Dveře od Musical memory se mi otevřely. Neváhala jsem a vběhla jsem tam. Vedly tam schody dolů. Přemýšlela jsem, jak si najdu další ruku na grabpack. Chci Mommyně ukázat, že i když mi sebrala ruku, tak se jen tak nevzdám a nic mě nezastaví. Moc jsem se nerozhlížela, šla jsem hned do prava. Nebo lépe řečeno, běžela.. blížila se tma a já už skoro nic neviděla. Ještě, že nosím při sobě tu Simonovu baterku a nevytratila jsem jí při vraždě Huggyho. Teda.. doufám, že jsem ho zavraždila a nevyběhne tu teď někde po mně. Po mém odhodlaném běhu jsem se málem zabila. Zem se najednou podemnou propadla. Ne, že jsem si vyrazila trošku dech, ale udělala jsem si i něco s nohou. ,,To si děláš prdel?" Řekla jsem si potichu a snažila se nabrat znova dech. Sáhla jsem si na ní a zkusila, co s ní mám. Vypadalo to jako naražené. Zkusila jsem se postavit. Sice to bolelo a tekla z ní trošku krev, ale nezabránilo mi, že bych s ní nemohla hýbat. Nosila jsem u sebe od toho večírku věci na přeslečení. Vytáhla jsem své tepláky a tričko s dlouhým rukávem, dala na sebe a šaty tu nechala ležet. ,,Tolik škrábanců za jeden den.." Pomyslela jsem si. Z trička jsem utrhla vší silou rukáv, sedla si a obvázala jsem si svou naraženou levou nohu a pořádně to přitáhla, aby mi přestala téct i krev. Postavila jsem se a pokračovala jsem v běhu. Moje levá noha byla ráda, že je ráda a že není zlomená.
Doběhla jsem na konec toho tunelu. Byla tu jakási místnost, ale byla tu zase tma jako v pytli. Posvítila jsem si baterkou na cestu. ,,Bingo!" Řekla jsem. V této místnosti se totiž vyrábí nové ruce do grabpacku. Po mé pravici zase cosi pískalo a blikalo červené světlo. Byla tam páčka. Klasicky jsem jí dala dolů. Rožnulo se tu velké světlo. Měla jsem vyhráno. Ale všimla jsme si něčeho velice špatného. Ti, co vyráběli ruce nějak divně pokroutily s trubkou. Spravila jsem jí. Spustila jsem stroj. Všecko běželo v pořádku, bez jakýchkoliv problémů.. tak, jak mělo. Po pár minutách měl stroj nějaký problém. ,,Co zase? Však jsi běžel doteď bez problémů." Chyběla mu barva. ,,Jako vážně? Kde jí mám teď sehnat? Dej mi ji bez barvy prosimtě, já si poradím." Řekla jsem a mačkala jsem furt to tlačítko. Nechtělo se mu. ,,Jsem v háji." Řekla jsem si. Ale když jsem to dořekla, nahoře se rožnula světla a otevřely se dveře. Neváhala jsem a šla se tam podívat. Když jsem byla nahoře, rozjel se pás a vezl s sebou novou plechovku s barvou. ,,Tady se občas dějí i zázraky." Řekla jsem si a vzala tu barvu. Dala jsem jí do stroje a sešla zase dolů pokračovat ve svém díle. Když ručky byly hotové a vyjely, vzala jsem si jednu a dala jí na grabpack. Ale tohle nebyla naše klasická červená ručka. Byla zelená. ,,V tom nebude nějak extra rozdíl, ne?" Řekla jsem si a snažila se otevřít tím dveře do kterých vede pás. Nešlo to. Chvíli jsem přemýšlela. Pak jsem něco zahlédla. ,,Co je to?" Řekla jsem si a zkusila do toho strčit tu zelenou ručku. Byla to ,,nabíječka" na zelenou ruku. ,,Tahle ruka umí fungovat i přes nabití proudem? Skvělý!" Nabila jsem si jí a otevřela si cestu do tunelu s pásem. Když už nezbude proud, dveře se za mnou automaticky zavřou. Na jednu stranu je to zase dobré. Když mě bude někdo nahánět a budu to mít dobře vypočítané, zavře se to za ním a já budu v bezpečí. Milovala jsem jí. Už mě ani tak neštvalo, že mi Mommy long legs ukradla červenou ruku. Může si jí klidně už strčit.. Však víte kam. Když mě pás dovezl na samotný konec, vylezla jsem. Šla jsem chvíli rovně a předemnou stála jakási cedulka s nějakým králíkem. ,,Vidím prvně." Řekla jsem si. Ale neměla jsem čas se zaobývat nějakou blbou mluvící cedulí. Byla vedle mě místnost, kde se hraje Musical memory. Oddechla jsem si. ,,Tak fajn. Ať to stojí za to." Řekla jsem si a vkročila dovnitř.