- &&& -
Velká Británie byla ostrovní stát, kde každou sekundu greenwichského hlavního času pršelo, byla zima a objevovala se mlha. Newcastle upon Tyne se rozkládal na severním břehu řeky Tyne v regionu severovýchodní Anglie a býval v tomto ohledu takovou menší specialitou. V důsledku působení Golfského proudu mívalo teplejší nádech podnebí, než bývalo ve zbytku Spojeného Království.
Dnešní den nebyl výjimkou. Polední sluníčko bylo vysoko na obzoru a zahřívalo veškeré newcastleské obyvatelstvo. Dvanáctiletý Harry Styles by měl být poctivý student a měl by trávit čas ve škole, avšak jeho otec rozhodl o jeho osudu jinak. Aby nikdo nenabil podezření, proč má všechny ty jizvy na těle, nějakou školní docházku mu zakázal. Kdoví, zda úřady mají vůbec záznam o tom, že se nějaký Harry Styles v Newcastlu narodil a že se tam dodnes vyskytuje.
Kučeravý klučina přešel celou chudinskou čtvrť, aby došel k břehu řeky Tyne. Po kamenných schodech slezl dolů do malého soukromého přístavu, kam nikdo jiný už léta nechodil. Posadil se na kraj a podíval se na svůj odraz do řeky. Nožičky mu visely těsně nad klidnou hladinou nazelenalé řeky. V těchto místech nebyla zrovna dobře udržovaná, avšak byla stále dost čistá na to, aby se v ní viděl. Jeho zrak však padnul na dřevěnou loďku, která zde byla přivázaná. Vídal ji tady už od doby, co tohle místo objevil. Bral to jako své útočiště. Utíkal sem vždy, když otec po prochlastané noci usnul.
"Myslela jsem si, že tady budeš."
Nepohnul se ani o milimetr. Dokonce nebyl ani překvapený, když za sebou zaslechl klapot vysokých podpatků a medový hlas se silným francouzským přízvukem. Dívka si dávala obrovský pozor, kam došlapuje, aby to nebyl jeden z jejich posledních pohybů. Jakmile se ocitla na rovném povrchu starého soukromého přístaviště, přešla k dítěti a posadila se vedle něho. Nohy opatrně složila pod sebe a natáhla k němu ruku.
Nedovolil ji to. Trhnul sebou a tentokrát si odsedl dál. Jeho pohled stále směřoval směrem na dřevěnou loďku. Toužil se na ni posadit. Chtěl se na ní uvelebit, odvázat ji a nechat se odvádět lehkým proudem vody. Rozhodně by plavba na loďce byla lepší, než byl celý jeho život.
"Harry... nedělej mi to ještě těžší..." řekla sklesle blondýnka a povzdechla si. Chtěla se svého nejlepšího přítele znovu dotknout, ale on jí to nedovolil. Znovu si poposedl dál. Bylo to pro ní těžké, ale oba věděli, že je to v zájmu obou dvou. "Já se přece plánuju vrátit."
"Opouštíš mě," zareagoval ledově. Na dvanáctileté dítě začal být doopravdy velmi chladný a bez emocí - jako pokerový hráč. Tak velice chladný. Ne přívětivě chladný jako podzimní vánek nebo voda v potoce, ale chladný. Studený jako kámen na kůži ve stínu zapadajícího slunce. Naivní býval dost dlouho, ale otec ho učil, že rodičovská láska neexistuje. Nutil ho, aby se z něho stávalo to, co se z něho dělo. Malý hajzlík, který odsekával při každé příležitosti.
"Neopouštím tě. Přece jsme se o tom bavili a já jsem ti vysvětlovala, že to takto bude nejlepší. Pomůže mi to, chápeš?!" vypustila blondýnka z úst zoufale a jeden neposedný pramen vlasů si zastrčila za ucho. "Nechci, aby to tak bylo. Bohužel mě ale v Anglii na žádnou policejní školu nevzali, povedlo se mi to až ve Francii. Copak nechápeš, že tohle je jediná možnost, jak se konečně dočkáš spravedlnosti? Lidé jsou slepý. Budou to přehlížet, dokud s tím něco neuděláme."
Harry zakroutil hlavou. Neuměl to pochopit. Nechápal, proč chtěla jeho nejbližší a jediná přítelkyně tak daleko, jenom aby dostala jeho otce do vězení. Věděl, že kdyby doopravdy chtěla zůstat, podala by si odvolání a dostala by se do pořádníku. Utíkala, protože už se na tohle veškeré týrání nedokázala dívat. Byla příliš křehká a potřebovala zahraniční pomoc, aby se s tím vypořádala.
"Nevěřím tomu," zašeptal. Teprve teď se jeho zelené oči uráčily věnovat jí pohled. "Já tomu nevěřím, Carole. Kdybys' chtěla, zůstala bys. Jsou to jen kecy, že tohle všechno děláš pro mě."
Jakmile to vypustil ze svých plných rtů, zakroutila hlavou. Natáhla před sebe obě ruce, aby si uchopila jeho tvář do dlaní a udržela tak oční kontakt mezi nimi. Dělala to všechno pro něho. Znala ho téměř od malička a pamatovala si to dítě, které i přes všechno týrání dokázalo mít úsměv na tváři. S rostoucím věkem však Harry o svůj úsměv přicházel. Mračil se a dokázal být drzý i na ni. Nechtěla, aby to dopadlo ještě hůř, než to špatné bylo. Chtěla jeho rozkošné chování zachránit.
