Rozpadající se maska (Sugahina)

-20-

Hinata:

Z temnoty mě probral můj telefon, který mi začal zvonit v kapse. Zatřepal jsem hlavou, překulil se na záda a vytáhl mobil. 

58 nepřečtených zpráv.

Daichi: Hinato, jsi v pořádku? Proč neodepisuješ?

Yamaguchi: Víš, že kdyby jsi měl jakýkoli problém, tak nám ho můžeš říct! 

Noya: Já ti jako tvůj senpai rád s čímkoli pomůžu, Shoyo!

Hinata: Eh... Jsem v pořádku? Proč se ptáte? Samozřejmě, že vím, že se na vás všechny můžu spolehnout! 

Jsem v pořádku. Jen tu ležím na zemi v kaluži vlastní krve, s oblečením roztrhaným všude okolo a ať se pohnu jakkoli opatrně, stejně mi pokaždé projede tělem neúnosná bolest. 

Hinata: Každopádně už musím jít. Musím se ještě učit na zítřejší test. Tak dobrou noc!

Pomalu jsem se zvednul a rozešel se ke koupelně. Tam už na mě čekala sprcha. Po půl hodině jsem se konečně vysprchoval a vylezl ze sprchy. 

Zrak mi padl na můj odraz. ON mi udělal pár modřin i na obličeji, takže si ráno budu muset přivstat a zakrýt je.

Vyšel jsem z koupelny a zamířil zkontrolovat Natsu. Ta naštěstí spokojeně spala na posteli. Usmál jsem se a zamířil do svého pokoje. 

Po cestě k posteli se mi už zavírali oči, takže jakmile moje tělo spadlo do postele, zmocnil se mě spánek.

.

.

.

Cítil jsem se jako pod vodou. Do plic se mi nedostával dostatek vzduchu a já lapal po dechu. 

Co je tohle za sen?

Prudce jsem otevřel oči a ve tmě se snažil zaostřit. Skláněl se nade mnou ON a svýma silnýma rukama mě škrtil. 

Okamžitě jsem se ho pokusil ze sebe skopnou. Moje nehty se mu zarývali do zápěstí. Na tváři jsem cítil JEHO krev z ran. Po tváři mi stekla slza. 

Je tohle vážně způsob jak zemřu?

Zabije mě?

Možná to tak bude lepší.

Ale co Natsu? Kdo se o ni postará? 

Najednou se tlak kolem mého krku uvolnil a já se mohl zase nadechnout. Prudce jsem do sebe nasát vzduch a se zbytkem sil se od něj odsunul nejdál co to šlo. 

Nejspíš se mi podařilo ho zasáhnout, protože teď ležel na zemi a nadával.

"Zabiju tě! Tebe i tu malou mrchu! Oba dva jste k ničemu!"

Slyšel jsem, jak se tlukot mého srdce zrychlil při zmínce Natsu.

 Chce nás oba dva zabít.

Než jsem si vůbec stihl uvědomit co dělám, už se moje nohy rozběhli směrem k pokoji Natsu. Po cestě se mi povedlo vylovit z kapsy klíč od jejího pokoje. 

Rychle jsem odemknul a zase za sebou zamknul. O pár vteřin později se už ozvalo bušení na dveře. "Otevři. OTEVŘI TY SPRATKU!! CO SI TO VŮBEC DOVOLUJEŠ KE SVÉMU OTCI!!"

Neváhal jsem, vzal Natsu do náruče a oknem se dostal na střechu. Za mnou se zrovna rozlétli dveře. "VRAŤ SE! TO JEŠTĚ NENÍ KONEC!"

"O-oni-chan? C-Co s-se d-děje?" zeptala se Natsu roztřeseně, zatímco se ke mě víc přitiskla.

Chtěl jsem jí odpovědět, že je v pořádku a bezpečí, ale můj krk nebyl schopen vydat jediný zvuk kvůli škrcení. 

Moje nohy se dali do běhu. Ani jsem nevěděl kam běžím, ale nevadilo mi to. 

Před pár minutami mi šlo o život. Málem mě zabil. 

Po nějaké době jsem se zastavil v nějakém parku. Natsu mi spala v náruči.

Pomalu, abych ji neprobudil, jsem si sedl na lavičku, položil Natsu vedle sebe a položil si její hlavu na klín.

Měla na tváři tak spokojený výraz, jako by jí vůbec nevadilo, že spí venku na lavičce. Smutně jsem se usmál a po tváři mi začali stékat slzy.

"Hinato...?"

_________________________________________

Tak nová kapitolka je tu! Doufám, že se vám líbí :3.

Chtěla bych oznámit, že jsme dneska překročili 1K přečtení u této knížky, za což bych vám všem chtěla strašně moc poděkovat! <3 

Snažím se teď přidávat kapitoly každý den, ale ne vždy mám čas, nebo nápady, takže se omlouvám. 

Přeji pěkný zbytek večera!