podle toho vybereme tu nejvhodnější společnici, načež musí obě strany podepsat obsáhlou smlouvu upravující veškeré vztahy mezi klientem a naším zaměstnancem."
Nastává tíživé ticho, které prolomí až chraplavý hlas způsobující mi husí kůži po celém těle. "Podepíšu veškeré smlouvy, přeberu zodpovědnost a připlatím trojnásobek původní částky. Nežádám vás, aby jste porušil své zásady, ale aby jste mi pomohl."
Trevorův neústupný postoj je jen zástěrkou, povolí, vím to.
"Mluvíme tu o velikém riziku. Mohu upravit smlouvu speciálně pro vás a vyřídit veškeré formality, ale ani v nejmenším nejsem schopen ochránit vás ani společnici před bulvárem. Jste celebrita pane Stylesy a pokud se svět dozví o této diskrétní záležitosti, nedopadne to dobře. Odnesete to vy a co mě trápí nejvíc i jedna z mých dívek a já nehodlám žádnou z nich nutit riskovat, to nemají v popisu práce."
"Chápu." Přikývne Styles. "To jsem rád." Odvětí Trevor ve tváři zamyšlený výraz otáčející se mým směrem.
"Laylo? Je to na tobě." Zamračím se. "Co prosím?" Vyjeknu krapet zděšeně. "Ne, nabídni to někomu jinému." Zavrtím odmítavě hlavou. "Rád bych, ale žádná ze společnic tuhle práci nepřijme. Pan Styles se při našem hovoru zmínil, že se jedná o dlouhodobý závazek, mám pravdu?" Jmenovaný krátce přikývne pohled upřený mým směrem. "A?" Nechápu souvislost. "Ty jediná jsi schopná a především ochotná pracovat čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Stavíš práci před osobní život, proto jsi jediná, kdo může tuhle práci vzít." Objasní.
Má pravdu. Všechny mé kolegyně mají přítele nebo manžele a některé dokonce i rodinu, které se aktivně věnují, nepřijali by podobnou nabídku.
"Omlouvám se, ale já-" Přeruší mě vyzvánění Trevorovoa mobilu. Zkontroluje číslo volajícího načež se nespokojeně zachmuří. "Omluvte mě, tohle musím vyřídit." Popadne svůj iPhone a zamíří ke dveřím kanceláře vycházející na chodbu.
"Nemůžu to udělat." Hlesnu obracející pohled k panu Stylesovi.
"Vím, že to celé zní dost-" Nenachází ta správná slova. "-divně, ale jediné co chci, je pomoct svému kamarádovi. Potřebuje přestat myslet na svojí bývalou a jít dál. Vím, že to není úkolem společnic, ale nenapadá mě jiné řešení." Vydechne unaveně.
"Pane Stylesi-" Zašklebí se. "To zní hrozně." Zakoulí očima napřahující ke mně pravačku. "Jsem Harry, tykej mi prosím." Představí se. "Layla." Napodobím jeho gesto na tváři letmý úsměv.
"Chtěla bych ti pomoc Harry, ale nevím, jestli je to správné." Pronesu váhavě. "Mám na mysli-je tohle pro tvého kamaráda opravdu to nejlepší? Kdybych byla na jeho místě a někdo z mých přátel udělal to, co ty, cítila bych se pravděpodobně ještě hůř." Pokrčím rameny.
"Netvrdím, že je to nejlepší řešení, ale je jediné, které mě napadá. Prosím-dej tomu šanci."
"Omlouvám se, byl to důležitý hovor." Slyším bouchnutí dveří oznamující Trevorův návrat. "Jak jsem řekl pane Stylesi." Usedne zpět do svého křesla za pracovním stolem. "Nebudu Laylu nutit vystavovat se takovému riziku a pokud nesouhlasí, nemohu vám pomoci."
Jsem blázen, totální šílenec a měla bych se jít pravděpodobně léčit, protože na tohle by normální člověk nekývl.
"Udělám to."
Můj souhlas je důkazem toho, že se mnou zkrátka není něco v pořádku.
Zvoneček nade dveřmi Starbucks vesele zacinká ohlašující můj příchod.
Zlaté náramkové hodinky značky Rolex obepínající mé zápěstí hlásí půl deváté ráno, Harry už by tu měl být.
Po včerejším shledání v kanceláři jsme se domluvil na informační schůzce, během které bychom měli probrat potřebné detaily naší spolupráce a zároveň podepsat smlouvu, kterou mi Trevor ráno poslal po massengerovi.
Pátravě se rozhlédnu po prostorech kavárny rozepínající si knoflíky svého pastelově růžového kabátku hledající Harryho.
"Hledáte snad někoho slečno?"
Ohlédnu se za chraplavým hlasem obdarovávajíc kudrnáče letmým úsměvem. Vlasy má stažené do ledabylého drdolu a jeho oči skrývají tmavé brýle.
"Už jsem našla." Prohodím koutek úst zdvižený v letmém úšklebku. "Posadíme se?" Mlčky přikývne mířící na opačnou stranu kavárny.
