-What you want?!-

930 51 7
                                    

Mé oči byly plné slz když jsem viděla jak se ty jeho otevřeli. Chvíli jsme se tam na sebe koukali a nikdo nic neřekl. Plakala jsem jak nikdy před tím. Byla jsem strašně šťastná.

„Same.. já jsem myslela že už tě nikdy neuvidím.." řekla jsem a v tu chvíli do místnost vešel doktor.

„Slečno musíte odejít." Nehodlala jsem se pustit jeho ruku. Ne. Chtěla jsem tu u něj zůstat.

„Já od něj neodejdu. Ne teď." Řekla jsem a stále brečela.

„Slečno nedělejte nám to těžší. Prosím odejděte." Já se zvedla ze židle a pustila jeho ruku. Sam nebyl schopen jediného slova.

Odešla jsem tedy z místnosti, ale ne z nemocnice. Vyčkávala jsem před jeho pokojem a hleděla na něj přes prosklené sklo. Bylo vidět že doktoru něco říká, ale neslyšela jsem ho. Doktor vyšel z místnosti a šel směrem ke mě.

„Co se mu děje?"

„Omlouvám se , ale tyhle informace vám nemůžu sdělit. Nejste rodinný příslušník." Řekl doktor a odešel.

V tu chvíli se mi spustili slzy z očí. Nevěděla jsem co mám dělat, chtěla jsem ho znovu vidět a znovu držet za ruku, chtěla jsem ho obejmout, ale nic jsem dělat nemohla. Jen jsem seděla, už jsem ani nevěděla, jenom seděla a hleděla na prosklené okno za kterým byl Sam.

...

Okolo mě prošlo tolik lidí, doktoru či sestřiček, ale já pořád zůstala na tom samém místě. Nehla jsem se z něj. V kapse mi najednou začal vyzvánět telefon. Podívala jsem se tedy na rozsvícený displej a uviděla doposud neznámé číslo. Zvedla jsem ho a přiložila si mobil k uchu.

„Je tam Vanessa?" Zeptal se hlas který mi byl až moc povědomí.

„Co ode mě sakra chceš a kde si vůbec vzal moje číslo?" Řekla jsem suše. Ani jsem nekřičeli nahlas.

„Chci jen vědět co je se Samém?!" Odpověděl mi poněkud drze.

„Je v kómatu, a říkám ti to jenom proto že jsi byl jeho dobrý kamarád.." řekla jsem a chystala se hovor ukončit.

„Vanesso počkej, já s tím táborem. Prostě ti to potřebuju vysvětlit. V pět u tebe?"

„V pět u Matyho. Čau." Řekla jsem a hovor ukončila. Vážně by mě zajímalo co by mi jako chtěl vysvětlovat. Byla jedna hodina, a já se chystala jet domů, nebo lépe řečeno k Matymu, protože mi nabídl abych u něj byla, kvůli psychickému nátlaku. Veřejnou dopravou jsem tam byla za půl hodiny, a tak jsem se vydala cestou z nemocnice.

...

Zmáčkla jsem zvonek. Dveře se najednou otevřeli a já mohla vejít dovnitř.

„Ahoj" řekla jsem pověsila moji bundu na věšák.

„Jak mu je?" Zeptal se mě bez pozdravu.

„Nevím, nechtějí mi to říct. Ale pravděpodobně už není v kómatu, mluvil na doktora. Sice jsem ho neslyšela, ale viděla."

„Počkej to jako fakt?! To je přece úžasný!" Řekl a objal mě. Já jsem ho v objetí pouze poplácala po zádech a vidala se směrem k obýváku.

„Děje se něco?" Zeptal se mě když jsem se už snad po třetí netrpělivě koukala na hodinky.

„Volal mi Vita, chce přijít. Něco mi vysvětlit nebo co. Tak jsem mu řekla aby přišel sem." Doufala jsem že se kvůli tomu Máty nenaštve.

„Aha mám si zalézt do pokoje a nerušit?" Zeptal se a já jen pokrčila rameny. Bylo to na něm a tak si sedl vedle mě a koukal se mnou na televizi. Pak už jsem zavřela svoje víčka a spokojeně usínala.

Pohled Matyho

Vypnul jsem televizi v tu chvíli, když mi usla opřená o mé rameno. Chvíli jsem tam s ní jen tak byl a pozoroval jak spí. Když jsem uslyšel zvonek, usoudil jsem že je tady Vita. Ještě předtím než jsem se zvedl, jsem ji políbil do vlasů a potichu zašeptal:

„Miluju tě." Když jsem tyhle slova dořekl. Položil jsem její hlavu na zbytek gauče a došel ke dveřím. Otevřel jsem je a tam vyčkávavě čekal Vita.

„Čau." Řekl a zazubil se na mě. Na sobě měl snad to samé co vždy, ale jaký kluk každý den nosí jiné oblečení, že?  Pozval jsem ho dovnitř, a přiložil prst na pusu, když jsme vešli do obyváku. Oba dva jsme se usmáli když jsme ji viděli jak spokojeně spí. 

„Nemyslete si že vás nevidím." Řekla já se malinko lekl. Posadila se na pohovku, a začala si protírat své ospalé oči. Já jen přemýšlel nad tím jestli slyšela to co jsem jí řekl.

Už jsem zpět. Jestli čekáte že na Vánoce bude nějaký speciálek tak spíš ne. Svátky chci trávit s rodinou. Tahle část mi trvala napsat dlouho a doufám že vůbec za něco stojí. Prosím vás nečekejte zas tak velkou aktivitu. Pravděpodobně se v lednu vrátím do školy a všechno učení se na mě opět nahromadí. Kvůli tomu mějte prosím pochopení. Děkuju.

Jinak přeji krásné svátky a šťastný (doufám že už opravdu) rok 2021.

Kikina:))

Silná (Mattem, Moon)Where stories live. Discover now