„Co tady tak nádherně voní?" zeptala jsem se Brada.
„Květiny." Odpověděl mi.
„Neboj, nemusíš je popisovat." Usmála jsem se.
„Ale já to dělám rád." Uslyšela jsem za sebou. Připadala jsem si, že jsme si jaksi moc blízcí, že jsme si v parku vyříkali všechno zlé a teď je to stejný Brad, kterého znám.
„Tak mi to popiš." Vyzvala jsem ho.
„Jsou překrásné a každá z nich má jinou barvu." Odpověděl mi.
„A ty máš černé šaty s potiskem květin." Pověděl mi.
„Já to ani nevím." Vyjekla jsem.
„Teď už to víš." Řekl mi. Otočila jsem hlavu k jeho hlasu a usmála se.
****
Tay tady chodila a čuchala ke každé květině, při pohledu na ni jsem se musel usmát, byla tak roztomilá. Pořád to nechápu, co to se mnou je.
„To je nádhera." Řekla s povzdechem.
„Říkal jsem si, že se ti to bude líbit." Usmál jsem se.
„Kde to vlastně jsme?" zeptala se.
„U nás na zahradě ve skleníku." Odpověděl jsem.
„To je úžasné, že máte skleník." Vydechla.
„To je." Přitakal jsem. Moc často jsem sem nechodil, vlastně vůbec. Rodiče pronajímají byty, takže jsem se tam přestěhoval, pořídili mi hezký byt.
„Brade to jsem ráda, že ses tu zastavil." Uslyšel jsem hlas mojí matky, která stála ve dveřích.
„Ach, ahoj mami." Pozdravil jsem ji.
„Dobrý den." Ozvala se Tay a moje máma na ni vrhla pohled.
„Mami tohle je Tay. Je to moje kamarádka a je slepá." Poslední slovo jsem zdůraznil.
„Ahoj Tay, ty jsi Connorova sestra, že ano?" zeptala se máma.
„To jsem." Odpověděla.
„Pamatuji si, jak si byla malá, někdy jsem tě s Connorem hlídala, když tvoji rodiče jeli někam jinam. To tak letí, z tebe je už dospělá žena." Tohle máma říkala pořád.
„To bylo od vás moc hezké." Řekla zdvořile.
„Taky mi vždycky něco dovezli a já jsem to nikdy nechtěla, ale ona mě donutila." Zase mlela svoje.
„Celá máma." Usmála se Tay.
„No já vás nebudu rušit, Brade potom se zastav." Otočila se na mě.
„Zastavím se, až odvezu Tay." Oznámil jsem jí. Máma přikývla a pak zmizela.
„Máš moc milou mámu." Řekla Tay, asi odtušila, že máma odešla.
„Někdy až moc." Povzdychl jsem si.
„Neměla bych už jít?" zeptala se.
„Zůstaň ještě chvilku." Řekl jsem prosebně. Otočila se za mým hlasem a usmála se.
„Jen na chvilku." řekla.
„Děkuji." Usmál jsem se.
„Za co?" zeptala se.
„Že tu se mnou jsi." Zašeptal jsem.
„To je samozřejmost." Odpověděla. Napadla mě otázka proč? Proč zrovna ona je slepá, tak krásná holka a ona je slepá. Možná kdyby viděla, tak by o mě ani nezavadila. Možná je dobře, že je slepá, teď je aspoň se mnou a ne s nikým jiným.