Seděla jsem na zemi před krbem s dekou okolo ramen. V rukou jsem držela teplý hrníček se zeleným čajem. A po chvilkách jsme z něj usrkávala. Bylo šest hodin ráno a v domě bylo ticho. Včera mě Shawn odnesl do postele a bez jediného slova jsme šli spát Samozřejmě nechyběla návštěva Deana, který se postaral o mé stehno, protože jsem si poškodila stehy. Byla jsem na sebe o to víc, naštvaná, protože se mi to hojilo krásně a mohla jsem už normálně fungovat. Taky jsem byla na Sahwna trochu naštvaná, protože se mi nesvěřil o mém otci, ale neměla jsem sílu na to, to řešit.
Byla jsem tady asi hodinu a tupě zírala do ohně, byla jsem neskutečně unavená, ale nemohla jsem spát.
„Ahoj," ozval se tichý hlásek za mnou.
„Ahoj, Aaliyah," odpověděla jsem jí a přinutila se alespoň k malému úsměvu.
„Můžu si přisednout?" „Jasně." Posunula jsem se trochu na stranu a ona usedla vedle mého boku.
„Vím, že to včera nebyl ideální večer, ale konečně jste s námi, doma." Řekla a podívala se na mě.
„je mi líto, že jsem to musela všechno slyšet."
„Mně to nevadí," řekla a pak ukázala na mé odhalené obvázané stehno. Měla jsem na sobě Shawnovi šortky a jeho svetr.
„Co se ti stalo?" „Střelili mě, když jsme utíkali od zlých lidí," odpověděla jsem a trochu víc se zabalila do deky.
„Taky bych chtěla být tak statečná, nedokážu si představit, čím vším sis musela projít."
„Aalyiah," povzdechla jsem si a napila se čaje, protože mi vyschlo v ústech, „já nejsem statečná, věř mi, že strach se mě držel pokaždé, když se něco dělo, navíc jsem i omdlela, když mi Dean vytahoval kulku."
„Stejně jsi statečná!" Stála si za svým a já se usmála, tentokrát nenuceně. Mezi námi nastalo ticho. Pak se zvedla a odběhla pryč. Netrvalo dlouho a ona se vrátila s hřebenem a dvěma gumičkami v rukách.
„Můžu ti udělat copánky?" zeptala se s jiskrami v očích a já přikývla. Ona si přisunula taburet za má záda a já si sundala svou gumičku, která držela ty mé vlasy po hromadě v drdolu. Nechala jsem se česat a užívala si ten pocit. Líbilo se mi, když mi někdo něco dělal s vlasy. Já sama jsem byla lína si dělat nějaké účesy, proto bylo příjemné po takové době nechat někoho, aby se prohrabával mými prameny.
„Víš, vždycky jsem si myslela, že Shawn bude vždycky pryč a jednoho dne se nevrátí vůbec. Ani nevíš, jak jsem byla šťastná, když jsem slyšela, že přijedete a zůstanete tady. Tolikrát jsem ho přemlouvala, aby zůstal, ale on vždycky odešel. Věděla jsem, že se musí vrátit, ale to loučení bylo těžké. Většinou odcházel brzy ráno nebo v noci, abychom se ani nepotkali. Takže jsem ráda, že je tady s námi, a to díky tobě. Proto ti děkuji, že jsi mi přivedla bratra domů." Její hlas mi prozradil, že se usmívá, a to mi ihned zlepšilo náladu.
„Neděkuj mi, on sám chtěl pryč."
„Já vím, ale neodešel, dokud jsi tam nebyla ty. Vím to, už jenom to, když se na tebe podívá vidím, jak je do tebe blázen," řekla a rozdělila mi vlasy na dvě půlky.
„Miluješ ho, že ano?" zeptala se váhavě a já se pousmála.
„Ani nevíš jak moc." Vydechla jsem a položila hrníček vedle mě.
„To jsem ráda, moc vám to spolu sluší."
„Copak tady děláte?" uslyšela jsem Shawnův hlas za mými zády.
„Dělám Layle copánky, má moc pěkné vlasy."
„Jo to má," řekl a jeho kroky zamířily naším směrem. Postavil se přede mě a posadil se do tureckého sedu. Opřel se o pravou ruku, kterou položil za sebe, aby se mu lépe dýchalo.
„Jak ti je?" zeptal se starostlivě a pohladil mě nad holým kotníkem.
„To bych se měla zeptat spíš já tebe ne?" „Já jsem v naprostém pořádku." Usmál se, ale i tak bylo vidět, že schovává bolest, kterou mu každý pohyb způsobuje.
„Tak copak si dáte k snídani dámy?" zeptal se a vyhoupl se na nody. Byl tak moc vysoký. Jeho široká ramena byla napnutá a ruce si dal so kapes od tepláků.
„Lívance, prosím, prosím," ozvala se Aaliyah a já už viděla její radostný obličej. Na lívance jsem teda moc chuť neměla, ale nebudu jim kazit radost.
„Jdu na to," řekl a opatrně se sklonil, aby mi dal pusu na tvář. Trochu jsem zčervenala, když jsme věděla, že jeho sestra nás pozoruje.
