K A P I T O L A 4 3

5.1K 451 120
                                    

/2. května, 1998/

,,Slib mi, že budeš opatrná," naléhal Fred.

Tara přikývla. ,,Budu. Ty buď taky." Políbila ho na rty, než se vydala pryč.

Tara se rozeběhla směrem ven. V tom zmatku vrazila do Talie.

,,Talio!" vyjekla nadšeně a hodila jí ruce kolem ramen. ,,Propána, tak ráda tě vidím! Jak ses sem dostala?"

Talia pokrčila rameny. ,,Dostala jsem zprávu. Prý se tu objevil Harry, tak jsem vycítila, že se bude dít něco velkého. Nevíš, jestli je tu Kat? Říkala jsem jí, ať přijde."

Tara zatřásla hlavou tak divoce, až jí vlasy spadaly do obličeje. Byla tak strašně nervózní a vystrašená... Tohle nemohla udělat. Jak mohla jít do války s tak rozřesenou postavou? Tohle nemohla dokázat.

Talai někam odběhla a rusovláska se rozhlédla kolem sebe. Nic neviděla. Všude jenom chystající se žáky Bradavic, spoustu chodících soch (vůbec nechápala, jak se tu vzaly) a profesoři a paní Weasleyová, kteří se snažili hrad alespoň na chvíli ochránit.

Tara nedokázala najít Freda, nebo Remuse nebo kohokilv jiného z řádu až na paní Weasleyovou. Ale chtěla být někomu nablízku. A bůh ví, kde je Harry.

Vběhla zase zpátky do hradu. Venku to bylo ještě nebezpečnější než uvnitř. Byla si jistá, že hrad si pořád pamatovala víc než lord Voldemort a Smrtijedi.

Potkala ještě Nevilla, jak se se Seamusem Finniganem ženou směrem dolů s rukama plnými rachejtlí z Weasleyovic obchodu. Ginny utíkala někam pryč, asi za rodinou, a slyšela Lenku, jak křičí, ,,Harry! Harry! Počkej!" Viděla i spoustu dalších lidí, které si pamatovala ze svého času v Bradavicích. Pár jich pozdravila, když ji spatřili.

V moment, kdy vbíhala na Astronomickou věž, zaslechla první ránu. Podívala se k obloze, odkud odpadávaly kousky ochranné bariéry. Smrtijedi udělali svůj první krok k útoku.

Chvíli bylo po celém hradě ticho - pak se začaly ozývat jásavé výkřiky smrtijedů, kteří pronikli do hradu.

Tara jednoho zahlédla, jak letí na koštěti směrem k ní. Pamatovala si jedno obzvlášť užitečné kouzlo, které ji naučila Ginny. ,,Reducto!"

Smrtijed odletěl směrem k zemi a Tara sebou trhla, když slyšel jeho výkřik, jak upadl na kamenné nádvoří. Výborně. Jeden dole, dalších milióny k poražení.

Spatřila Remuse a Tonksovou, jak bojují bok po boku. Bylo krásné vidět, jak se navzájem zachraňují...

Ale Remus neviděl Smrtijeda blížícího se zezadu. ,,Remusi, pozor!" zaječela a vyslala kouzlo Expelliarmus na útočícího, ale minula. Ten natáhl ruku s hůlkou a zaječel, ,,Avada Kedavra!"

,,NE!" zaječla společně s Tonksovou, když ho paprsek zeleného světla zasáhl do hrudi a Remusovo tělo bezvládně padalo na zem Astronomické věže. ,,Ne! NE!" Brečela Tonksová, ale dál se mistrně vyhýbala kouzlům Smrtijeda. ,,Zabil jsi mi MANŽELA!"

Taře po obličeji začaly stékat slzy. Ne. Remus, její kmotr, byl pryč... Stejně jako Sirius... Poslední dospělý člen její rodiny...

Tara se sebrala a slzy smutku se změnily na slzy vzteku. Chtěli válku, měli ji mít.

,,Petrificus Totalus! Expelliarmus! Reducto!" ječela na všechny strany a snažila se co nejvíce Smrtijedů dostat od sebe.

,,Avada Kedavra!"

Tara ztuhla, protože se bála, že jí smrtící kletba zasáhne - ale slyšela překvapený nádech několik centimetrů od sebe. Otočila hlavu, jak aby spatřila Tonksovou, jak zavírá oči a padá na zem k Remusovi.