"To není pravda, Harry, já to dělám všechno pro tebe. Ty víš, jak anglický systém funguje. Pojedu do Francie, vystuduju tam školu a dostanu se někam na vysokou pozici, odkud tě budu moct zachránit. Víš moc dobře, že kdyby to šlo, vzala bych si tě s sebou..." Její hlas byl plný zoufalosti. Měla Harryho příliš ráda na to, aby ji začal nenávidět. Vždycky byla odhodlaná mu pomáhat, ale jako osmnáctiletá žena toho moc nedokázala udělat. Snažila se podat trestní oznámení, ale Harryho otec měl své kontakty na policejní stanici. Jakmile se to k němu doneslo, zbil Harryho do bezvědomí a to nehodlala znovu riskovat.
Harry však neměl v úmyslu tohle všechno poslouchat. Bral to jako její zradu. Nechávala ho tady samotného, když moc dobře věděla, že nikoho jiného nemá. Měl jenom jí. Jedinou osobu, na kterou se mohl spoléhat, a ta se rozhodla, že radši půjde studovat do Paříže, než aby tady zůstala a skutečně mu pomáhala.
"Běž pryč." Bylo jediné, co ze sebe dokázal dostat.
"Harry..."
"Řekl jsem, že máš vypadnout!!!" zvýšil svůj hlas. Sám nerozuměl tomu, kde se v něm tohle všechno vzalo. Místo toho, aby si užíval poslední chvíle se svou nejlepší kamarádkou, byl odhodlaný ji poslat už teď pryč. Byl na všechno až příliš mnoho naštvaný. Neměl zájem vidět nikoho a byl přesvědčený, že takhle to nakonec bude pro oba nejlepší. Kdyby tady zůstávala ještě déle, bylo by to pro něho až příliš těžké. Takhle se s tím vším už mohl pomalu začít vypořádávat sám.
Carole chtěla znovu pronést jeho jméno, ale rozmyslela si to. Jen na vteřinu pomyslela na to, že by se policejní školy vzdala. Jenomže to by znamenalo čekání o jeden rok déle. Daniel toho mohl za jeden jediný rok stihnout spoustu a ona chtěla, aby ten zmetek shnil v tom nejhorším pekle za to, co dokázal svému synovi provádět. Nechápala to. Stačil jeden jediný pohled do těch sladkých zelených očí a rozpouštěla se. Daniel to však vnímal jinak. Bral to malé dítě jako zrůdu, která mu překazila všechny jeho plány a otravovala mu život.
Postavila se a na svého malého kamaráda se nepřestala dívat. "Já se pro tebe vrátím, Harry. Můžeš mě začít nenávidět tak moc, jak jen budeš chtít, ale já tě nikdy neopustím. Vždycky tady pro tebe budu a jakmile budu mít tu moc, dostanu tvého otce do vězení - abys konečně mohl žít spořádaný život. Takový, jaký si od malička zasloužíš..." na konci se jí hlas zlomil. Po tváři ji v malých pramíncích začaly téct slzy. Skousla si horní ret a věděla, že jestli se neotočí teď, neodejde nikdy.
Stáhla si z krku tmavomodrý šátek bez jakéhokoliv vzoru, složila ho do úhledné kostičky a položila ho vedle Harryho těla. Naposledy mu rukou zajela do jeho kučeravých vlasů a sklonila se, aby ho do nich políbila. Harry se ani nepohnul. Zadržoval slzy ve svém slzném kanálku a nechtěl dát najevo, jak moc ho nastávající odchod Carole bolí. Pevně sevřel ruce v pěst a znovu se zahleděl na dřevěnou loďku - klidně se houpající na hladině.
"Budu na tebe myslet..." zašeptala mu do vlasů a následně se narovnala. Dala se do rychlého kroku a se skloněnou hlavou vyběhla nahoru po schodech.
"Carole!" zaslechla svoje jméno a zastavila se. Ohlédla se, aby viděla, že po schodech šplhá i Harry. Slzy se mu kutálely po tváři ve velkých kapkách a nezastavovaly se. Přiběhl až k ní, aby ji okolo štíhlého pasu obejmul. Okamžitě si ho pevně přivinula k sobě a sklonila se, aby si schovala tvář do jeho vlasů. Po tomto gestu se Harry rozvzlykal naplno. Škytal a neuměl to zastavit. Nechtěl to zastavit. Chtěl, aby viděla, co s ním její odchod udělá. Zlomilo ho to. Jestli doopravdy odejde, už nikdy to nebude ten stejný Harry Styles, protože nebude mít nikoho, ke komu by se choval hezky, vyjímaje své matky.
Carole si ho pevně tiskla na své tělo a hladila ho jemně po zádech. Pořád schovávala svou tvář do jeho vlasů a kašlala na to, že její řasenka bude rozmazaná všude po jejích líčkách. Společně si klekli na tvrdou zem. Nevšímali si toho, že se jim kamínky štěrku zabodávají do kolen. Byla to malá bolest oproti tomu, že se musejí momentálně na dobu čtyř let rozloučit.
"Nepřestaneš mi chybět a každou chvíli, kdy to jen půjde, se tě budu pokoušet navštěvovat..." pověděla mu, odtáhla se od něho a láskyplně mu setřela slzy z jeho očí. Nerada ho viděla plakat. Viděla ho při tomto činu tolikrát a pokaždé jí to umělo jenom srdce zlomit. Sama si opatrně otřela slzy a dávala si při tom pozor, aby si tužku neobtiskla na ruku. Vzala Harrymu šátek, který svíral v ruce, a pečlivě mu ho obmotala okolo hlavy. Zastrčila mu za něj několik pramenů jeho delších vlasů a pokusila se na něho usmát.
"Co když už tady nebudu?" zeptal se jí skrz škytání a snažil se uklidnit.
"Pak věz, že si tě najdu, ať budeš kdekoliv," slíbila mu a se slzami v očích si ho zpátky přivinula na svou hruď.
- &&& -
Lissa's point of view.
