Seděla jsem v kuchyni a přejížděla prstem přes knížku, byl to zamilovaný román. Nikdy jsem nepoznala, co je to láska. Byla jsem zrovna u líbající scény, když někdo zazvonil. Pomalým krokem jsem přešla ke dveřím, nahmatala kliku a otevřela.
„Ahoj, je doma Connor?" Zeptal se mě milý, ale neznámý hlas.
„Ještě nedošel, chceš na něho počkat?" Zeptala jsem se nervózně, nechtěla jsem mít společnost.
„Jo, jestli teda můžu?" Zeptal se.
„Jasně, aspoň nebudu sama." Usmála jsem se.
Začala jsem přemýšlet, jestli ví, že jsem slepá. Měla jsem svoje brýle se černými sklíčky. Uslyšela jsem kolem sebe kroky, tak jsem zavřela dveře, vydala se za ním do kuchyně. V duchu jsem přemýšlela, jestli jsem zavřela knížku.
„Chceš si dát džus?" Zeptala jsem se.
„Když budeš tak hodná." Uslyšela jsem za sebou. Nahmatala jsem sklenici a vytáhla džus. Chvilku mi trvalo, než jsem to nalila, ale zvládla jsem to.
„Ty jsi Connorova...." Skočila jsem mu do řeči.
„Sestra." Dokončila jsem rychle.
„Cože? Nikdy neříkal, že má sestru. Nikdy jsem tě neviděl ve škole." Zarazila jsem se.
„No já chodím jinam." Řekla jsem nervózně.
„A je to lepší?" Zeptal se.
„Nevím." Pokrčila jsem rameny. Sedla jsem si na místo.
„Proč nám tě brácha nikdy nepředstavil?" -zase se zeptal, připadalo mi to, jako by byla u výslechu.
„Nevím, možná že většinou jsem se svými kamarády." Lhala jsem, nikdy jsem nebyla venku s kamarády.
„Aha, to chápu." Řekl.
„To je dobře." Usmála jsem se.
„Proč máš brýle?" zeptal se, celou dobu jsem čekala, až se na to zeptá.
„No já jsem dostala opar do oka a musím je nosit." Taková menší lež.
„Aha. Jaké je to bydlet s Connorem?" zasmál se. Takovou otázku jsem opravdu nečekala.
„No jak se to vezme. Nemáme spolu pokoj jako jiná dvojčata, ale za to jsem ráda." Usmála jsem se.
„Já beru Connora jako svého bratra, mohl bych s ním i bydlet." Zasmál se.
„Hmm..." hlesla jsem. Uslyšela jsem klíčky v zámku.
„Já už musím." Rozběhla jsem do pokoje.
*****
Ta Connorova sestra je opravdu divná.
„Čau." Usmál se Connor na mě.
„Kdo tě pustil dovnitř?" Zeptal se mě udiveně.
„Proč jsi mi nikdy nepředstavil svoji sestru?" Zeptal jsem se svého nejlepšího kamaráda.
„Není to, tak jak si myslíš." Povzdechl si.
„Tak jak to je?" Naléhal jsem.
„Je to složité. Neměl bych ti to říkat, ale jsi můj nejlepší kamarád." Nevěřil jsem mu ani slovu.
„Řekneš mi to?" zeptal jsem se nevrle.
„Moje sestra je slepá." Nervózně se usmál.
„Ale vždyť je normální." Namítl jsem.
„Tady doma jo, ale chodí do zvláštní školy a je prostě jiná, ale správně jiná. Není zkažená tím světem." Vysvětlil mi.