Bylo ráno. Slunce začalo pomalu rozlívat svůj svit do krajiny. Mlha vidíc slunce, dává se na útěk a všechno živé okolo pomalu čeká s roztáhnutou náručí na nový den. Melodie zpěvu prvních ptáků, kapky rosy stékající po listech květin a mraky proudící za obzor. To vše pocítil onen mladík, když svůj první pohled nového dne věnoval výhledu z okna. Na okamžik okusil všechnu tu krásu, ale v dalším okamžiku již svůj pohled a pozornost věnoval jiným věcem.
Budík na stole ukazoval 6:30. Mladík vstal, rukama si projel po obličeji a uhladil si mastné vlasy. V mžiku byl v koupelně, opláchl si obličej a zkoumavým pohledem si prohlížel svou tvář v zrcadle. Chvilku jen tak stál, opíral se o umyvadlo a pomalu dýchal. Popošel do kuchyně a při protahování ztuhlých končetin dal vařit čaj. Hromada nemytého nádobí se na něj usmívala z dřezu, ale rozhodl se ji tam nechat ještě ležet a umyl pouze lžičku na čaj. Z lednice vytáhl toust ze včerejšího dne a zalil svůj oblíbený čaj, který svou chutí v něm probouzel vášeň do nového dne. Sedl si ke stolu a pustil svoje staré rádio, které již snad po tisícáté přehrávalo jedno CD. Místnost naplnil zvuk hudby jdoucí z rádia a stejně intenzivně, zato ale trochu pomaleji a s jistou lehkostí naplnila pokoj i vůně čaje.
Vstal, a i když bylo venku poměrně chladno a on byl oblečen pouze lehce, vyšel na balkón i s hrnkem čaje. Položil ho na zábradlí o které se rukama opíral. Svou pozornost ale nevěnoval výhledu na probouzející se krajinu, ale se zavřenýma očima přemýšlel a nechal vítr aby si jemně hrál s jeho vlasy a chlad aby mu na těle vykouzlil husí kůži. Přemýšlel nad vším, co ho dnes čeká. Bude to dlouhý den, pomyslel si. Usrkl z čaje a přemýšlel dál. Musí do města, do té betonové džungle...
Z levé kapsy vytáhl cigaretu, zapálil ji a dlouhým potahem nasál její zplodiny do plic. Pomalu vydechl a znovu mocně potáhl. Jemně poklepal na cigaretu, aby popel tvoříc se u špičky spadl. Popíjel čaj, kouřil a poslouchal melodie, které se ozývaly z poza polootevřených dveří do jeho pokoje. Po chvíli cigaretu uhasil ve zbytku čaje a hodil ji z balkónu. Vzal hrnek a vešel zpět do teplé místnosti.
Rychle se oblékl do svého tradičního hipster oblečení. Úzké černé rifle, světlá košile a na to sportovní sako. Na ruku pár náramků připomínajíc mu jeho přátelé a na hlavu klobouk. Pohlédl na svoje boty, které ležely opřené v rohu místnosti. Probudily v něm mnoho vzpomínek na místa, kde s nimi byl. Byly už trochu ošoupané, vychozené a jemně špinavé, ale pro toho mladíka stále znamenaly hodně... Sedl si do rohu místnosti popadl botu, obul si ji a zavázal, nohavici přehodil přes ní. U druhé udělal to samé s rozdílem, že nohavici schoval do boty. Toto jeho vázání bot mu vždy připomnělo, že člověk může i věci každodenního života dělat kreativně. Vstal a popošel pokojem ke svému batohu. Měl v něm všechny věci, které potřeboval. Nakoukl dovnitř aby se ujistil, že v něm má svůj črtací blok a potřeby k malování.
Ano tento mladík byl umělec. Žil heslem "Jsi lidský tvor - tvoř". Bavilo ho zachycovat realitu na papír, potulovat se krajinou a hledat něco, co ho ohromí a pak to zvěčnit na svůj obraz. Procházet se městem, posedávat na lavičkách a vykreslovat momenty z lidských životů. Sedět v kavárně, popíjet kávu a kreslit u toho tanečnice tančíc za okny, aby přilákaly občany města k návštěvě oné kavárny. Stát opřený o komín budovy, s cigaretou v puse a s jiskrou v oku malovat nádhernou scenérii. A nebo prostě jen tak ležet ve svém pokoji a kreslit nádobí, které se mu kupí ve dřezu a u toho se pousmívat nad svojí lenivostí. Místo toho, aby vstal a konečně tu kupu nádobí umyl, radši leží a kreslí onu babylonskou věž z talířů. Ano tento mladík byl jiný! Viděl svět jinýma očima. Byl mladý a ještě vnímal svět naivně a možná i trochu dětinsky. Těšil se z maličkostí a místo toho, aby se nechal tímto světem zahnat do kouta, snil s otevřenýma očima svůj život. Dokázal vidět to, co je očím neviditelné!
Konec první kapitoly.