Chlad prostupuje z podlahy na mé bosé nohy, avšak já se ho snažím ignorovat. Radši strpím tu zimu, než abych tady chodila v těch vysokých podpatcích. Všechno to byla zbytečná blbost. Nikdy nebudu taková holka, která by si získala v očích Harryho Stylese respekt, a jenom jsem ze sebe udělala pitomce. A taky jsem si vysloužila nálepku ženevské děvky. Všechno to bylo jenom pro to, aby nakonec zjištění, že nejsem panna, pomohlo Harrymu k infarktu.
"Jestli ještě chvíli budeš chodit, zešílím z toho," vyruší mě Liam a nepřestává pohybovat nohou nahoru a dolů. Je to jeho tik, když je nervózní. Dalo by se to přirovnat k mému chození sem a tam. Oba jsme s Liamem nervózní. Nacházíme se v nemocnici doktora Deana Wellingtona. Čekáme před dveřmi operačního sálu, za kterým se nachází Harryho bezvládné tělo.
"Promiň, ale já sama mám co dělat, abych to ustála," zavrčím, zhluboka se nadechnu a nakonec se posadím na jedno z kožených křesel. Tahle nemocnice je celkem moderně zařízená, na rozdíl od ostatních, ve kterých jsem měla tu možnost být. Je soukromá a slouží především zločincům, kteří se tady můžou nechat bezpečně ošetřit. Samozřejmě, že za nějaký ten tučný příplatek, aby je nikdo neudal, z čehož je celá nemocnice živena.
Právě tady byl Harry Styles převezený ve chvíli, kdy se jeho srdce rozhodlo vypovědět službu. No, nebylo to jenom srdce. Ve chvíli, kdy na něho přišla plná zástava, rozhodly se službu vypovědět také plíce, játra a částečně i ledviny. Harry prodělal tříminutovou zástavu, než se jeden z jeho nejdůležitějších orgánu podařilo znovu přivést k životu. V tu chvíli putoval na sál, kde je vlastně... doteď. Už skoro tři a půl hodiny leží otevřený pod rukama všech těch doktorů, kteří se o toho mezinárodního zločince starají.
Co to vlastně dělá se mnou? Hodně. Myslela jsem si, že je to skutečně Harryho konec. Snažila jsem si hrát na tvrdou ženevskou ženu, ale moc mi to nevyšlo. Jakmile všechny ty přístroje utichly, rozplakala jsem se a neuměla jsem to zastavit. Pomohla mi až silná dávka nějakých antidepresiv, které stejně do mě museli dostat nitrožilně, protože jsem odmítala cokoliv pozřít.
"Tohle je zlý sen, co tam s ním tak dlouho dělají, proboha?!" vyprskne Liam, opře si loket o své koleno a zoufale si zajede do vlasů. Liam Payne může prohlašovat, jak moc nenávidí Harryho Stylese, avšak v této situaci je strachy bez sebe. Můžou se doopravdy hádat na čemkoliv, nic však nevyvrátí ten fakt, že on bere Harryho jako svého nejlepšího přítele. Harry to tak možná nemusí cítit, no myslím si, že kdyby na operačním sále ležel Liam, Harry by tady ze zoufalosti něco rozbil a ještě by stačil urazit půlku národa.
Moc dobře vím, že tady v této situaci musím zachovat já chladnou hlavu. Jsem pod účinkem antidepresiv, zatímco Liam je mermomocí odmítá. Zhluboka se nadechnu, zvednu se a přesunu se vedle něho. Posadím se, přehodím si nohy přes jeho stehna a obejmu ho okolo ramen. Opřu si svoje čelo o jeho spánek a povzdechnu si. "Dávají mu dohromady orgány, Liame. Víš, jak na tom je."
Dalo se to čekat. Všichni museli počítat s tím, že Harryho organismus jednou selže. Až příliš dlouho mu jeho tělo tolerovalo všechny ty drogy, alkohol, cigarety, bouřlivý život beze spánku a nezdravá jídla. Kdyby se to nestalo teď, stalo by se to jindy. Pokud tohle přežije, stejně to nebude bez následků. Zaslechla jsem Deana říkat něco o tom, že bude zázrak, jestli se podaří Harrymu zachránit všechny orgány a jestli bude nutná transplantace, bude to obrovský problém, protože není žádná šance, že by se Harry Styles dostal do pořadníku. Za tohle všechno si může jednoduše sám.
"Je to sprostý kokot!" zakřičí můj jediný společník a postaví se. Tímto pohybem mě nechtěně odhodí na druhou stranu. Několikrát zamrkám, abych se vzpamatovala. Rychle sama vystřelím na nohy a obejmu ho zezadu, protože vidím, jak se řítí ke květináči, aby ho rozbil. Zapřu se patami do studené podlahy, no proti Liamovu mohutnému tělu nemám příliš šanci. Táhne mě s sebou. "Bože můj, pro toho idiota neexistuje ani žádné slovní spojení. On je tak hloupý... stokrát jsem mu říkal, aby toho nechal, ale pán ne! Jeho musejí odvést až na smrtelnou postel a vsadím se o svůj holý krk, že ten stupidní imbecil stejně nepřestane. Protože takovému člověku nestačí životní lekce. Jemu není prostě pomoci a v tom všem bude pokračovat, takže by možná bylo jednoduší, aby na tom sále chcípnul, než abychom tohle prožívali zas a znovu."
Zarazím se, i když vím, že z něho mluví příval emocí. Je na svého nejlepšího přítele naštvaný za to, že mu mohl dokolečka tvrdit, aby svůj životní styl zlepšil, ale on ho stejně neposlouchal. Já sama nevěřím tomu, že se Harry po tomhle změní. On má svůj vlastní styl, který je podle něho nejlepší a nelze s ním hnout. Ani kdyby mu člověk nasliboval hory doly, vždycky si bude prosazovat svou.
