K A P I T O L A 4

10.9K 740 179
                                    

/21. července, 1989/

Muž se stříbrnými vlasy se na paní Toppingsovou usmál. „Dobrý den, Lucy."

Pusa paní Toppingsové byla dokořán otevřená. Pouze na pána civěla, stejně jako Tara, která vypadala ještě překvapeněji, než její adoptivní matka.

„Vadilo by vám, kdybych na chvíli šel dovnitř?" zeptal se. „Jistě, pokud nemáte čas, přijdu později. Ale pokud máte čas, a ten věřím, že máte, chtěl bych si popovídat s vámi a vaší dcerou."

„J-jistě, profesore Brumbále." vykoktala paní Toppingsová a Tara se zatvářila zmateně. Profesor Brumbál? Kdo byl tento profesor Brumbál?

Paní Toppingsová zavedla toho profesora do kuchyně a posadila ho na židli, kde Tara normálně seděla, zrovna když dívka zavírala dveře. Pak se vrátila do kuchyně a zůstala stát u vchodu - nechtěla své rodiče rušit, když mluvili s nějakým očividně důležitým pánem.

„Dobré ráno, Henry," pokýval na pozdrav panu Toppingsovi, který zvedl zrak od svých novin a překvapením si vylil své kafe na nové kalhoty. Pan Toppings byl velice překvapený, že vidí tohoto muže.

„Dobrý den i vám, profesore Brumbále." pozdravil i pan Toppings a stoupl si, aby si mohli potřást rukou. Usmál se, ale jeho oči vyzařovaly nervozitu. Tara nevěděla proč, oni očividně vypadali jako staří známí, přátelé, proto nechápala to, co vidí. Ale než se nadála, paní Toppingsová jí volala, ať donese čaj.

Když Tara vstoupila do kuchyně, další židle stála poblíž stolu, židle, kterou Tara nikdy v bytě Toppingsových neviděla. Položila sušenky a čaj na kuchyňskou linku, zatímco se podezřele ohlédla na profesora Brumbála. Pouze tam seděl a všechno kolem sledoval, s údivem v jeho světle modrých očí, které vypadaly, že na ranním slunci jiskřily. Tara si nemohla pomoct a uvažovala o jeho podivném obleku. Byl to snad nějaký nový modní trend, o kterém Tara neslyšela? Nebo byl profesor Brumbál z nějaké jiné země a tohle bylo normální oblečení třeba v Arábii? Nebo Íráku? Nebo možná v Indii nebo Číně?

„Taro, sedni si." přikázala paní Toppingsová. Tara poslechla a dala si ruce do klína.

„Taro, tolik jsi vyrostla." usmál se profesor Brumbál. „Vypadáš jako tvoje matka. Ale máš oči svého otce."

Tara zůstala zticha. Pouze se koukla na pana Toppingse, který pořád vypadal nervózně. Taře se téma nelíbilo - bylo to až moc osobní. A nikdo jí nic takového nikdy neřekl, nebyla připravena se dozvídat o svých rodičích a jejich osobnostech. A rozhodně to nechtěla slyšet od nějakého cizince, kterého z nějakého neznámého důvodu její adoptivní rodiče znali.

„Tady je váš čaj, profesore," řekla paní Toppingsová a položila malý šálek čaje před něj. „Tak, proč jste se u nás zatavil zrovna dnes?"

Profesor Brumbál se na ni mile usmál. „Lucy, jak jsem vám a Henrymu říkal před několika lety, je čas."

„Ach."

To šlo od obou Toppingsových. Oba vypadali smutně a šťastně dohromady. Jakoby něco, čeho se báli, se stalo.

„Omlouvám se, pane," ozvala se nesměle Tara poprvé od té doby, co se profesor Brumbál objevil. Všichni dospělí se na ni podívali, ale Tařiny čokoládově hnědé oči visely na profesoru Brumbálovi. „Ale kdo jste? Jste nějaký rodinný přítel, o kterém jsem nikdy neslyšela? Nebo jste nějaký lékař a přišel jste mě vzít na nějakou chirurgii? Omlouvám se, ale jsem zmatená."

Závidíš, Potterová? [Fred Weasley; Harry Potter]Where stories live. Discover now