Hádám, že se snaží uniknout nechtěné pozornosti.
Jako správný gentleman mi nejprve pomůže z kabátku, který pověsí na věšák vedle stolku, načež mi odsune židli od stolu, teprve potom si vysvlékne vlastní kabát usedající naproti mě.
"Trevor ti posílá upravenou smlouvu." Posunu Harryho směrem útlý štos papíru sepnutých kancelářskou sponkou. "Prostuduj si ji a pokud bude všechno v pořádku každý jednotlivý papír podepiš." Přikývne natahující se pro dokumenty.
"Dobrý den, co vám mohu nabídnout?"
"Perníkové latte a dvojitý čokoládový muffin prosím." Věnuji servírce vřelý úsměv, který mi bez váhání oplatí. "Dám si to samé co slečna." Odpoví Harry. "A mohl bych vás požádat o tužku?" Vrhne po servírce zářivý úsměv s dolíčky. "Jistě." Přikývne slečna přibližně v mém věku podávající kudrnáčovi svoji propisku. "Hned vám ji vrátím." Ujistí ji Harry a v rychlosti podepíše veškeré listy smlouvy aniž by si ji prostudoval. "Děkuji." Vrátí servírce její propisku a ta se zasněným úsměvem odchází.
Očividně velikého pana Stylese poznala.
"Tady." Vrátí mi Harry dokumenty. "Měl by sis je nejdřív projít." Namítnu. "Všechno jsme probrali už včera s Trevorem, smlouva platí tři měsíce, tvá pracovní doba je flexibilní a zahrnuje víkendy i svátky. Plat je stanoven na 3 500 £ účtovaných za jednu hodinu." Překvapeně zamrkám. "To je skoro trojnásobek mého běžného platu." Namítnu. "Ano, ale stále mám pocit, že to není dost." Povzdechne.
Pomalu upíjím své latte ruce omotané kolem příjemně hřejícího hrnečku pohled upřený do Harryho pronikavých očí pozorně naslouchající jeho vyprávění, které se točí především kolem Liama.
Věci které má a nemá rád, jeho povaha a charakter, oblíbená jídla, pití i filmy, členové rodiny, přátelé bývalé přítelkyně-začínám mít pocit, že vím o Liamovi vím víc, než vím sama o sobě.
"-měl bych tě asi varovat, že je taky chorobně žárlivý a nesnesitelně majetnický. Je to takový ten rytíř v zářivé zbroji co se bije za svou princeznu, však to znáš." Pokrčí rameny. "Vlastně neznám, ale chápu, co se mi snažíš říct." Přikývnu rýpající se ve svém napůl snědeném muffinu.
"Řekla jsi to svému přítelovi? Jestli ne, tak bys asi měla, protože tvá přítomnost mezi námi neunikne pozornosti médií." Hořce se uchechtnu. "Opravdu si myslíš, že někdo jako já může mít normální život, natož přítele?" Povytáhnu mírně obočí. "Promiň-" Vyhrkne zahanbeně. "-nemyslel jsem to zle, jen-" zarazím ho zdvižením ruky. "To je v pořádku, o nic nejde."
Věnuje mi posmutnělý úsměv. "Neumím si představit mít tvoji práci." Mýknu rameny. "Nic jiného neumím." Namítnu. "A navíc mě to baví." Dodám hned vzápětí vkládající si do úst vidličku s obřím kouskem muffinu.
"Ještě taková maličkost." Pronese Harry nejistě. Zpozorním, ale mlčím, protože mluvit s plnou pusou je neslušné. "Ostatní kluci z kapely nic nevědí, kromě mě tebe a Trevora nikdo NIC NEVÍ a musí to tak zůstat." Polknu a souhlasně přikývnu. "To je samozřejmost." Natáhnu se pro svůj poloprázdný hrnek dopíjející vychladlou kávu.
"Máš představu, jak tohle celé bude vypadat?" Vyslovím otázku, která mě tíží už od včerejšího dne.
"Ne tak docela." Vydechne Harry vyhýbavě. "Zítra jsme s klukama zvaní na významný charitativní ples v maskách, což mi přijde jako dobrá příležitost k seznámení." Pokrčí rameny.
"Promiň řekl jsi v maskách?" Ujišťuji se, že jsem rozuměla správně.
"Jo." Uchechtne se. "Má to být něco na způsob maškarního bálu, víš co mám na mysli."
"Ulítlý hadry a škrabošky?" Povytáhnu obočí.
"Přesně." Potvrdí.
"Perfektní." Pronesu ironicky. "Nemůžu se dočkat."
Ahojky zlatíčka! :D Poslední dobou se mi psaní nějak daří, tak jsem se rozhodla publikovat vám další z mých povídek :)
Dopředu varuji, že se ji budu věnovat podle toho, jak vy budete číst a komentovat, když se vám bude povídka líbit, budu přidávat častěji, když moc nezaujme, dám přednost mým ostatním FF :)
Snad jste si první část užili a budete se těšit na pokračování :3