/16. června, 1995/
,,Alespoň nemusím dělat zkoušky na konci roku," řekla Tara.
Talia ji pobaveně plácla po hlavě. ,,Nevrť sebou! Snažím se tě učesat!"
Tara se přestala hýbat a nechala Talii, ať jí dokončí culík. Bylo to tady. Poslední úkol Turnaje tří kouzelníků. Taře se každou minutou dělalo hůř a hůř, ale byla odhodlaná se do toho vrhnout. Poté, co ona přežila jeden úkol a Harry dva, tenhle museli také zvládnout.
,,Tak pojď, jsi hotová."
Tara se zvedla a vyšla za Talií ven, směrem k bludišti, které rostlo na pozemcích hradu. Slyšela řev, nadšené tleskání, kapelu, které hraje, spatřila Harryho, jak nervózně stojí před bludištěm, viděla temné keřovité zdi bludiště...
Sevřel se jí žaludek.
Nakonec vyšla, a Talia si odešla jít sednout spolu k ostatním na tribuny. Tara se na ně otočila a viděla vyrobené prapory se jmény šampionů, studenti oblečení v jejich barvách, s pomalovanými obličeji...
Tara polkla, ale šla se postavit vedle Harryho na úplný konec řady.
,,Výborně, jsme tu všichni!" oznámil profesor Brumbál. ,,Jsme tu u posledního úkolu! Jako první bude do bludiště vyrážet pan Cedric Diggory-"
Diggoryho otec mu zvedl ruku a většina Bradavických studentů začala jásat.
,,- společně s panem Harrym Potterem a slečnou Tarou Potterovou!"
Harryho spolužáci začali tleskat a jásat, Tara spatřila Freda a George, jak pomáhají Talii držet plakát, na kterém byl Nebelvírský a Havraspárský znak, pod nimi velký nápis POTTEROVI.
,,Jako druhý bude vyrážet pna Viktor Krum a jako poslední slečna Fleur Delacourová!" dopověděl Brumbál. ,,Při zvuku kanonu-"
BUCH!
Kapela začala znovu hrát, všichni začali tleskat.
Tara se otočila k bludišti, a aby to měla za sebou, rychle do něj vstoupila, ale ještě rychle se otočila za profesorkou McGonagallovou, která stála u jejího vchodu, než jí živý plot zamezil zrak a ona stála sama ve tmavé chodbičce bludiště.
Nic neslyšela, všude byla tma a ona nevěděla, co dělat, přestože musela jít vpřed.
Vytáhla z hábitu hůlku a zašeptala, ,,Lumos."
Špička její hůlky se rozzářila a Tara hned měla lepší výhled, ale i tak neviděla dál než dva nebo tři metry před sebe.
Ale udělala krok vpřed.
Neslyšela ani trávu, ani nikoho jiného, už ani studenty, jako kdyby bylo celé bludiště zahaleno kouzlem, které umožnilo, aby bylo zvukotěsné.
Měla pocit, jako kdyby ji někdo sledoval. Otočila se, ale nic neviděla. Ale i tak se dala do běhu, a běžela tak dlouho, dokud nedoběhla na první rozcestí.
Kdykoliv se mohla vzdát, mohla vystřelit červené jiskry. Ale musela to udělat kvůli Harrymu, kvůli sobě...
Rozhodla se jít doleva, a učinila správně. Cesta byla prázdná a překvapivě nic do dalšího rozcestí nenašla.
Pak to ale bylo horší. Najednou kolem sebe slyšela divné zvuky, jako spoustu netopýrů a hmyzů... A pak nějaké křiky. Tara si ten křik pamatovala, slyšela ho před rokem, když s Remusem cvičili kouzlo proti bubákům, a ten křik vyšel z úst Cartera.
Pak jí začalo něco, nějaká neviditelná síla, tahat za rukávy, vlasy, jednou jí dokonce něco podkoplo.
Tara kolem sebe začala máchat rukama, zatímco se dala do běhu. S největší pravděpodobností to byl bubák, nebo spousty bubáků.
,,Riddikulus!"
Najednou všechno zase utichlo. Tara zhluboka oddychovala, ale šla dál.