"Kdyby umřel, nadával bys mu za to, že umřel," řeknu upřímně. Dokážu si totiž živě představit, jak by to vypadalo, kdyby odtud Harryho vezli přímo do márnice. Liam by mluvil stejně a ještě by mu nadával za to, že ho tady nechal samotného.
Cítím, že se Liamovy svaly pod jeho kůží napnou. Zastaví se na místě. Nabere do svých plic obrovský objem kyslíku, aby se uklidnil. Jeho dlaně se sevřou v pěst, aby se následně uvolnily. Pravděpodobně jsem se trefila do černého.
"Máš pravdu," potvrdí mojí hlavní myšlenku. "Kdyby ten blbeček umřel, proklínal bych ho za to, že si dovolil chcípnout. Já mám na něho takový vztek, Lisso. On moc dobře věděl, že takový život je pro něho jednosměrná vstupenka do hrobu a bylo mu to fuk. Doufám, že je teď spokojený, když mu polovina orgánů přestává dělat službu."
Dveře operačního sálu se otevřou, aby se nám naskytl pohled na zabalené Harryho tělo do obvazů. Doktor Wellington se u nich uhne, aby poskytl lepší prostor pro projetí lůžka a dalších několika přístrojů společně s kapačkami, ke kterým je Harry upoutaný. Zděsím se, když vidím to množství hadiček, které vedou do Harryho těla. Nechybí kanylky na rukách, nechybí hadičky v nose a dokonce má jednu hadičku vedoucí i z pusy.
"Jak je na tom?" zeptá se Liam a přesune se k Deanovi. Sám má ve tváři zděšení po tom, co viděl svého nejlepšího přítele v tomto stavu.
"Následujte mě do mé ordinace," řekne Dean místo odpovědi a dá se do kroku. Opatrně po chladné podlaze přecházím po špičkách, aby to tolik nestudilo. Přesuneme se po zelenožluté chodbě až do útulné moderně zařízené ordinace. Nechybí tady psací stůl, počítač, lůžko, několik křesel, spousta nemocničního náčiní a opravdu hromada papírů.
"Posaďte se," pokyne nám. Oba se s Liamem usadíme na křesla tak, abychom měli výhled na podsvícenou tabuli. Polknu nasucho, protože sama mám obavu z toho, co nám Dean řekne.
Doktor se posadí za svůj stůl a složku na něho položí. "Nebudu vám lhát, nevypadá to s ním vůbec dobře. Příštích několik dní pro něho bude kritických a i tak není zcela vyloučené, že to ponese bez následků. Jeho srdce jsme zachránili." Odmlčí se, což mě znervózní. Věnuje hluboký pohled Liamovi a skousne si svůj horní let. "Liame, jak dlouho žije takovým způsobem?"
"Já vím, kam tím směřujete," odpoví můj společník okamžitě. "Nevím, jak moc aktivní to u něho je. Dostal jsem se k němu až v jeho dvaceti letech, což už byl doopravdy aktivním kuřákem, narkomanem a alkoholikem. Někdo říká, že všechno začal brát už v sedmnácti a že je zázrak, že jeho organismus vydržel až doteď."
"Sám se divím," reaguje medik upřímně. "Mám obavu o jeho játra a plíce. Z obou orgánů jsme museli nepatrnou část odstranit, avšak to, co vám teď ukážu, nebude příliš příjemné," varuje nás. Otevře složky a vytáhne z nich nějaké dvě fotografie. Jednu dostanu do ruky já a druhou dostane do ruky Liam. Zhrozím se, když ten obrázek uvidím. Jsou to... plíce. Avšak ne ledajaké plíce. Musím nasucho znovu polknout, aby se mi nechtělo zvracet. Tyhle plíce jsou černější než úhel. Měla jsem možnost díky internetu vidět plíce kuřáka, ale nikdy nebyly takto zpopelnatělé. Jsou tak rozežrané, že se divím, že ještě drží na místě. Dolní kus plící na pravé straně dokonce chybí. Jako by tam bylo další místo pro druhé srdce.
Nakouknu vedle, abych viděla, že Liam má obrázek jater. Taktéž jejich kus chybí. Jsou nabobtnané, černé a rozežrané. Odvrátím zrak, protože mi z toho začíná být pěkně špatně. Obrázek podám Liamovi, který je následně vrátí Deanovi.
"Jeho?" zeptá se Liam, jako by čekal na zázrak, že nám Dean podsunul orgány někoho jiného.
Dean přikývne a fotografie založí zpátky do spisu, který zavře. Položí si ho vedle klávesnice, poškrábe se na hlavě a povzdechne si. "Nepřežije to, jestli nezmění životní styl. Pokud tohle zvládne a bude pokračovat, ty orgány mu natvrdo selžou, protože už teď nemůžou naplno plnit svou funkci. Styles jim svým životem příliš nepomáhá."
Ticho v místnosti přeruší Liamův ironický smích. "Můžeš mu to říct, ať změní životní styl, ale pošle tě maximálně tak do prdele. Myslíš si, že ho nějaký infarkt nebo selhání orgánů změní? Ani za zlatý hovno. Tohle je přesně to, co si Styles celou tu dobu přál. Pomalu se zabíjí, protože nemá koule na to, aby se oběsil. Můžeme tady naivně doufat, že se změní, ale tomu chlapovi není pomoci." Nervózně si zajede rukou do vlasů, aby za ně zatahal. "Divím se, že místo selhání nepřišla rakovina."
"Pokud se probere..." vložím se do toho, protože Liam vypadá, že skutečně každou chvíli zešílí, jak je z té situace zoufalý. Cítím, že sice antidepresiva přestávají působit, no já se snažím stále udržet si chladnou hlavu. "... s čím máme počítat?"
