Rozpadající se maska (Sugahina)

-24-

Hinata:

Zrovna, když jsem umýval nádobí, někdo mi zaklepal na rameno. Moje tělo sebou automaticky škublo a odsunulo se do bezpečné vzdálenosti od natažené paže.

Pohlédl jsem vedle sebe a setkal se se zaraženým výrazem Sugi.

Chvilku bylo mezi námi ticho. Nebyl jsem schopen se mu podívat do očí. "Myslím, že bychom si konečně měli promluvit" přerušil ticho nakonec Suga a zavedl mě do obýváku.

Po cestě moje ruce popadli talíř se snídaní a potom co si Suga sedl, jsem mu ji podal.

"Uh.. To je pro mě?" zeptal se překvapeně. Přikývl jsem a sedl si vedle něj.

"Jak je na tom tvůj krk?" zeptal se Suga zatímco se natáhl k mému krku. Připomnělo mi to včerejší incident a prudce jsem stiskl oční víčka k sobě.

Bolest se ale nedostavila a já si okamžitě uvědomil svou chybu. Pomalu jsem oči zase otevřel a uviděl před sebou Sugu s smutným výrazem ve tváři.

"Hinato. Musíš mi říct, co se ti děje. Chci ti pomoct! Ale když se mnou nebudeš komunikovat tak nemám jak!" řekl mi a vypadal, jako by se měl každou chvílí rozbrečet.

To je jediné co ti jde. Ubližovat ostatním. Podívej, jak je kvůli tobě nevyspaný!

Do bločku ze Sugova pokoje jsem napsal "Kvůli těm modřinám na krku nemohu mluvit, takže si nemyslím, že je ideální chvíle na vyprávění dlouhých příběhů".

Suga se na mě po přečtení podíval a zeptal se. "Ubližuje ti někdo doma?"

Nečekal jsem, že by se Suga zeptal takto otevřeně. Moje hlava ale automaticky zavrtěla hlavou v nesouhlas.

"Hinato. Ubližuje ti někdo doma?" zeptal se znovu a pohlédl mi do očí. Bylo to, jako by viděl přes všechny mé lži. Cítil jsem, že je zbytečné lhát. Suga už stejně věděl odpověď.

Sklopil jsem hlavu a pomalu naznačil ano. Suga zprudka vydechl, ale nepřestal s otázkami.

"Jak dlouho?"

Na prstech jsem mu ukázal osmičku.

"osm měsíců?" zeptal se roztřeseným hlasem. Odpověděl jsem zavrcením hlavy. "Osm... týdnů?" pokusil se hádat podruhé a já mu opět odpověděl lehkým zavrcením hlavy.

Najednou jsem uslyšel vzlyk. Pohled mi padl na Sugu kterému po tváři stékala slza. "Jak někdo dokáže udělat něco takového svému vlastnímu dítěti?!" vykřikl Suga až jsem sebou trhl.

Nakonec se ke mě otočil. "Musíš to nahlásit na policii!" řekl Suga s pevným výrazem ve tváři.

Vymrštil jsem ruku k té jeho, abych ho zastavil k cestě k telefonu. "Musíme to ohlásit policii. Jestli ti někdo doma takto ubližuje, tak to není normální!!"

Začal jsem prudce vrtět hlavou. Ruka mi zamířila k bločku a napsala rychle vzkaz. "Prosím! Nemůžeme to oznámit policii. Věř mi, že kdyby to šlo, udělám to už dávno. Prosím"

Suga se nakonec po dlouhém přemlouvání posadil zpět na gauč. "Dobře. Ale tam už se nevrátíš. Zůstaneš tu se mnou, Jsem si jistý, že to mým rodičům nebude vadit, když jim vysvětlíme důvod"

ON mě zabije jestli se nevrátím! Nemůžu tu zůstat!

Ale nejspíš mě zabije, i když tam přijdu. Vždyť se mu to už skoro povedlo...

Do bločku jsem tedy napsal: "Kdybych tu mohl nějakou dobu i s mou sestrou pobýt, byl bych moc rád. Seženu si nějakou brigádu a všechno tobě i tvé rodině vrátím"

"Nemusíš nám nic vracet. Jsem si jist, že moji rodiče budou rádi, že tu budeš. Ale slib mi prosím, že mi řekneš, co se stalo." řekl mi a vzal mé ruce do svých.

Zmohl jsem se jen na malé přikývnutí.

Že by se můj život konečně zlepšil?