Opět něco slyšela, ale tentokrát to byly kroky a lidské oddechování. Tara stála na rozcestí, a vypadalo to, že to přicházelo z obou stran, zprava a zleva.
Někdo před ni vyběhl a Tara vystrašeně zaječela, osoba také.
,,Crucio!"
Poslední hlas byl mužský a kletbu, která se nepromíjí, vyslal směrem na osobu, která měla dívčí hlas. Očividně to byla Fleur.
Tara využila momentu, že si jí Viktor Krum nevšímá a loktem ho udeřila do hlavy. Pak se rozběhla poslední možnou chodbou, která odtamtud vedla.
Krum přece nemohl vyslat kletbu Cruciatus jen tak. Někdo ho na to musel navést, ale někdo jako on by to určitě neudělal jen tak.
V Bradavicích byl ještě někdo, kdou použil kletbu, která se nepromíjí. Někdo, kdo byl zběhlý v používání kletby Imperius.
*
/16. června, 1995/
Už viděla malou záři. Takhle přece zářil Pohár!
Tara zahnula za roh, ale ještě předtím si dala pozor, aby tam nic nebylo. Už potkala další bubáky, nějaké přerostlé štíry (věřila, že to byl Hagridův nápad), hady, keře, které po ní šly a málem zabily, a také nějaké masožravé ptáky.
Tahle chodba, která ale vedla k poháru, vypadala prázdně. Pohár k ní stál ze strany, takže očividně existovala ještě jedna cesta před ním. Ale Tara byla ráda, že se dostala vůbec k němu.
Už udělala krok vpřed, když uslyšela ze strany výkřiky, kroky, uslyšela vítr a pohyb živého plotu.
,,Harry!"
Tara vykulila oči. To byl Diggoryho hlas, o tom nebylo pochyb. Ale proč volal na Harryho? Byl snad v nebezpečí?
Tara chtěla něco udělat, ale neměla co. Tak udělala ještě pár kroků vpřed směrem k poháru, hlas Diggoryho pořád v pozadí.
Najednou jí přišel zvuk větru blíž, a když zvedla hlavu, věděla proč. Směrem k ní se hnala nějaká bouřka větru, jako tornádo, o kterém slyšela z Ameriky. Blížilo se to k ní, ohýbalo to živé ploty od základu, trhalo to listí - a mířilo to k Taře.
Nemohla jít zpátky, tahle bouře by tu byla a ze všech stran. Musela jí nějak přečkat.
Vrhla se směrem k nejbližšímu keři a chytla se té nejpevnější větve, kterou našla. Jela podél ní dolů, ke kořenům, až klečela na zemi. Držela se jí, zavřela oči a vyčkávala, kdy ji bouře mine.
Pak už jen cítila píchání zimy na tváři, listy na obličeji a vlasy, které ji šlehaly do tváře a rukou. Ale musela to vydržet.
Nevěděla, jak dlouho tam seděla, s hůlkou v ruce, ale když to zmizelo, Tara otevřela znovu oči. Už na zemi ležela.
A viděla Diggoryho a Harryho, jak stojí přímo před pohárem.
,,...Dva, tři!" zaječeli najednou a oba dva se chytli poháru.
Tara ještě zaječela, ,,HARRY! Ne!"
Harry se na ní v poslední chvíli otočil - ale už se držel poháru. Tara čekala, co se stane, protože oni vyhráli, ale místo toho jí najednou oba dva zmizeli z očí.
Tara se nadechla a koukala, jak najednou pohár společně s Diggorym a Harrym je pryč z povrchu světa. Bylo to přenášedlo, stejně jako když šli na mistrovství světa ve famfrpálu. Ale bůh ví, kam to odneslo je.
Museli se o tom dozvědět profesoři. A Tara měla jediný způsob, jak jim poslat zprávu.
Do nebe vyslala z hůlky spousty červených jisker.
Autorka:
To jsem ale rychlá! Ale nemohla jsem se udržet. ;-) Příští kapitola bude poslední v Tařině šestém ročníku, pak už jen sedmý ročním a bitka!
Jak se líbí? Co myslíte, že se bude dít! ;-)
Taky díky všem, kteří mě sledují na Instagramu! Už se ho snažím dávat dohromady! Díky všem za podporu!
~Ami