"V tuhle chvíli vám na tuhle otázku nedokážu odpovědět, slečno Lisso," odpoví mi a pokusí se na své tváři vykouzlit soucitný úsměv. "S jeho psychickým stavem by mělo být všechno v pořádku. Jeho mozek nebyl bez kyslíku tak dlouho, aby došlo k poškození, avšak nikdy nevíte, co takovému člověku bude běhat hlavou... moudřejší budeme ve chvíli, kdy se Harry probudí. Do té doby nám nezbývá nic jiného než čekat."
"Za jak dlouho se probudí? Přibližně...?" Liamův hlas je protkaný takovou zoufalostí, že mi to nedá a opatrně ho okolo ramen obejmu. Opře se svým tělem o mě stejně tak, jako si hlavu opře o můj spánek. Jemně ho pohladím po rameni a pousměju se, abych mu dodala sílu.
"Zatím ho udržujeme v umělém spánku. Budeme se ho snažit probudit nejpozději tak za dva tři dny... jestli se to však podaří, toť otázka." Povzdechne si Dean a podívá se na hodiny, které ukazují skoro pět hodin ráno. Poškrábe se vzadu na hlavě a věnuje nám pohled. "Nechcete jít domů? Tady stejně nic nezmůžete."
"Já nepůjdu nikam," zareaguje Liam ihned. "Zůstanu tady, i kdybych si měl ustlat na podlaze."
Doktor přikývne. "Vyhazovat tě nemůžu. Připravím ti lůžko, ale bude to za příplatek."
"Je mi to jedno."
Znovu se dočkáme přikývnutí. Tentokrát se Dean podívá na mě. "A vy? Chcete tady taky zůstat?"
"Možná jenom dnešní noc. Nemám sílu na to, abych někam jezdila," povím upřímně. Z celé téhle situace jsem unavená a jediné, na co dokážu pomyslet, je spánek. Potřebuju na chvíli vypnout. Povzdechnu si a zvednu se, když se i mužské osazenstvo v místnosti zvedne.
Zkurvený šuplík úplně nahoře u mé postele. Je tam všechno, co je zatraceně moje.
Vzpomenu si na Harryho slova.
Copak v tom šuplíku asi doopravdy je?
- &&& -
Slunce pomalu zacházelo za obzor. Harry stále seděl na břehu opuštěného přístavu a díval se do nazelenalé řeky Tyne. Tentokrát byl sám a moc dobře si to uvědomoval. Carole od něho odešla před několika hodinami a teď už určitě musela sedět na trajektu, který ji má odvézt na pobřeží Francie. Zhluboka se nadechl a zvedl zrak tak, aby viděl na červánky na nebi. Věděl, že jestli se okamžitě nezvedne, bude doma průser. Odešel už dopoledne a stále se nevrátil.
Nechtělo se mu.
Nechtělo se mu zpátky do prostoru, kde jeho otec bude zase namol opilý, bude kolem sebe prskat nadávky a určitě dojde na nějaké to ubližování. Mnohem radši seděl tady a byl sám. Avšak věděl, že nemůže nechat matku samotnou s tím tyranem. Bylo smutné, že ve svých dvanácti letech věděl, čeho všeho byl jeho otec schopný a že se neštítil udeřit jak ženu, tak dítě.
S tichým povzdechem nabral všechnu sílu, aby se postavil. Protáhnul se, svěsil hlavu a poškrábal se ve vlasech. Dával si pozor, aby si z vlasů neshodil šátek, který mu tam Carole uvázala. Dal se do kroku, ale schválně se zdržoval. Natahoval čas, aby domů přišel co nejpozději. Kolik dětí se v tomhle věku netěší domů? Jejich jediná starost má být škola a běhání po venku s kamarády. Harry neznal ani školní prostředí, ani kamarády. Trčel zavřený doma a občas utekl. Nikdy se však venku nezdržel tak dlouho jako dneska. Truchlil nad odjezdem své kamarádky, i když věděl, že se pro něho vrátí. Nechtěl si jen připouštět, že teď bude trávit všechny dny sám, v tom rozpadlém domě.
Celou cestu se díval na svoje nohy. Nevšímal si lidí, do kterých vrážel, pouze mumlal nesrozumitelné omluvy. Zatínal svaly ve svém mladém těle, aby je znovu připravil na tvrdé rány. Bylo mu více než jasné, že otec bude už dávno vzhůru. Zastavil se před svým domem a nabíral odvahu, aby mohl jít dovnitř. Kdyby vevnitř nebyla matka, vzal by nohy na ramena. Zakroutil hlavou, nabral poslední zbytky odvahy a dal se do kroku. Věděl, jak to v tomhle domě chodí. Nemusel se obtěžovat s klepáním, prostě otevřel dveře a zase za sebou zavřel.
V domě byl neobvyklý klid, které přerušovalo pouze cinkání nádobí. Věděl tím pádem, že se bude chystat k večeři. Vešel po špičkách do kuchyně. Otce nikde neviděl. Matka stála u kuchyňské linky ve svém roztrhaném oblečení s rozcuchanými vlasy. Ruce se jí třásly, když se snažila nakrájet zeleninu do polévky.
"Ahoj mami..." pozdravil jí nesměle a rozhlédl se. Že by se spletl a otec stále spal? Na chvíli mu to vykouzlilo úsměv na rtech, avšak ho hned potlačil. Postavil se na špičky, aby lépe viděl na linku. "Mám ti s něčím pomoct?"
"Nemusíš, zlatíčko. Běž se posadit." Anne ho láskyplně pohladila po tváři. Podíval se na ní a sám se natáhl, aby lehce okopíroval její jizvu na tváři. Nebylo člověka, kterého by měl na světě radši. Obdivoval matku za to, že tady zůstávala, i když měla možnost utéct. Tvrdila sice, že má Daniel všude kontakty, no Harry nevěřil, že by se ji nepodařilo uniknout někam do bezpečí. Nejraději by běžel někam pro pomoc, ale kdo by dvanáctiletému děcku v dnešní době věřil, když si děti umí jenom vymýšlet, aby si získaly pozornost. Věnoval jí ještě jeden sladký polibek na tvář a přesunul se do obýváku.