Teď to v sobě Tara neudržela. Otočila se na Smrtijeda s bledým obličejem. Ruka se jí klepala, ale i tak pozvedla hůlku na Smrtijedovu hruď.

,,Avada Kedavra!"

Právě někoho chladnokrevně zabila. Nebyla o nic lepší než oni.

*

/2. května, 1998/

,,Postarejte se o své mrtvé," zarecitovala si roztřeseně Tara v hlavě. ,,Postarejte se o ně."

Zatímco mrtvou Tonksovou držela v rukou, Remus letěl za ní na lehátku směrem do Velké síně.

Položila je tam hned na začátku vedle sebe, a ruce jim dala na sebe. Taře slzy stékaly po rudých tvářích. Zrovna se jim narodil syn... Bylo to strašné. Skončil téměř úplně stejně jako ona a Harry.

Slyšela hlasité nářeky a vzlyky pár metrů od sebe. Uviděla spousty lidí s červenými vlasy...

Zbledla ještě víc. Bála se nejhoršího.

Pomalými kroky se blížila k Weasleyovým. Nechtěla to vidět. Remus a Tonksová stačili. Nedokázala spatřit ještě někoho...

To co ale viděla bylo stokrát horší. V obličeji byla doslova bílá jako křída, začala se jí motat hlava a udělalo se jí špatně od žaludku.

,,Frede."

Jestli brečela hodně, rozbrečela se ještě více teď. Vrhla se na zem k němu, s tvářema úplně mokrýma, vlasy rozcuchanými a očima červenýma. Ne. To nemohla být pravda. To se nemohlo stát. On nemohl být mrtvý. Ne po tom, co se všechno stalo. Ne po všech těch šťastných chvílích, které spolu prožili.

Ale bylo to tak.

Hruď se mu nezvedala, vlasy měl rozcuchané a špinavé. Oblečení měla také od prachu, někde měl i pár kapek krve. Ležel nehybně a Tara věděla, že je konec.

Cítila se, jako kdyby se celý svět rozpadal. Její manžel zemřel. Celé srdce se jí rozpadalo, a ona se vrhla Fredovi kolem krku. Nechtěla ho pustit. Nedokázala to snést. To nebylo možné. Byl to všechno jenom sen. Za chvíli se vzbudí, bude v Doupěti a všechno bude v pořádku. Fred nezemřel. Ráno se vzbudí vedle něj, šťastná a radostná.

Paní Weasleyová ji vytáhla na nohy a objala. I ona byla celá rudá a brečela. Nechala Taru, ať se vybrečí na její rameno. Tara to nedokázala snést. Brečela jako malé dítě, které právě dostalo vyndáno. Ale ona pro to měla mnohem vážnější důvod. Pro ní to byla ta největší ztráta, jakou za celý svůj život utrpěla. Srdce necítila, jako kdyby bylo na milión kusů. Nedokázala dýchat nebo mluvit. Už ani své vlastní vzlyky neslyšela. Jen se jí rychle pohybovala hruď, jak se snažila všechen ten smutek vstřebat.

Pak tam byl George, který zaujal místo paní Weasleyové. Tara si ho málem spletla s Fredem, ale Fred měl levé ucho - George ne. Brečeli oba dva stejně nahlas, stejně zničeně. A Tara v ten moment věděla, že ona se už k normálnímu źivotu nikdy nevrátí.

Autorka: předem se omlouvám za jakékoliv chyby nebo překlepy... Ale strašně se mi třesou ruce.

Tohle je strašně dojemné. Opravdu mám slzy na krajíčku. A pokud jste úplně zničení, hudbu nahoře neposlouchejte. Ta je ještě více depresivní.

Po tomhle nám zbývá už jen epilog. Jelikož jsem do tohoto příběhu zažraná, asi ho půjdu psát hned teď.
Chci předem poděkovat všem, kteří to vydrželi až sem. Strašně moc vám všem děkuji, za všechno. Podporu, votes a komentáře.

Ještě bych vám chtěla dát tuhle nabídku - jestli máte otázky na mě, taky se klidně ptejte. Moc ráda vám zodpovím, pokud to nebude nějak hodně osobního.

~Ami, která tuhle kapitolu nepřidala žádné smajlíky

Závidíš, Potterová? [Fred Weasley; Harry Potter]Where stories live. Discover now