Ještě chvilku jsme si povídaly a já díky ní přišla na jiné myšlenky. Byla jsem překvapená, když mi řekla, že hraje hokej a také mi řekla, že má kluka, ale Shawn to prej ještě neví. Bojí se, co by o něm řekl, a že by mu mohl ublížit, proto ho nechce pozvat k nim domů. Věděla jsme, že Shawn by mu nic neudělal, ale pořád je to jeho mladší sestra a má o ní starost. Na chvilku jsme si přišla jako její nejlepší kamarádka. I když mezi námi je šestiletý rozdíl, tak byla velice chytrá. Všimla jsem si, že mi vnucuje hezké myšlenky a zajímala se o mě. Vyprávěla jsem jí o mém životě, a dokonce i o Tesse.
„Hele vy drbny, jídlo je hotové!" zakřičel na nás Shawn z kuchyně, zrovna, když mi dokončila druhý copánek. Obě jsme se zvedly a já s hrníčkem v ruce následovala moji novou kamarádku. Dobelhala jsem se ke stolu a usadila se na měkkou židli.
„Zpomal trochu." Zasmál se Shawn, když si jeho sestra dávala už třetí lívanec.
„Sluší ti to." Pochválil mi účes a já se na něj děkovně usmála. Převzala jsem si od něj talíř a polila si lívance sirupem.
„Tady to voní." Přišla za námi Karen s úsměvem. Bylo na ní vidět, že je ráda, že má doma svého syna. Postupně přišli všichni dolů a Karen vystřídala Shawna za plotnou.
„Kde je mamka?" zeptala jsem se Dereka, který scházel schody.
„nechce vyjít z pokoje, potřebuje ještě nějaký čas." Přikývla jsem, ale i tak jsme vstala a vydala se za ní. Věděla jsem, že je to těžké, hlavně pro ni. Když jsem vyšla schody a postavila se před dveře, zaťukala jsem a čekala. Po chvilce se ozvalo tiché dále, které jsme málem přeslechla. Otevřela jsem dovnitř a spatřila ji, jak stojí u okna s rukama kolem břicha. Ani se na mě neotočila, bylo jí jasné, že jsem to já.
„Ahoj, mami," řekla jsem a objala ji zezadu.
„Jak mohl?" zeptala se s bolestí v hlase.
„Jak se mohl zabít? Věděl, jak moc jsem ho milovala, udělala bych pro něj cokoli."
„Já vím, ale snažil se nás chránit. Nevíme, co mu Joseph řekl, ale věřím, že by to neudělal, kdyby nebyl v sázce náš život," řekla jsem a na chvilku se zamyslela nad tím, jaké by to bylo, kdyby táta žil. Měla bych úplně jiný život, dostudovala bych, Tessa by stále žila, ale zase bych nepoznala Shawna. Odtáhla jsem se od mamky a postavila se k ní čelem. Její obličej byl bledý a pod očima měla tmavé kruhy.
„Věděla jsem, že měl předtím nějaké problémy, ale tohle?!" řekla a ignorovala má předchozí slova.
„Vím, jaké to je. Zažila jsem ten strach mami. Bála jsem se, aby se ti něco nestalo, udělala bych všechno pro to, abys byla v bezpečí."
„Laylo, to já se mám starat o tebe, ne ty o mě. Navíc jsem to s ním mohla nějak vyřešit, udělala bych pro nás všechno, ale lhát mi? Copak ty nejsi naštvaná?"
„Proč bych měla být?" Zamračila jsem se.
„Protože kvůli Thomasovi tě unesli, moji holčičku." Pohladila mě po tváři a druhou rukou si utřela jednu neposednou slzu.
„Nejsem, není to jeho vina. Nemohl za to, co se stalo."
„Kdyby tady s námi zůstal a kdyby se mi svěřil, nic by se nestalo. A co Tessa Lay? Mohla být naživu." Na chvíli jsem se zarazila, ale nemohla jsem se před mamkou začít hroutit nebo vyšilovat. Nesmím ji nechat, myslet si, že tohle je táty chyba.
„Mami poslouchej mě. Tessa tady bude vždycky s námi," položila jsem jí ruku na srdce, „Vím, že to dost bolí, ale musíme to zvládnout. Chybí mi, tak strašně moc mi chybí, ale vím, že tímhle jí zpátky nezískám. Netuším, co si o tom všem mám myslet, ale věřím, že všechno mělo nějaký důvod."
„Jak to můžeš, tak zvládat?" zeptala se a zahleděla se mi do očí. Já že to zvládám? Včera jsem se psychicky zhroutila. Nemám nejmenší tušení, kde se ve mně bere ta jistota a naděje.
„Nezvládám," přiznala jsem se, „ale snažím se. Musíme přijmout podporu a pomoc od lidí, kterým na nás záleží."
„Lay, doufám, že víš, že tady nemůžeme zůstat. Nelíbí se mi, že jim přiděláváme starosti, ale nemáme moc peněz na nové bydlení. Vůbec nevím, co si počnu." Sedla si na postel a projela si rukou vlasy.
„Vím, že jsi s Shawnem šťastná, moc ti to přeji, ale musíme něco dělat. Prodala jsem obchod a Derek pracuje z domu, ale nechci si od něj brát peníze.
„Já to chápu, nemusíš se bát, nějak si poradíme." Pohladila jsem jí po rameni a ona mi poděkovala.
„Stále musíme počkat, dokud nebudeme vědět, že jsme v bezpečí."
„Já vím."
„Tak dobře, teď se půjdeš nasnídat," řekla jsem a společně jsme vyrazili do kuchyně.
Už se blížíme ke konci! Tohle je předposlední kapitola. Myslím, že tento příběh si po třech letech zaslouží konec a doufám, že s ním budete spokojení.
K.