Bílý gauč byl potříštěný červenými skvrny od vína, jak tady Daniel dennodenně ležel, opíjel se a alkohol mu prskal všude okolo. Harry si vyšplhal na měkkou pohovku, aby se na ni usadil a složil si ruce do klína. Díval se na černou obrazovsku televize, na kterou měl zakázáno se dívat. Byla to Danielova televize. Jen on mohl vlastnit ovladač a přepínat si programy. Kdyby nebylo Carole, Harry by ani nevěděl, že existujou nějaké kreslené pohádky.
Pohupoval nohama dopředu a dozadu do doby, než uslyšel kroky z druhého patra. Věděl, že jde otec dolů a nasucho polknul. Nevěděl totiž, co se tady dělo, když tady nebyl. Proto se neotáčel. Mlčel a díval se na svoje ruce založené v klíně. Nechtěl ničím provokovat a chtěl, aby tenhle večer proběhl v poklidu, když už se musel přenést přes odchod své nejbližší přítelkyně.
"Podívejme se," roznesl se obývacím pokojem hlas jeho otce. "Podívejme se, jaký spratek se rozhodl, že přijde domů!" pověděl ironicky, přešel před gauč a založil si ruku v bok. Jeho horní polovina těla se pohupovala ze strany na stranu, jak se během odpoledne stačil znovu opít laciným krabičkovým vínem. "Kurva, to snad není možné, jak špatně jsi vychovaný, ty malý hajzle!" zvýšil hlas a natáhl ruku, aby chytil Harryho za lem jeho trička. Vyzvedl ho nahoru a postavil ho na nohy. "Čum aspoň na mě, když s tebou zatraceně mluvím!"
Harry zadržoval slzy. Bojoval s nimi, protože kdyby se rozplakal, otec by ho seřval znovu. Neměl rád, když po něm křičel. Navzdory tomu, co mu Daniel prováděl, Harry se ho snažil mít rád. Myslel si, že v tomhle všem je nějaké vysvětlení a že se jednou všechno změní, že k němu Daniel přijde, obejme ho, vysadí si ho na klín a řekne mu, jak moc ho má rád. Byl ochotný do té doby čekat.
Daniel do něho šťouchnul tak, že zavrávoral, ale udržel se na nohou. Sebral vší odvahu a otcovi se do očí podíval. Viděl krví podlité zelené oč, ze kterých číšila zloba. Polknul nasucho.
"Můžeš mi kurva říct, kde se touláš?! Kdo ti to zatraceně dovolil?!"
"Nikdo..." zamumlal si Harry spíš pro sebe. Nechtěl odmlouvat. Nechtěl to dělat ještě horší, než už to bylo teď, kdy otec zjistil, že jeho syn skoro celý den nebyl doma.
"Když už máš se mnou zatraceně mluvit, tak zesil svůj hlas na slyšitelnou úroveň, Harolde! Kdo ti sakra dovolil, že se můžeš courat venku?! Co si o sobě kurva vůbec myslíš?! Nevychovaný spratek, to je tvoje nálepka!"
"Já jsem nic špatného neudělal!" Dovolil si Harry zvýšit hlas, ale okamžitě se zpátky zase stáhnul. "Dneska mi odjela moje jediná kamarádka pryč. Mimo ostrov... jenom jsem se s ní chtěl rozloučit a chvilku si posedět samostatně na břehu. Nic jsem špatného neudělal a vrátil jsem se..."
"Dojemné, fakt," pronesl jeho otec ironicky. "Tak nic špatného si neudělal, jo?! Odešel si bez dovolení z domu a ani ses zkurveně neobtěžoval se zeptat! Ale tohle tady nebude, chlapečku, takhle to v tomhle domově nefunguje. Tady se budou dodržovat moje pravidla!"
"Danieli, nech ho," pověděla něžně Anne. Sama příliš nechtěla Danielovi vzdorovat, ale nemohla se dívat na to, jak její manžel opětovně řve po někom, komu bylo smutno po kamarádce. "Pojď se místo toho radši najíst. Udělala jsem večeři."
"Tak ještě ty mi chceš rozkazovat, ty jedna štětko?!" zíral Daniel na ní s opovržením. "Já si půjdu žrát tehdy, kdy budu chtít já! Ty mi nebudeš zkurveně říkat, co mám dělat!!!"
"Já ti neříkám, co máš dělat. Jenom jsem udělala večeři a chci, abychom se navečeřeli, když je to teplé." Anne se snažila zůstat klidná. Věděla, že agrese vůči jejímu manželovi nebude ničemu platná. Avšak tímhle chováním Daniela vyprovokovala ještě víc. Několika kroky k ní přišel a pevně ji chytil pod krkem. Zmáčknul ji tak, že zamezil jejímu dýchacímu ústrojí, aby přijímal do plic vzduch. Anne se pevně chytila jeho ruky, aby ji od sebe dostala, no byla na to příliš slabá. Dívala se na něho vyděšeně, zatímco on ji sledoval s úšklebkem.
Zavřískal ve chvíli, kdy ho něco prudce koplo do holenní kosti. Byla to přímá rána, která roznesla do jeho těla tupou bolest. Donutilo ho to, aby svou ženu pustil. V celém návalu vzteku se otočil, aby viděl svého dvanáctiletého syna zhluboka oddechovat. Harry měl červené tváře a jeho zelené oči se leskly zlobou. To, že ubližoval jemu, byla jedna věc. To, že ubližoval i jeho matce takhle před jeho očima, byla slabost.
