Silná (Mattem, Moon)

-Fight!-

Vstanu z mé postele a odemknu mě zamčené dveře. To jsem asi dělat neměla, protože jsem nevěděla co za nimi je. Náš obývák vypadal jak nějaký bar po zaviračce. Aneta to včera asi dost přehnala jak to tak vypadá.

Pod nohami se mi začal probouzet člověk, kterého jsem v životě neviděla. Bylo vidět že mu Třešti hlava a je mu špatně, ostatně jako ostatním co tu s ním leželi. V našem malém bytě nás tu bylo tak pět, a ja věděla že do práce určitě nepřijdu včas. Každému jsem dala prášek a udělala snídani. Sama jsem se ani nestihla najíst, protože naše lednice byla po včerejšku a dnešní snídani úplně prázdná. S vysokým zívnutím vidím jak do kuchyně přichází Anet. Spolkne prášek který položím před ní a zvednu se ze židle. V mém pokoji je naštěstí čisto, a tak se v klidu převléknu. Na sebe hodím tričko, které si zastrčím do kalhot a na to dám lehký svetřík. Následně se přezuji v předsíni a obléknu si teplou bundu.  

"Kam jdeš?" zeptá se mě Anet, stále unavená.

"Do práce, už teď jdu pozdě." Odpovím jí a opouštím byt. 

...

V šatně na mě čeká Lenka, která se na mě už z dálky usmívá od ucha k uchu. Já ji jen nechápavě pozoruji. Když jsem  ní došla pevně mě obejmula, a já stále stojící jako skála nechápala co se děje. Pochvíli se odtáhla a já se na ni podívala.

"Vpohodě?" optám se jí pro jistotu a ona přikývne.

"Včera to bylo s ním tak nádherný. Musím ti vše říct." Úžasný jedna z mých dobrých kamarádek mi bude vypravovat jaký byl její večer s mým bývalým přítelem, do kterého jsem stále až po uši zamilovaná. Nakonec see při poslouchání jejího večera stihnu převléct a udělat si kafe. 

"...a pak se mě zeptal jestli bych to s ním nechtěla zkusit." Řekla a já se opařila kafem. To snad nemyslí vážně. Proč jsem jí kdy radila. 

"Myslíš že bych měla? Řekla jsem mu že potřebuji čas na rozmyšlenou." 

"Musíš se mě pořád na něco ptát? Jestli smíš nebo nesmíš, máš nebo nemáš. Je to tvůj život a tvoje rozhodnutí, nebudu ti kecat do vztahu když ani nevím jak to mezi sebou máte!" Řeknu s dávkou nechuti. Na jednu stranu jsem měla pravdu, na druhou mi ji bylo líto že si musela  vyslechnout moje kázání. Odešla jsem z šatny a nechala ji tam stát.

Do konce dne jsme spolu nepromluvili, a mě samotné to ani nevadilo. Byl už večer a já měla před sebou svoji poslední řadu košíků za tento den. Nezbývalo mi nic jiného než se usmívat a tak jsem projela další a další košíky.

...

Vycházela jsem z obchodu s pěknýma kruhama pod očima. Nastoupila jsem do autobusu a jedu směr domov. Sama se divím tomu že vůbec ještě přežívám tuhle strašnou rutinu. Nastoupila jsem do výtahu a najednou mi začal zvonit mobil. Musela jsem snad v tom výtahu polo spát, protože jsem si tak po pěti minutách uvědomila že už stojím na správném patře. Odemkla jsem a podívala se na zmeškané hovory. Bylo to Samovo číslo a já se rozhodla mu zavolat zpět. Byl nedostupný. Říkala jsem si že se mu mohl vybít mobil nebo tak něco, ale po chvíli jsem začala mít strach. To už jsem seděla na posteli a vyčkávavě jsem čekala až mi Matyáš zvedne telefon.

„Prosím?" Řekl dotyčný do telefonu, já samotna jsem slyšela že byl trochu skleslý.

„Ahoj, promiň jestli otravuju nebo tak, ale nemůžu se dovolat Samovi. Nevíš kde je?" Zeptám se ho a moje prsty si hrají s rukávem mé mikiny.

Najednou Matyáš zalapal po dechu a já polkla. Co se sakra stalo?!

„Haloo? Mluv na mě prosím." Byla jsem už zoufalá že tak dvě minuty mlčel.

„Prijď k nám." Řekl už trošku normálně a nadiktoval mi adresu. Já jsem se rychle oblékla co nejrychleji jak to šlo, brzy jsem se ocitla na onen místě.

Zazvonila jsem na zvonek a otevřít mi přišel Maty. Byl dost nervózní a asi i smutný. Kdo ví proč.

„Vaness, on-on je v nemocnici." Řekl tiše a já zamrzla na místě. Ne! To snad nemůže být pravda! Že lže.

Matyáš mě obejmul a já stále nechápající co se děje jsem vešla k nim do domu. Hlavou se mi honili myšlenky typu:

Co když jsem to zavinila já?
Kdybych mu zvedla ten telefon nic by se nestalo?
Můžu za to že je teď v nemocnici já?

Užíralo mě svědomí za něco co ani nevím že jsem udělala.

„Matyáši musíme za ním!" Řekla jsem rozhodně a chystala jsem se odejít a jet směr nemocnice.

„Počkej! Teď bysme tam čekali zbytečně dlouho. Prý ho operují." Řekl a chytl mě za rameno aby mě zastavil.

„Budu tam čekat klidně celý den, jen jo chci vidět a slyšet." Řekla jsem začínala jsem mít skleněného oči. Teď už mi po tvářích řekli potůčky slz a Matyáš mě stále držel za rameno.

„On bojuje o život." Řekl a já začala vzlikat nahlas. Ruku jsem si přiložila na ústa a sesunula se k zemi. On musí bojovat!

Je to trošku meh, ale chtěla jsem aby tam byl už Sam. Tak o spokojeni že jsem se vrátila ?? Šířka za chyby

Kikina:)))