"Necháš ji?!" zařval po svém otci. "Máma za nic nemůže, tak si na ni přestaň vylévat svou zlost! Já jsem byl pryč, takže potrestej mě!" zavrčel a přešel před svojí matku, aby ji za sebe schoval. Anne se zhluboka nadechovala a vydechovala. Chytila Harryho za ramena, aby ho dostala za sebe. Harry se však nenechal. Byl odhodlaný svojí maminku bránit, ať ho to stojí cokoliv. Otec mu nemohl provést nic horšího, než co už mu provedl doteď.
Daniel si odplivl a otřel si rukou pusu. "Jak ubohé. Snažíš si hrát si na hrdinu, Harolde?! Omyl, chlapečku, ty jim nejsi. Nikdy jim nebudeš. Navždycky budeš jenom zrůda, co ničí lidem životy!" Daniel prudce Harryho chytil znovu za límec jeho trička a přitáhl si ho k sobě. Natáhl se k umyvadlu, na kterém ležel čistící prostředek sloužící k čištění odpadních potrubí.
"Danieli!" vykřikla jeho jméno Anne a chtěla ho zarazit. Byla však proti svému dvoumetrovému manželovi zcela bezmocná. Daniel Harryho přirazil zády na kuchyňskou linku, zaklonil ho a láhev si zubama otevřel. Jakmile měl volný prostor, hlavu čistícího prostředku přiložil k Harryho levému oku a pomalu mu do něho všechno začal lít.
Bolest, jakou Harry cítil, nelze popsat. Téměř okamžitě, co se agresivní žíravina dostala do kontaktu s jeho okem, si našla cestu k jeho zrakovému nervu. V malém množství by se možná nic nestalo, avšak v tomto množství mu jej okamžitě celý vyžrala a připravila ho tak o zrak navždycky. Duhovka, rohovka, sítnice a další důležité části oka se postupně v toxickém hydroxidu sodném začaly rozpouštět. Louhu však nestačilo pouze oko, rozléval se také po jeho tváři. Leptal mu pokožku v tenkých provazcích. Nevynechal jediné místo na jeho levém líčku, jeho víčku ani na jeho čele.
Harry po celou dobu zoufale kňučel, křičel, prosil o pomoc, snažil se jakkoliv bránit, ale proti síle svého otce neměl žádnou šanci. Kopal kolem sebe, ale neuměl se trefit. Rozplakal se, avšak jeho slzný kanálek v levé části nefungoval. Jeho maso na tváři bylo rozežrané a spálené. Nebude trvat dlouho a z té bolestí omdlí.
"Danieli, nech ho, sakra!" Anne sebrala veškerou odvahu a do Daniela strčila tak, že ztratil rovnováhu. Zavrávoral a i s louhem v ruce spadl na zem. Anne si okamžitě klekla ke svému synovi, který se svezl na kolena na zem, a držel si levou část své tváře. Nepřestával křičet, jak ho obličej bolel. Nebyl to obyčejný pláč, bylo to zoufalé vytí. S pláčem ho pohladila a dala pryč jeho ruku. Měla co dělat, aby ve svém trávicím traktu udržela všechno, když uviděla tu spoustu krve a spáleného masa.
Nahromadil se v ní vztek a věděla, že jestli to neudělá teďka, už nikdy se Daniela nezbaví. Vzala do ruky nůž z příborníku a šla ke svému manželovi, který stále ležel rozpláclý na zemi a snažil se zvednout. "Za to, co jsi teď udělal mému synovi, tě zabiju, ty zrůdo!" zavrčela po něm, sedla si na něj obkročmo, chytila rukojeť oběma rukama a chtěla ho bodnout přímo do srdce. Daniel byl však ten, kdo i ve svém stavu dokázal být pohotovější. Chytil ji za jednu z ruk. V ruce stále svíral skleněnou láhev hydroxidu sodného, se kterou praštil Anne o hlavu.
Láhev se okamžitě rozbila a zbytek louhu se vylil na její hlavu. Anne okamžitě bolestí začala křičet, když její lebku prožírala žíravina. Daniel si toho nevšímal a ve snaze zachránit svůj holý život ji ze vzteku nůž z ruky vzal a zabodl jí ho do břicha. Anne se rozkřičela ještě hlasitěji a zadívala se svému manželovi do očí, jenž právě sám svoje zorničky rozšířil.
"Kurva, cos mě to nechala udělat?!" zařval po ní, chytil ji za ramena a díval se do jejich očí, které už nevykazovaly žádnou známku života. Věnoval pohled Harrymu, který se na něho díval zoufale svým pravým okem a nepřestával plakat.
Právě viděl, jak jeho otec zavraždil jeho matku před jeho očima.
Rozkňučel by se znovu, ale neměl na to sílu. Otec se zvedl, přešel k Harrymu, chytil ho za ramena a začal s ním třást. "Tohle je tvoje vina, Harolde! Stačilo, abys byl kurva doma a nic z toho by se nestalo! Je to tvoje vina!!!"
Rozzuřený obličej jeho otce bylo to poslední, co viděl, před tím, než ze vší té bolesti a zoufalosti omdlel.
- &&& -
Nobody's point of view.
Hlasité NE se vydere z jeho hrdla.
Harry Styles se celý zpocený a zadýchaný posadí na svém nemocničním lůžku, přičemž se mu povede ze sebe strhnout několik hadiček. Oči má vyděšeně rozšířené a kouká se poplašeně okolo sebe. Příliš mu to připomíná celou tu situaci, kdy o své oko přišel. Tehdy se taky probudil v tomto stejném stavu, aby zjistil, že všechno, co se stalo u nich doma, bylo skutečné. Od dvanácti let nevidí na své levé oko a žije bez mámy. Netuší, co s ní Daniel udělal. Avšak tento jediný čin znamenal v jeho životě výraznou změnu. Už nikdy to nebyl ten samý Harry. Přestalo ho cokoliv zajímat, a dokonce mu bylo jedno, zda se nakonec Carole vrátí, či nikoliv.
"Harry?" uslyší své jméno. Podívá se za povědomým hlasem a snaží se uklidnit. Kapičky potu mu stékají po nahém obvázaném trupu. Drží se ze všech sil, aby nespadl zpátky na záda. Do zorného pole jeho pravého oka se dostane Liam. Jeho nejlepší přítel vstane z křesla, přesune se k lůžku a posadí se na něho. "Je to dobrý. Všechno je dobrý, ano? Jsem tu s tebou. Za chvíli přijde i Lissa..." snaží se ho uklidnit, i když by ho nejraději proklel za to, že se nechal dovést k infarktu.
"Liame?" osloví ho překvapeně.
"Jsem tady."
"Lissa..." zopakuje její jméno. Liamovi se jen na chvíli zvedne obočí nahoru, když uslyší z jeho úst zkrácenou verzi jejího jména. "... kde jsem?" zeptá se zmateně a zajede si rukama do vlasů. Zatahá se za svoje dlouhé kučery a podívá se před sebe.
"V nemocnici. Rozčílil ses tak moc, až se ti zastavilo srdce. Jakmile vypovědělo službu, začaly ti selhávat i další orgány, ale teď už je všechno v pořádku. Jak se cítíš?"
"Jak se cítím... cítím se..." Harry nevěděl, jak přesně má odpovědět. Mermomocí chtěl říct, že je mu tak špatně, jak mu dlouho nebylo, ale rty mu ztěžkly. Cítil, že ho svaly přestávají poslouchat a jeho tělo padá zpátky dozadu. Silně se uhodí do zad o lůžko a jeho pohled zčerná.
Znovu se odebere do říše nočních můr ze svého dětství
Lissa's point of view.
Držím nohy na spojce a brzdě, když v Liamovém černém Passatu sjíždím dolů po břehu do tunelu u řeky Rhony. Vozidlu nesvítí pravé přední světlo po tom, co s ním Liam prorazil dveře nemocnice. Zastavím vedle svého Nissanu a vylezu ven. Je to už třetí den, co je Harry v nemocnici. Za tu dobu jsme ani jeden s Liamem tady v tunelu nebyli. Pořád jsem bosá a mám na sobě potrhané rudé šaty, které už nikdy v životě nebudu chtít vidět, až se převleču.
Neobtěžuju se s tím, abych auto zamykala. Dveře od tunelu jsou stále otevřené, když vcházím dovnitř. Pro sebe vrčím, protože podlaha v tunelu je nechutně vlhká a studená. Poškrábu se v dlouhých vlasech, jenž jsou momentálně taky pěkně mastné. Nejdříve zajdu do svého pokoje, abych si je zapletla do volného copu a následně vejdu do Harryho pokoje.
Mám jasný cíl.
Položím petrolejovou lampu na jeho stůl a přejdu k dřevěnému nočnímu stolku, který stojí při Harryho posteli. Dávám si při tom pozor, abych nepošlapala žádný z rozbitých obrazů. Zastavím se u stolku a rozhlédnu se okolo sebe. Je tady neuvěřitelná spoušť. Je mi líto, že Harry ty obrazy poničil. Chvíli se na ně ještě dívám, než se odvážím natáhnout k tomu hornímu šuplíku.
Polknu, když ho otevřu a uvidím co je uvnitř. Téměř okamžitě se mi rozšíří zorničky. Cítím, jak se moje tělo propadá do šokovaného údivu. Rychle zahrabu v mé pouzdrové kabelce, abych vytáhla mobil. Dlouhými nehty přejedu po dotykovém displeji, dokud nenajdu Liamovo číslo.
"Lisso?" ozve se jeho hlas se silným švýcarským přízvukem. "To je dobře, že voláš, Harry se probudil. Sice znovu po sedativech omdlel, ale už to s ním nevypadá tak špatně..."
"To je výborné slyšet..." vydechnu a viditelně se mi uleví. Podívám se zpátky do šuplíku. "Liame, můžu se tě na něco zeptat? Jak vysoký je Harryho majetek?"
"Harryho majetek? Harry nemá nic kromě toho tunelu a kradených peněz," odpovídá Liam překvapeně.
"Tak to se radši někam posaď," varuju ho. "To, co ti teď povím, tě položí na lopatky."
----------
Dámy a možná... pánové. Nemůžu uvěřit tomu, že už nejsem jediná, kdo ví o tom, co stalo s Harryho okem. Jednu z nejdůležitějších částí, která vás všechny zajímala, byla právě odhalená... všichni už teď víme, jak Harry Styles přišel o své oko a dostal jizvu... páni, je to tak zvláštní. Pamatuju si přesně, jak jsem to vymýšlela a tohle držela v tajnosti a teď je to odhaleno. Zajímá mě, co mi na to povíte :333 Nevím, zda jsem s tím spokojená, ale tak, snad jsem to popsala dobře (A doufám, že bez chyb :D). Jsem ale ráda, že to vyšlo na 55. díl, protože číslo 55 je moje oblíbené číslo.
Moc vám všem chci poděkovat za všechny komentáře a omlouvám se za to, že jsem nestačila na ně odpovědět. Při tomto díle to napravím, ale při tom minulém jsem to doopravdy nestíhala...
Taky doufám, že mě nezabijete za to, že jsem tenhle díl tak ukončila :DD chci vás trošku nechat ještě v napětí, když jsem vám odhalila takovou velkou věc, jako byla Harryho ztráta oka a taktéž... matky... takové věci je těžké psát, fuha. :))
No, doufám, že se vám část líbila :3 ještě jednou děkuju za komentáře a votes :))